Ale vlastně i toho dospělého. Podpora Českého svazu cyklistiky domácích závodů a českých závodníků (a zejména když žijí v zahraničí) je diskutabilní.

Základna

To je určitě největší brzda rozvoje české cyklistiky. O tom jsem už psal a určitě se k tomu opět vrátím, ačkoliv to není veselé. Cyklistické hnutí je opravdu zdevastované. A cyklistickým hnutím mám na mysli počet členů, počet a dostupnost klubů organizované cyklistiky, počet funkcionářů. Image cyklistiky mezi mládeží, mediální zájem redakcí a dalo by se toho připomenout mnoho dalšího. 

Sbírání bodů, nebo závodění?

V kontextu článku Komentář: Tomáši Kopecký, prosím, jezdi jako o život, se zde nabízí i otázka v jakém motivačním prostředí žijí čeští cyklisté. Ano, v případě Tomáše Kopeckého šlo na Mistrovství světa o medaili, ale v jakých závodech se rozvíjejí cyklisté u nás doma?

Opravdu závodí? Nebo jezdí jen sbírat body? Podívejme se na příkladu bratří Vacků na italský systém. Karel vyhrál italský juniorský pohár, Mathias kadetský se sbírkou nevídaného počtu bodů. Sbírali pečlivě body? Ne, vítězili a o vítězství se snažili a když prohráli, tak stejně většinou stáli na stupních vítězů.

V Itálii se do poháru počítají všechny závody, které závodník absolvuje. Italské regionální, italské celostátní, mezinárodní závody zapsané v kalendáři UCI, i třeba Mistrovství světa. To je první velký rozdíl od našeho systému.

Ale ten největší je v tom, že boduje jen prvních pět závodníků! Všude, na domácích závodech i na světovém šampionátu. Nejezdí se sbírat body, jezdí se vyhrávat, závodit o vítězství.

Zkuste to nabídnout v českém prostředí. Bude to povstání funkcionářů a trenérů, že jedou z Plzně do Ostravy a nepřijedou ani s jedním bodem.

Krajánci a kluci v cizině (na vychování)

A od toho se pochopitelně odvíjí způsob závodění. A ZÁVODĚNÍ by v případě mládeže mělo být na prvním místě. Ne, nejde u žáků a kadetů o co nejlepší laboratorní testy, nejde o absolutní výkonnost. Jde o umění závodit. I když se to například proti fotbalu zdá neporovatelné a rozdíl mezi uměním hrát a závodit vs. výkonnost - fyzická připravenost opravdu neporovnatelný je, tak se přirozené závodění u nás systematicky ubíjí.

A proto ti, kteří z dětí chtějí cíleně vychovat špičkové cyklisty, jako Roman Kreuziger starší nebo rodiče bratrů Vacků, se českému pelotonu vyhýbají a udělají všechno, aby kluci závodili v zemích cyklisticky silných.

K tomu se pochopitelně přidávají krajánci, jejichž rodiče žijí, nebo pracují v zahraničí. Tam se s cyklistikou seznámili, tam ji začali provozovat a tam se i prosadili. A pokud to bylo v prostředí silně konkurenčním, tak budou jasně silnější, než jejich vrstevníci u nás doma. Ale také jich mohlo mnoho odpadnout a my o nich ani nevíme. Ovšem příklady Romana Kreuzigera, příklad Tomáše Kopeckého, příklady bratrů Vacků a příklad i Richarda Holce, jsou o čemsi vypovídající. 

Podpora talentované mládeže

Podpora mládeže je dlouhodobým problémem a střediska mládeže vlastně nikdy neplnila tu správnou funkci. Svaz dostává na tuto činnost od státu velké peníze, ale ty jsou především předmětem zájmu šíbrů a těch funkcionářů, kteří se dostali zrovna ke korýtku. Žádné hmatatelné výsledky nám to nepřináší už několik desetiletí, finance jen putovaly v největší míře do klubů, jejichž funkcionáři se uměli prosadit v orgánech ČSC.

Nevím jak byl například podporován Tomáš Kopecký v přípravě jako junior. Ale vím, že například do státní podpory juniora Karla Vacka, mimo výjezdů státní reprezentace, neputovaly žádné prostředky.

Na talentovanou mládež stát svazu přispívá částkou kolem patnácti milionů ročně. Na přípravu, soustředění, případně materiál rozvíjející jasný talent kluků v zahraničí, nebo krajánků, se nedostává vlastně nic. Prostě stojí mimo systém, žijí v zahraničí, tam jim v cyklistice pomohli rodiče a České republice asi přinesou ty největší výsledky a české cyklistice největší zájem médií. Ovšem podpory se jim nedostalo.

Vzpomínám i na Romana Kreuzigera, chtěl startovat na prestižním etapovém závodě v Itálii, kam jezdily jen reprezentační výběry. Ale u nás reprezentace neexistovala, tak dal jeho táta dohromady reprezentaci, zaplatil personál a cestu do Itálie, půjčil si na svazu reprezentační dresy a jelo se do Itálie, kde Roman zajel a to mu pomohlo dostat se mezi profesionály. A příklady se dnes opakují, jen svaz se tváří, že kluci za hranicemi jsou něco, co se jich netýká. Vackovi, Kopecký a další nejsou "talentovaní" podle vzoru přerozdělování státních dotací na Českém svazu cyklistiky.

Ale třeba se ledy pohnou, máme zde nové vedení ČSC.

Foto Jaroslav Svoboda