166,5 kilometru dlouhá etapa kroužila okolo cílového místa Campus Tecnológico Cortizo Padron a na trase byly čtyři náročná, ačkoliv nepříliš dlouhá stoupání. Bylo jasné, že o etapu se pojede v čelní skupině uprchlíků a proto se po mnoha útocích a téměř 70 kilometrech dostalo do úniku 39 cyklistů, mezi kterými byli klasikáři jako Jhonatan Narváez (Ineos Grenadiers) a Quentin Hermans (Alecin-Deceuninck), ale také vrchaři jako například Max Poole (dsm-firmenich PostNL), Brandon McNulty (UAE Emirates), Filippo Zana (Jayco AlUla) a další.
Několik týmů mělo vpředu více jezdců, mezi takové patřil také Israel-Premier Tech, který měl v úniku nejlépe postaveného závodníka v celkovém pořadí, Novozélanďana George Bennetta. Zkušený vrchař se v průběhu etapy dokonce dostal na virtuální průběžné pódium, pro Decathlon AG2R La Mondiale a Bena O'Connora totiž nikdo z uprchlíků nebyl nebezpečný.
Právě Israel-Premier Tech odvedl vpředu nejvíce práce, zejména Marco Frigo se hodně nadřel, aby Bennett získal co nejvíce času do celkového pořadí. A izraelský tým tlačil na pilu taky v druhém výjezdu Puerto Aguasantas, kde se Frigovi podařilo vedoucí skupinu roztrhat. Na vrchol dorazilo pohromadě 18 jezdců, ještě před nimi jel už nějakou dobu sám Xandro Meurisse (Alpecin-Deceuninck), aby jeho týmový kolega Hermans mohl ve skupině šetřit co nejvíc energie.
Israeli se podařilo skupinu zmenšit, ale v následujících kilometrech se opět sjelo 31 jezdců. Tato skupina se podruhé roztrhala až v posledním výjezdu Puerto Cruxeiras (2,8 km, 9,1 %) s vrcholem pouhých 8 kilometrů před cílem. V nejtěžších pasážích stoupání zaútočil Urko Berrade (Kern Pharma) a přidali se také Carlos Verona (Lidl-Trek) a Filippo Zana, kterým se podařilo získat pár sekund náskoku. jenže v následném sjezdu do cíle se dopředu vrátili i další jezdci, celkem čtrnáct.
Nechyběli zde favorité do případného spurtu, zejména Narváez a Hermans. Nedaleko před cílem zkusit zaútočit Verona, kterého si však soupeři pohlídali. Skupina asi 600 metrů před cílem zpomalila, soupeři se na sebe začali dívat a v tom zezadu vystřelil Dunbar. Irský vrchař jel skvěle, neohlížel se za sebe a s poměrně velkým náskokem si dojel pro své první vítězství na Grand Tours a úplně první triumf na úrovni WorldTour.
Poole a Hermans začali brzo spurtovat, pokusili se dostihnout Dunbara, jenže bylo pozdě. Belgičan skončil druhý a Brit třetí s odstupem dvou sekund. Zbytek skupiny ztratil čtyři sekundy.
Pro Dunbara je tohle vítězství velkým milníkem kariéry. „Někdy je to zvláštní... Měl jsem opravdu špatný start do závodu a ztratil jsem hodně času. Přijel jsem sem jet o celkové pořadí, ale hodně rychle jsem zjistil, že na to nemám nohy. Moje příprava byla opravdu dobrá, takže jsem to pak musel přehodnotit a etapové vítězství se stalo příležitostí, kterou jsem nečekal,“ řekl po dojezdu.
Zvládl to však mazácky, v průběhu etapy nebyl moc vidět a poprvé zaútočil až v úplném závěru. „Jestli mám být upřímný, už dlouho se mi nestalo, že by mi to tak vyšlo. Prostě jsem tak nějak využil svých zkušeností. V tom prudkém stoupání jsem se trochu trápil, pak jsem si uvědomil, že se trápí i všichni ostatní. Vpředu byl Pippo, takže jsem se tak trochu mohl šetřit. Prostě jsem hrál s kartami v ruce a vsadil jsem na jistotu. Vím, že v takovém finiši, po těžkém závodě, dokážu zasprintovat, ale věděl jsem, že musím jet brzo. Zbývalo 600 metrů do cíle, to je na sprint docela dost! Ale jinak to nešlo... Neuvěřitelné!“
Dunbar patří k největším smolařům profesionálního pelotonu. Loni na Giro d'Italia dokázal, že může být lídrem an celkové pořadí, ale od té doby se mu smůla lepila na paty. „Od loňské Vuelty jsem měl myslím sedm nebo osm pádů. A to si samozřejmě vybírá daň nejen fyzicky, ale i psychicky. Mnohokrát jsem si myslel, že kvůli pádům a zraněním, která jsem měl, možná nemám ve sportu budoucnost. Letos po Giru, když jsem se zranil, jsem si říkal, že by to mohl být hřebíček do rakve mé cyklistické kariéry. Ale mám kolem sebe neuvěřitelnou podporu. Moje přítelkyně je tu vždy se mnou a mám skvělé přátele a rodinu. Ti mě také velmi podporují. Trvalo to dlouho, ale to, že jsem jim to dnes mohl všem oplatit, pro mě hodně znamená.“
Roglič zlomil O'Connora v posledním kopci
Daleko za bojem o etapové vítězství se většinu dne jelo v poklidu za týmem Decathlon AG2R La Mondiale vedoucího závodníka Bena O'Connora. Až do posledního kopce, kde se dopředu natlačili jezdci Red Bull-Bora-Hansgrohe a připravili Rogličovi skvělou příležitosti útoku. A Slovinec byl ve svém živlu, okamžitě se zbavil všech s výjimkou silného Enrica Mase (Movistar). Španělský vrchař dokázal s Rogličem prostřídat a společně se snažili ujet všem soupeřům.
To se nakonec nepodařilo, dvojici si doskočili Mikel Landa (T-Rex Quick-Step), Mattias Skjelmose (Lidl-Trek), David Gaudu (Groupama-FDJ) a Carlos Rodríguez (Ineos Grenadiers). O'Connor v prudkém výjezdu trpěl a ve sjezdu musel počkat na týmové kolegy, kteří mu v posledních kilometrech trochu pomohli.
Ale také Roglič měl pomocníka, Dani Martínez strávil den v úniku a počkal na Rogliče v pravou chvíli. I díky němu dojela Rogličova skupina s náskokem 15 sekund před Richardem Carapazem (EF Education-EasyPost) a Pavlem Sivakovem (UAE Emirates) a především najela 37 sekund na O'Connora. A také na Floriana Lipowitze (Red Bull-Bora-Hansgrohe), Adama Yatese (UAE Emirates) a Seppa Kusse (Visma-Lease a Bike).
Australanův náskok v celkovém pořadí se snížil na 3:16 před Rogličem, třetí Mas ztrácí 3:58 a Carapaz klesl na čtvrtou příčku s dostupem 4:10. Bennett si dlouhým únikem pomohl do první desítky, ztrácí 5:46 na O'Connora.
O'Connor nebyl v cíli příliš výřečný: „Ano, dá se říct, že jsem to měl těžké! Byl to strmý finiš a je tu docela dost kluků, kteří dnes byli super silní. Ale nebyl to ten nejhorší možný scénář. Nejsem naivní, v tomto závodě je spousta kluků, kteří jsou opravdu nebezpeční. Měl jsem lepší dny a tahle Vuelta je pro mě zatím taková. Jednou mám dobrý den, pak průměrný den, dobrý den, průměrný den... Doufám, že to změním a budu dobrý každý den.“
