Den č. 14 - Policejní stanice – Asuán – čerpací stanice 37 km, celkem 852 km

Usnul jsem sice již kolem desáté, protože jsem byl unavený jako pes, ale ve dvě ráno mě probudila šíleně pištivá ženská fistule z nějaké arabské telenovely, na kterou zrovna koukal jeden ze strážných asi dva metry ode mě. Poprosil jsem ho, aby to ztlumil, ale po půl hodině jsem hluk slyšel zas. Patrně si myslel, že už jsem usnul, takže může pokračovat v krasojízdě. Nezbylo mi nic jiného, než vzít moskytiéru a přesunout ji tam, kde jsem ji chtěl původně postavit. Tedy za stanici a dát tak raději před pištivou telenovelou přednost hučícím naftovým generátorům za stanicí. Až tady to opravdu zalomím a vyspím se celkem v pohodě.

Jako první věc musím ráno spravit zadní duši, která je už druhou píchlou na této cestě. Potom vše naložím na kolo a doufaje, že se mi podaří odsud projet pouštní zkratkou směrem na archeologické naleziště Amada u Asuánské přehrady, se postupně se všemi dobrosrdečně loučím, jako když opouštěl Švejk četnickou stanici v Putimi: „Nevzpomínejte na mě ve zlým…“. 

Když se ale snažím za stanicí skutečně odbočit, začnou na mě místní pokřikovat, že tam nemám jezdit. Za chvilku přijede i auto s mými "ochránci", kteří rovněž přikyvují, že tam jako nesmím, takže mi zbývá pouze tato hlavní, kde jezdí jeden kamion za druhým a k tomu šílený protivítr. Takhle posledních pár dní strávit nechci, třebaže jich už moc nemám. Když tedy nechcete, abych mohl jet tam, kam chci já, tak mi alespoň sežeňte odvoz zpátky do Asuánu...

A skutečně chlapci a.... děvčata, za chvilku mi kluci zastavili parádního pickupa v kůži a svištím si to zpět do Asuánu. Cestou nás asi ještě třikrát zastavili policajti, vysednu si u Nilu, posbírám věci a ejhle – mám zlomený dva dráty v zadním kole, čemuž se díky jeho váze tedy ale vůbec nedivím. Jdu poobědvat k Nilu, následně jedu do obchůdku Bikey, kde mi to Max během hodinky spraví. Než přejedu trajektem na druhý břeh Nilu, jsou tři odpoledne. I kluci mi při opravě říkali, ať zůstanu v Asuánu přes noc a vyrazím hned ráno. Ano, bylo by to asi nejjednodušší, ale po těch všech eskapádách mám chuť zase pořádně šlápnout do pedálů a ještě něco ve večerním světle ujet. Převoz přes Nil je už ryze místní – napravo jedou muži, nalevo zahalené ženy.

Nechám se tedy převést na druhou stranu Nilu na posledním trajektu a jak jsem rád, že jsem přeci jenom vyrazil! Během podvečerní jízdy podél levého břehu po proudu Nilu, mám najednou pocit, jako bych se transportoval do léta v Čechách. Všude zelená políčka, sem tam sice palma, ale povětšinou všude rostou vzrostlé listnaté stromy, vůbec to místy nepřipomíná Egypt, tak jak jsem ho viděl doposud. Ta všudypřítomná zelená barva je po skoro čtrnácti dnech v různých druzích pouští podivuhodně osvěžující. Nesmírně si to podvečerní šlapání užívám, desítky lidí mi mávají, děti za mnou běhají, je to opravdu krásné, příjemné, až na jeden incident.

Dva mladíci vedle mě jedou na motorce, něco hulákají, já se přiblble usmívám, jako na každýho, abych neurazil. V tom jeden z nich začne jako zkoušet křičet na mě „dolar, dolar, dolar“ a přiblble se usmívá jakože on. Tvářím se, že to beru, jako srandu, ale až do té doby, kdy se mi nepokusí vjet kolem motorky do kola, naznačujíce, že by mě mohl sundat. Přesně na mě vyzkoušel ten postup, který známe z Pelíšků..., úplně o to samý se pokusil. Zařval jsem na ně cosi, oni odjeli, ale pak mě ještě asi dvakrát předjeli, tak jsem doufal, že to snad nebude eskalovat v nějakou bitku. K tomu naštěstí nedošlo, ale tím, že už byla skoro tma a projížděl jsem občas opuštěnými místy, to nebyla úplně příjemná zkušenost.

Navečer jsem chtěl dorazit do menšího městečka, kde by podle mapky měl být jakýsi „hotel“ či ubytovna, nevím ani jak se jmenuje, vyběhlo mi to pouze jako ubytování při hledání na mapě označené pouze arabským nápisem, takže to rozhodně nějaký Hilton nebude. Už za tmy zastavuju na benzínce, abych zvážil další postup, zda má smysl pokračovat za vidinou pofidérního ubytování a nebo poprosit o azyl tady. Nakonec se dám do řeči s obsluhou benzínové stanice Abdulrahmanem, který mi nabízí, abych si tu rozložil stan s tím, že si kolo a cennosti můžu dát na noc k němu dovnitř. Je to sympaťák s dobou angličtinou, žijí tady s ním dvě štěňátka, po chvíli nemám vůbec pochybnosti a zůstávám tady. I ten incident mě trochu rozhodil, takže jezdit obecně po tmě je nesmysl, jednak je to nebezpečné a za druhé proč, když nic neuvidím, nedává to smysl. Takže dnešek by se mohl jmenovat z policejní na čerpací stanici.

....

Brzy se těšte na patnáctý díl...

Předchozí díly

Jan Hanz Novotný - Tibet - Na kole z Prahy do Tibetu

První z Hanzových cestopisů... kupte knihu a podpořte další expedice ;-)

Dojet na kole z Prahy až do Tibetu je rozhodně výzva, ale také životní zážitek, kterému se nic nevyrovná. Honzovu cestu provázely strasti a komplikace, které by vás ani ve snu nenapadly, avšak také nepřeberné množství dechberoucích výhledů, nových barev, kulturních tradic a zvyklostí a lidských příběhů.