Den č. 15 - Čerpací stanice – Edfu 80 km, celkem 932 km
Já sem usnul úplně všemu navzdory asi v devět, ale pak jsem se probudil kolem jedné, když na benzínku přijeli čepovat palivo, všude bordel, smrad, do toho štěkali psi. Naštěstí se to pak nakonec uklidnilo a vyspal jsem se celkem v pohodě. Není nic horšího než muset šlapat bez vyspání, bere to energii, člověk si tolik neužívá cestu a může se pak i někde vymáznout, za což to nestojí.
Ráno se jede skvěle, opět velmi často fotím, protože neustále jsou kolem mě nějaké náměty. Od zelených políček, palem, až po obyčejné lidi. Musím tedy říct, že jak jedu podél Nilu, tedy poměrně dost zastavěným územím, po celou dobu na mě někdo neustále mává, až někdy skoro pořvává. To jsou zejména malé děti, trochu nepříjemní jsou mladí „zlí výrostci Hugo“ a jak se úžasně projevuje v tomto mačo prostředí psychologie davu…
Když jde sám po silnici, je plachý, sotva zvedne oči a ruku k pozdravu, spíš jí tak nějak plaše zamává, ale jakmile jsou ve skupině, už mají tendenci mávat rukou, abych jako zastavil, někdy se mi snaží postavit do cesty a zastavit mě. Některé malé děti zase na pozdrav křičí „money, money“, když je jich větší koncentrace, prostě projíždím. Zatím se to dá snést. Abdul mě ráno upozornil, že lidi tady prý hodně berou drogy a že se tu obchoduje se zbraněmi, abych si dal pozor a nikam mimo hlavní cestu moc nezajížděl. Nevím, co je na tom pravda, ale celkem mě ty drogy na muslimskou zemi překvapily.
Odpoledne přijíždím po asi osmdesáti kilometrech do městečka Edfu, kde je jediný hotel, jménem Diamond. Je to jediná výšková budova v centru (8 pater), patrně určený pouze pro místní, takže se trošku obávám, aby mi po podlaze nelezli švábi, a to i díky tomu, jak celé město vypadá. V Asuánu byly čtvrti nebo třeba nábřeží, které byly vyloženě krásné, ale tady jsem projížděl až sem příšernou silnicí plnou prachu, písku a i během večerní návštěvy Horova chrámu, tomu nebylo jinak. Z nejvyššího patra hotelu, kde se zároveň nachází restaurace, mám možnost se trochu s nadhledem na celé město podívat v celé jeho komplexnosti a je to vážně změť slumů a rozpadajících se budov, příšerné špíny, v patrech se normálně pěstují zvířata, prostě hygiena třetího světa se vším všudy.
Až dnes při důkladném seznámení s tím, jak to vypadá ve vesničkách a osadách podél Nilu, kde se nachází většina malých políček, u nichž se plahočí feláhové jako za dob faraónů, sklízejí pastvu pro dobytek srpy, jezdí mezi vesnicemi na oslících, každý se stará o tu svojí kravku, protože ví, že stát mu toho moc nedá. Slyšel jsem, že celých osmdesát milionů Egypťanů je de facto závislých na ukrajinském dovozu obilí a státních slevách na chleba. Jen tak přemýšlím, že ti lidé tu žijí, když ne v chudobě, na její jasné hranici, stačí menší výkyv a jsou, víte kde....
....
Brzy se těšte na šestnáctý díl...
Jan Hanz Novotný - Tibet - Na kole z Prahy do Tibetu
První z Hanzových cestopisů... kupte knihu a podpořte další expedice ;-)
Dojet na kole z Prahy až do Tibetu je rozhodně výzva, ale také životní zážitek, kterému se nic nevyrovná. Honzovu cestu provázely strasti a komplikace, které by vás ani ve snu nenapadly, avšak také nepřeberné množství dechberoucích výhledů, nových barev, kulturních tradic a zvyklostí a lidských příběhů.
