Den č. 16 - Edfu – Luxor 120 km, celkem 1052 km
V podstatě neustále projíždím nějakým osídlením, vesničkami, osadami, chatrčemi. Je fakt, že takto člověk dost pozná, jak to tu vypadá a jak to tu chodí. Často se střetávám až se šílenou bídou, polorozpadlé chatrče, spousta výkalů, všude pobíhají zvířata, kluci a feláhové jezdí takřka výhradně na oslících. Často cítím zápach pálených odpadků nebo různých ohňů založených na pálení uschlého listí. Samozřejmě prach se víří hodně často, hlavně v osadách, ale pokud je na chvilku úsek bez osídlení, tak se to celkem rychle rozfouká.
Kluci a obyčejní feláhové na mě neustále pokřikují. Někteří se chtějí jenom pozdravit, někteří si vynucují odpověď a stále křičí s větší a větší intenzitou, ty se snažím ignorovat. Je vidět, že se tady s podobným úkazem, jako jsem já, moc často nepotkávají, nebo spíš možná je to i poprvé, co někoho na kole takhle vidí, soudě podle intenzity reakcí na mě. Pokud mě ten neutuchající zájem a neustálé pokřikování unavuje, protože ono nelze jet celý den na kole, v podstatě celé dopoledne a jenom někomu mávat či odpovídat na pozdrav, pak si prostě zesílím hudbu a neslyším tak každé pořvávání. Kluci si ale dají co záležet, aby přeřvali mou netečnost, i když jdou třeba po druhém břehu kanálu sto metrů ode mě...
Po popoledni přijíždím do městečka Esna, které je celé špinavé jako většina těch, co jsem už viděl na břehu Nilu. Snažím se zde vystopovat nějakou alespoň trochu čistě vypadající restauraci nebo stánek, nerad bych se na poslední chvíli ještě něčím nakazil. Nakonec zastavím u stánku s falafelem, kde mají vzadu pár židliček, k čistotě má sice daleko, ale alespoň jídlo musí projít horkým olejem, uklidňuju se. S šéfem se nakonec v přátelském duchu fotíme, nechápal, jak jsem mohl spořádat tři porce k obědu.
Po poledni vyrážím posilněn falafelem na druhý břeh Nilu, který je o poznání čistší, hlavní silnice neprochází malými vesničkami, tak jako na levém břehu, takže můžu doslova letět posledních šedesát kilometrů jako blesk. Potřebuju se dostat do Luxoru před setměním a stihnout autobus do Hurghady. Zajímavostí beze sporu je, že jakmile jsem přejel na pravý břeh, zase se objevily pravidelné checkpointy, které na levém nejsou vůbec, potvrzuje se tak moje teorie, že policie střeží primárně důležité komunikace a turistické cíle. V závěru dne, kdy se stíny již prodlužují, se na mě pověsí policejní dodávka a následuje mě asi hodinu až do Luxoru. Nic po mě nechtějí, na checkpointech mě ani nezastavují, jenom za mnou prostě jedou asi 30 kilometrů mojí rychlostí. Kdyby se mi to bývalo stalo v průběhu cesty, dost by mě to iritovalo, ale těch pár desítek kilometrů před koncem cesty, se klidně nechávám policejně doprovázet.
V Luxoru najdu stanoviště busů, koupím si lístek a po pěti hodinách jsem zpátky v Hurghadě. Musím říct, že to bylo úchvatné dobrodružství. Poznat tolik odstínů jedné země – od pobřeží, přes poušť, Núbii, údolí Nilu. To, co mi přišlo na Hurghadě nedokonalé a špinavé, tak mi naopak připadá, jako bych za časů Československa přejel do Západního Německa. S prostou realitou skutečného Egypta podél Nilu, tento skanzen pro turisty nemá bohužel vůbec nic společného a jak mi to připadlo zpočátku nějaké ušmudlané a nemoderní, tak teď mám naopak pocit, jako bych přijel do Dubaje. Je mi jasné, že pro toho obyčejného feláha je život na pobřeží něčím naprosto nepředstavitelným a vzdáleným tisíc let v čase.
Příště bych se chtěl podívat na pouštní oázy Farafra, Dachla a Siwa. Tak uvidíme… 😊
Jan Hanz Novotný - Tibet - Na kole z Prahy do Tibetu
První z Hanzových cestopisů... kupte knihu a podpořte další expedice ;-)
Dojet na kole z Prahy až do Tibetu je rozhodně výzva, ale také životní zážitek, kterému se nic nevyrovná. Honzovu cestu provázely strasti a komplikace, které by vás ani ve snu nenapadly, avšak také nepřeberné množství dechberoucích výhledů, nových barev, kulturních tradic a zvyklostí a lidských příběhů.
