Den č. 8 - Wadi Lahmi Azur resort – místo kdesi v poušti, 111 km, celkem 516 km
Mám s sebou přes 12,5 litrů vody a jídlo minimálně na 5 dní. Kolo se podobá menšímu tanku, nejvíc vod po třech do každé brašny, jsem rozložil do předních brašen, aby kolo bylo co nejvíc vyvážené a zadní nálož, kde kolo nejvíc trpí, už nedostávala víc zabrat.
První, co mě čeká, je asi po deseti kilometrech policejní checkpoint. O tom mi Sheriff říkal, že mě tam nejspíš vrátí zpátky a nepustí dál. S trojicí vojáků žertuji, ukazuju jim pas, hodně se směju, aby neměli pocit, že pouští dál nějakou chcíplou rybu, která jim za chvíli pojde žízní. Taktika vychází, vypadá to, že něco takového, v těchto končinách ještě neviděli, takže vzezření exotického výstředního cizince, kupodivu zabírá.
Po nějakých dalších asi dvaceti kilometrech přijíždím do osady jménem Banas Cape, což je jakási vojenská základna v poušti, vedle níž leží letiště. K mému úžasu tu leží i menší čajovna pro projíždějící kamiony, kde si můžu dát kafe, colu a litr a půl vody. Snažím se být uctivý, se všemi se zdravím a poté i loučím. A přesně v tomto místě se odděluje ona silnice označená v mapě jako Berenice – Sheikh Shazly, která by měla po 360 kilometrech vyústit v Asuánu.
První nepříjemnost přináší se změnou směru silnice i změna směru větru, už mi zdaleka nepomáhá, někdy mi fouká přímo proti, někdy je to spíše boční vítr, což má při překonávání těchto obřích pouštních vzdáleností samozřejmě svůj podstatný vliv. Zatím je to v úrovni, že se to dá snést. Kvalita silnice je zatím celkem dobrá, trochu zhrubl asfalt, občas se musejí objíždět výmoly a rozpraskané díry, ale zatím to jde, teprve v druhé části dne jsou už díry větší a dokonce najíždím asi na kilometrový úsek, který je zasypaný pískem kompletně, což kdyby pokračovalo déle, tak je to pro jednostopé vozidlo jako kolo, naprosto nereálné a neprůchodné. Naštěstí je to jenom omezený úsek silnice.
Velmi si všímám frekvence aut, která je zatím dobrá. Tedy opět sem tam projede zejména nákladní vozidlo, a to ti kluci, o nichž jsem již dříve psal, kteří vozí ty neuvěřitelné kvádry kamene. Už na pobřeží jsem si jich všiml, prostě náklaďák, který má ovšem na korbě čtyři obrovské kvádry kamene o velikosti 3 x 5 metrů. Všichni jedou krokem, něco nemyslitelného, v Evropě by něco takového vůbec nemohlo na silnici, tady takto vozí obrovské bloky kamene na stovky kilometrů. Mám s nimi obrovské soucítění, jsou to takoví mí průvodci, vždycky na sebe máváme, v té pustině rádi vidíme živou duši, tak to prostě je a za tu dobu se mi nestalo, že by mě někdo z těchto kluků neodpověděl na pozdrav, a to zejména bouřlivým máváním a troubením. Často zastaví u cesty, protože se jim něco porouchá, nebo si chtějí odpočinout, z boku si vysunou takovou poličku a na ní si sednou, vytáhnou vařič, vaří si pak třeba brambory nebo něco k večeři. Pokud je potkám ve stavu odpočinku, každý mě zve, abych se zastavil, alespoň na chvilku, na čaj, jeden mi zase doplnil vodu, jsou to takoví mí průvodci pouští, strašně pohostinní a milí k cizinci, i když tomu osud na tomto světě prostě tak chtěl, že maj tenhle fakt těžkej džob a musej jezdit stovky kilometrů pouští jako novodobí stavitelé pyramid. Co z těch kvádrů asi nařežou, co z nich pak postaví? Chrámy konzumu nebo nějaký resort? Těžko říct, ale pyramidy to nebudou.
To, že v poušti nejsou žádná sídla, tedy alespoň na mapě, neznamená, alespoň zatím tady, že tu vůbec nejsou lidé, sem tam jsem v bočních wádích viděl stany beduínů, ale bylo to velmi poskrovnu. Dá se to od hlavní cesty vypozorovat nebo spíš odtušit podle toho, že někam vede vyjetá stopa od aut nebo že jsou u hlavní silnice nějaké sudy, asi zásoba vody pro zvířata, ale to jsem viděl jenom párkrát.
Co se týče skalních útvarů, tak je tato poušť, která ani nevím, zda má jméno, nesmírně pestrá a bohatá. Některé scenérie mi dnes úplně vyrazili dech a podobná místa jsem v životě neviděl, musel jsem co chvíli zastavit a fotit. Díky Bohu funguje velmi dobře moje solární dobíječka, jakmile zasvítí sluníčko, a mám-li panely nasměrované na sluneční paprsky, tak celkem rychle dobíjí telefon. Za celý den jsem spotřeboval přes 5 litrů vody, ale jeden litr jsem dostal od kamioňáka, takže stále mám 8 půllitrovek. Večer si stavím stan uprostřed pouště, venku se velice rychle setmí a hned jak zavřu stan, celkem dost se i ochladí, skučí vítr, jako bych byl spíš na horách.
Těsně navečer se mi stala bizarní věc. Chvilku dokonce sprchlo, sice jen pár kapek, ale přeci. A taky jsem si na poušti všiml, že tu muselo v poslední době dost pršet, protože jsem dokonce viděl vodu v dunách, to bych tedy nečekal.
....
Brzy se těšte na devátý díl...
Jan Hanz Novotný - Tibet - Na kole z Prahy do Tibetu
První z Hanzových cestopisů... kupte knihu a podpořte další expedice ;-)
Dojet na kole z Prahy až do Tibetu je rozhodně výzva, ale také životní zážitek, kterému se nic nevyrovná. Honzovu cestu provázely strasti a komplikace, které by vás ani ve snu nenapadly, avšak také nepřeberné množství dechberoucích výhledů, nových barev, kulturních tradic a zvyklostí a lidských příběhů.
