Den č. 9 - místo kdesi v poušti, 79 km, celkem 595 km
První noc uprostřed pouště proběhla v pohodě. Co to znamená? Chvílemi jsem měl obavy, tomu se člověk nevyhne, první noc sám uprostřed ničeho, takže na mě doléhaly trošku chmury, ale navzdory tomu se mi spalo dobře. Velmi výrazně se ochladilo a jsem rád, že jsem si vzal svou péřovku, v noci mi posloužila k nezaplacení, mohl jsem spát úplně v pohodě, když jsem se náhodou probudil, pochroupal jsem si sušenku a spal jsem dál jako dudek.
Vyrážím hned po lehké snídani kolem osmé. Co se ukazuje jako velký problém, je příšerně silný protivítr, který na mě už od rána fouká a chvílemi mě i na rovině takřka zastavuje na místě. Chvílemi si říkám, že to snad vzdám, a pokusím se při nejbližší příležitosti něco stopnout, pokud by se naskytla příležitost, ale pak si říkám, že vydržím alespoň do místa, kde se silnice do Asuánu odděluje od této, pak už není žádná křižovatka, vše co po té cestě jede mým směrem, musí jet do Asuánu.
Po asi třiceti kilometrech konečně přijíždím skutečně k oné křižovatce, jelikož to je jediná křižovatka na silnici táhnoucí se pouští v délce 360 kilometrů, je na ní malá zastávka stlučená z nějakých beden, která slouží projíždějícím řidičům jako odpočívárna, kde si mohou koupit vodu, colu, dát si arabskou kávu a koupit trvanlivé sušenky. Kdybych byl býval věděl, že tu tato zastávka leží, tak bych si nebral tak obrovskou zásobu vod. Tady bych si dokoupil prostě další, ale je fakt, že jsem absolutně nevěděl, co na mě na této cestě čeká, takže i když vezu stále asi 10 kg navíc jenom ve vodě, zaplať pánbůh za to.
Jdu se mezi místní pouštní Araby a Núbijce osvěžit, hned mě zvou k sobě, jeden z řidičů dokonce umí celkem dobře anglicky, což mě v této nicotě uprostřed pouště o to víc překvapuje, povídáme si takové ty běžné fráze, odkud jsem, kam jedu, jakého jsem vyznání, ... jsou nesmírně přátelští, pořád se spolu smějeme, na závěr se spolu samozřejmě fotíme, je mi s nimi dobře a toto setkání mě přesvědčilo o tom, že bych měl pokračovat dál, i když je to díky větru skoro chvílemi nemožné. Ale to je ten skutečný svět, pro který jsem na tu cestu jel, takováhle malá setkání, ti kluci mi normálně zvedli náladu. Ukázali, jací skutečně jsou, hodní a pohostinní. Druh zážitku, o kterém se mi na pobřeží v turistických střediscích může nechat jen zdát, začínám mít takový ten intenzivní cestovatelský pocit, že zažívám opravdový svět.
Díky setkání se mi jede lépe, navzdory větru, díky němuž jedu od rána i v bundě, protože je zima a ten vítr rovněž strašně vysušuje a vyčerpává. Nakonec jsem takřka od rozbřesku až do soumraku jel skoro bez přestávky a navzdory šílenému větru jsem ujel skoro 80 kilometrů, za normálních okolností by to bylo podle mě i dvakrát tolik. Večer si opět nacházím klidné místo v poušti pro stan, ještě, než zalezu, tak se musím pokochat neuvěřitelným západem slunce v poušti, což je skoro až spirituální zážitek.
....
Brzy se těšte na desátý díl...
Jan Hanz Novotný - Tibet - Na kole z Prahy do Tibetu
První z Hanzových cestopisů... kupte knihu a podpořte další expedice ;-)
Dojet na kole z Prahy až do Tibetu je rozhodně výzva, ale také životní zážitek, kterému se nic nevyrovná. Honzovu cestu provázely strasti a komplikace, které by vás ani ve snu nenapadly, avšak také nepřeberné množství dechberoucích výhledů, nových barev, kulturních tradic a zvyklostí a lidských příběhů.
