Zakladateli týmu a hlavními postavami - nikoli však zdaleka jedinými, kteří se na chodu klubů významně podílejí – jsou Pepa HLADÍK a Vašek JEŽEK. Oba bývalí velmi dobří závodníci, kteří zůstali právě tímto způsobem spojeni s cyklistikou i poté, co sami aktivní závodní cyklistiku opustili. Koneckonců klub vznikl v roce 2007 s cílem zajistit podmínky pro profesionála Václava Ježka, kterému se rozpadl předešlý tým Česká spořitelna.
Jenže oběma také pomalu dorůstaly děti do věku, kdy mohly sednout na kolo. A tak došlo k logickému a nenásilnému přechodu klubu v dětský a oba otcové byli zároveň prvními trenéry. Zájemci se houfně hlásili, až z toho vznikl klub v dnešní podobě, který se profesionálně stará o sportovní průpravu a výchovu přibližně šedesáti dětí. A protože čas nezastavíš, tak dnes i žen a čerstvých mužů: „Původně jsme nastavili heslo „S pubertou na kole“. Cílem bylo postarat se o vlastní děti tak, aby se neflákali a přetloukli zdárně pubertu. A vůbec jsme tehdy nepředpokládali, že se to vyvine do těchto rozměrů.“
Se svými svěřenci praktikují silnici, bajky i cyklokros. Do přípravky berou děti kolem osmi let a podmínkou je, že děcko ovládá 24“ kolo. Když koukneme na výsledky letošního cyklokrosového poháru, pak najdeme u 33 jmen oddílovou příslušnost IVAR CS AUTHOR team. A aktuálně vedou týmový žebříček ve všech mládežnických kategoriích s výjimkou žáků.
Je zřejmé, že klub se musí vyrovnávat se situací, s kterou před několika lety ani nepočítal, a to, že děti dorostou do dospělých kategorií a co pak s nimi. „Ty nejlepší nějakým způsobem podporujeme, ale jde samozřejmě o amatéry. Na to, abychom platili závodníky, nemáme a v dohledné době ani mít nebudeme. Původně jsme si mysleli, že vychováme děti do juniorů a pak přejdou do jiných klubů, kde se starají o kategorii třiadvacítkářů, případně elite. Jenže se ukázalo, že to není v domácích podmínkách tak jednoduché, takže se staráme i o „dospělé“. Uvidíme, jak se to vyvine. Ale pořád je prioritou provozování mládežnického týmu.“
První vlaštovkou ve smyslu přestupu „výš“ je Bruno Stoček, který se zaměřil na silnici, dostal se jako stabilní člen do juniorské reprezentace a jako takový objel letos řadu kvalitních etapových závodů v mezinárodní konkurenci, účastnil se mistrovství světa v Yorkshiru a od příští sezóny přestupuje do Prostějova, kde ho bude trénovat zároveň reprezentační trenér Tomáš Konečný. U dalších se to zatím nepodařilo. Jednak kvůli výkonnosti, jednak nejsou kluby, které by vyhovovaly představě a v MTB ani nejsou kluby zaměřené na cross country. „Ti nejlepší mají zvýhodněnou materiálovou podporu, ale všechno další si musí nejprve vyšlapat. V juniorech a zvláště pak dospělých už nejde o hru, ale tvrdou práci. Je to všechno hlavně na nich. Když uvidíme, že opravdu chtějí, nic není předem vyloučeno.“
Dostat se do tohoto klubu není úplně jednoduché, protože kapacita není nafukovací, ale není to ani nemožné. Přednost však mají děti do přípravky a to jsou výhradně děti mladoboleslavské. „Rozhoduje, jací lidé k nám přicházejí. Musíme si lidsky sednout, vyznávat podobný přístup a hodnoty. Za ty roky už víme, že v opačném případě nastávají jenom potíže a nakonec rozchod. A toho se chceme od počátku vyvarovat.“
Klub má standardní podporu od města obdobně jako všechny sportovní kluby ve městě. Velmi si váží možnosti provozovat Cyklopark na Štěpánce s vlastním zázemím, který leží na pozemku města. „O přípravku se stará Vlastík HÁJEK, obrovský srdcař, člověk, který to dělá bez nároku na odměnu a bez něj by to nemohlo fungovat. Od starších žáků výš odvádí skvělou práci trenéra a mechanika Martin TURNER, který tomu věnuje veškerý volný čas.“ Mladší žáky trénuje Pepa Hladík a hlavním poloprofesionálním trenérem je Vašek Ježek.
Byl to on, kdo byl letos při vyhlašování Krále cyklistiky oceněn jako nejlepší trenér MTB: „Potěší a stimuluje k další práci, že si někdo všimne a ocení, že děláte tuhle činnost a snad i dobře. Ale současně je to ocenění pro všechny, kteří se na chodu klubu podílejí.“
Trénuje a závodí se 5x týdně. Tři tréninky v týdnu, o víkendu buď závody, nebo závod simulující trénink. V týdnu se střídá silnice a terén, a to buď bajky, nebo cyklokros. Přípravka jezdí výhradně v Cykloparku, od starších žáků se vyjíždí i na silnici v doprovodu trenérů.
Aby takový klub mohl fungovat v těchto rozměrech a kvalitně, potřebuje další lidi a materiální prostředky. Jako obvykle v takových případech to i tady funguje na osobních vazbách, propojených s profesními: „Od počátku nás podporují tři firmy: IVAR CS Semira Boughatase, Brilon Zdeňka Fučíka a Author Martina Havleny." S prvními dvěma spolupracuje firma Pepy Hladíka. „A pak jsou to rodiče. Někdo má víc času, někdo méně, ale všichni se snaží přiložit ruku k dílu. Je potřeba být v depu, stavět stany, zázemí, někdo fotí, jiný nanosí vodu, mamky napečou, namažou chleby atd. Někdy se v tom velkém počtu motáme navzájem, ale klady tohoto souputnictví jasně převažují. Chápeme, že rodiče to chtějí s jejich dětmi prožít v bezprostředním kontaktu.“
Na závody se jezdí dvěma dodávkami, platí se startovné, buduje zázemí, služby mechanika, dvakrát ročně soustředění a rozpočet na rok jeden milion korun. Nejen proto musí rodiče přispět, odstupňováno po kategoriích, ale zdaleka to nepokryje celkové náklady. Sponzoři naštěstí upřednostňují nikoli až toliko počet titulů – i když jsou rádi, když jsou vidět – ale hlavně práci s dětmi.
„Příliš ambiciózní rodiče krotíme. Kdyby se to nedařilo, musíme se rozejít. Projevují se i materiální rozdíly.“ Oba kluci by byli dokonce pro to limitovat výbavu podle kategorií, obdobně jako jsou omezeny převody, přestože si uvědomují, že jde o těžko realizovatelnou představu. „Ale bylo by to osvobozující i pro rodiče, kteří dnes tráví hodiny na internetu, aby našli pro své dítě ten nejlepší materiál.“
„V tomto věku se výkonnost může ale rychle měnit. Ten, kdo vyhrává v žácích, nemusí být dobrý ve vyšších kategoriích, zvláště kdybychom z něho chtěli mít „mistra světa“ už takto brzo. A naopak máme tu děti, které zpočátku nevypadaly jako velké talenty, ale po dvou třech letech najednou začaly vyhrávat a dostávají se až do reprezentace.“ Podle kluků je také důležitý nějaký vztah rodičů ke sportu a samozřejmě základní dispozice pro tento sport.
Nejdůležitější je ale vybalancovat přístup k „vítězům“ i „outsiderům“. „Je to obtížné, ale mimořádně důležité. Vyhrál jsi, skvělé. Zítra jdeš zase do školy. Skončil jsi výsledkově vzadu? No a co, máš před sebou spoustu času. Když to budeš dělat poctivě, úspěch se zákonitě dostaví. Za každé situace se snažit zachovat klid a nadhled, přestože je to hodně těžké.“ A i pro trenéry, protože Vašek se svěřuje, že i on má skleněné oči ve chvíli, kdy se zadaří outsiderovi, kdy na trati nechá všechno a konečně uspěje.
Pepa zvláště poté, co u nejstaršího syna před časem diagnostikovali zdravotní komplikace, stále více upřednostňuje závodění pro čistou radost, přípravu na praktický život a stále méně na výsledky. Vašek dodává, že dělat to dvacet let bez radosti jen pro výsledky, si neumí představit. Ale zároveň sní o tom, že by vychovali - od přípravky Vlastíka Hájka, přes ostatní trenéry až do dospělosti - závodníka, který by se prosadil ve velké cyklistice. „To by byla taková ta třešnička na dortu.“ A šance existuje, protože v týmu jsou kromě Bruno Stočka i další borci, kteří mají ambice se cyklistikou živit.
Jenže aby se kluci (a holky) mohli ve větší míře prosazovat do velké cyklistiky po příchodu do dospělých kategorií, musí k tomu být vytvořeny i podmínky, ať už společenské, tak sportovní a samozřejmě materiální. „Pomáhají reprezentační výjezdy, jakých se účastnil Bruno Stoček. Nejsme však ani TSM ani nově vznikající SVS. Takže materiálně je to na nás plus zmiňovaná podpora města.“
Kluci uznávají, že jde o složitou otázku. Kolik je vůbec peněz k dispozici? Pokud jsou, jak je přerozdělovat? Ale v jednom jsou si dost jistí: „Obecně pociťujeme nedostatečnou podporu od státu a to speciálně na mládež. Peníze možná jsou, ale jdou spíše do dospělých.“
Největší důraz kladou na to, že není dostatečná podpora kategorie U23. Proto v tomto období většina kluků končí s aktivní cyklistikou. „Kluk odmaturuje. Přejde do chlapů a má minimální pravděpodobnost, že hned uspěje. Nejistá perspektiva. Ztráta motivace. Většina rodičů ho živit nebude. Takže do práce, cyklistika tě živit nebude. A konec naděje.“
Blýskání na lepší časy, které by se dalo odvozovat od rostoucího počtu dětí na závodech, je podle kluků relativní: „Ano, na závodech máme velké množství dětí, jenže to padá na vrub především nejmladších kategorií. Směrem k juniorům počty výrazně ubývají. A pak přijde přechod do dospělých. A z početné základny toho mnoho nezbyde.“ Dá se to dokladovat zase čísly z letošního cyklokrosového poháru: v žácích se dosud alespoň jednoho závodu zúčastnilo dohromady 104 českých dětí, v kadetech 66 a v juniorech 34. Juniorů je třetina oproti žákům. A to je to nejhorší období teprve čeká.
V rámci řešení této konkrétní záležitosti si myslí, že jedna věc by mohla stabilizaci kluků, kteří přecházejí z juniorů do mužů, hodně pomoci. Podle nich by každá věková kategorie měla mít svého reprezentačního trenéra, který by měl k ruce jednoho až dva lidi, organizoval by skupiny reprezentantů, kde by se točilo víc lidí z více klubů a úzce by spolupracoval s kluby a klubovými trenéry: „Dneska ať už na silnici, tak v cyklokrosu reprezentační trenéři mají na starosti všechny kategorie a zároveň jsou trenéry ve svých klubech. Takový rozsah činnosti jen těžko nemůže mít vliv na kvalitu.“
„V podstatě by to simulovalo střediska vrcholového sportu tím, že by vybírali, soustřeďovali, a poskytovali možnost jezdit v silné mezinárodní konkurenci s odpovídajícím zázemím nejnadějnějším z každé věkové kategorie.“ Uvědomují si, že k nastavení takového systému jsou potřeba určitě finanční zdroje, ale nejspíš by nemuselo jít o neřešitelnou otázku. „A vytvořili bychom tak silný motiv pro mladé cyklisty.“
Vedle této hlavní změny vidí ještě některé další věci, které však jsou buď aktuálně nerealizovatelné, nebo je přinesla změněná doba: „Moc chybí lokální závody. Bez bodů, bez stresu, bez velké časové náročnosti, jako to bylo v minulosti. Pokud budete od žáčků jezdit na pohárové závody po celé republice, tak po letech třeba v juniorech ztratíte chuť a motivaci jak v roli rodiče, tak závodníka.“ Ze závodění se dnes také dělá větší „věda“, než je potřeba. A bohužel i náročnost na děti ze strany rodičů by mohla být v řadě případů větší: „ Děti mají mnohdy, na co si vzpomenou. Nastaví ruku a rodiče se můžou přetrhnout. Chybí dosahování postupných cílů.“
"Véna" a "Poupou"
Pořád máme hodně lidí a klubů, které mají důvod starat se o sportování dětí a mládeže. Z pohledu budoucích úspěchů českých sportovců na mezinárodní scéně jde o nejdůležitější lidi. Hlavním stimulem jejich práce je propojení rodinné motivace s láskou k cyklistice přetavené k organizování klubů pro děti obecně. Jen je škoda, že Cyklistika tuhle příležitost nevyužívá lépe, než by mohla.
Naštěstí tedy máme v České republice kluby, jako je IVAR CS AUTHOR team, který se soustřeďuje především na děti od přípravky až po juniory, TOPFOREX-Lapierre Pro Cycling, který dává příležitost především klukům v kategorii U23, a konečně i ELKOV-KASPER, který soustřeďuje nejlepší domácí cyklisty v kategorii elite. Díky těmto klubům a lidem, kteří je organizují, má domácí cyklistika stále velmi slušnou úroveň i perspektivu.
