Nejlepší příležitostí, jak na sebe upozornit lovce talentů profesionálních týmů, je určitě světový šampionát. Oba juniorští mistři světa, Ital Antonio Tiberi a Američan Quinn Simmons, už získali smlouvu s týmem Trek - Segafredo. Už z juniorů je možné dostat se až do WorldTour. Pro juniorskou kategorii je šampionát nejdůležitějším, ale současně i nejvíce složitým závodem, především svým termínem.
Junioři se snaží závodit co nejlépe od jara a potvrzovat svoji výkonnost a výsledky během celého roku, jenže světový šampionát je až na samotném konci sezóny a to je tvrdý oříšek. A asi i pro naše juniory. Měli skvělé výsledky během celé sezóny, Mathias Vacek exceloval v italském poháru, byl silný na evropském šampionátu, jenže na světovém šampionátu už to nevyšlo ani v jednom závodě. V silničním závodě byli velmi dobří Pavel Bittner a Jakub Bouček, jenže ani oni do boje o medaile nakonec nezasáhli.
Jsou zde dva faktory, které by pomohly juniorům k výraznějšímu výsledku na světovém šampionátu: více reprezentačních startů na velkých jednorázových závodech a načasování formy na závěr sezóny.
Starty juniorské reprezentace
Juniorská reprezentace nemá špatný kalendář, ale příliš se zaměřuje na etapové závody. Je to celkem pochopitelný krok z ekonomického hlediska. Při etapových závodech se najede mnohem víc závodních kilometrů, než při jednorázovce. Vynaložené prostředky se zdají být správně investované. Pro růst samotného závodníka ano, ale i ne. Česká reprezentace se vyhýbá jednodenním akcím. Jenže ty jsou svojí délkou, svým způsobem závodění a charakterem mnohem blíže závodu na Mistrovství světa. A opakuji, že pro juniory je úspěch na MS tím nejdůležitějším v celé sezóně.
Podzimní forma je nejdůležitější
Pro reprezentanta, pro kluka, který pošilhává po profesionální kariéře určitě. Jenže jak to zařídit, aby nebyl junior na konci sezóny i na konci svých sil, přestože měl výbornou sezónu?
Přitom máme jeden zářný příklad v samotné české historii, mistra světa juniorů Romana Kreuzigera. A třeba Mathias Vacek se zdá podobným talentem a má rozjetou podobnou kariéu se zahraničním angažmá už od kadetů, jako měl Roman. Ale pamatuji si na jeden faktor, který s odstupem let považuji za velice podstatný. Tím je načasování podzimní formy.
Roman dělil sezónu a v červenci nejezdil na kole
Ano, po republikových šampionátech si dal týdenní odpočinek bez kola a potom odjel do Vysokých Tater a tam se věnoval pěší turistice. Prostě natvrdo přerušil sezónu, nezávodil, několik týdnů netrénoval na kole a teprve na konci července se začal věnovat kolu při vytrvalostních trénincích. A až v srpnu naskočil opět do závodní sezóny. Vedlo to k zisku juniorského titulu z mistrovství světa ve Veroně 2004.
Je to celkem nepředstavitelné z pohledu samotného závodníka, klubových trenérů, reprezentačního trenéra. Všichni vyvíjejí tlak v průběhu celé sezóny na svého závodníka, i on sám na sebe a asi nestačí jen říct "uber". Musí se mu naordinovat zákaz kola. To je tvrdé, ale na příkladu Romana Kreuzigera i úspěšné.
Přitom nejde o žádnou revoluci, i profesionálové dnes dělí svoji letní sezónu na dvě části, jejich je pochopitelně delší než juniorská. Ale pro úspěch juniora je důležitý konec září, a tak se ho ve špičkové formě musí i dočkat. Není zkušenost Romana Kreuzigera jasným příkladem? Neměla by vejít do skript trenérských seminářů? A do práce reprezentačního trenéra?
