Jak jste se rozjeli, bylo to složité a náročné až do této úrovně?

Pátým rokem jsem mimo cyklistiku, sezonu 2016 už jsem nejel. Před tím jsme měli čtyři roky firmu jako postranní projekt. Bavilo nás to, zkoušeli jsme si to, když jsme nejezdili. Ale nevěděli jsme, do jaké velikosti se to může vyvinout. Možná, že kdybychom znali všechny ty komplikace, možná bychom se lekli. Takhle ne. Jdeme si postupně, každá překonaná překážka nás posouvá a to se nám líbí. Poslední rok kariéry už jsme přemýšleli o tom, že se firmě chceme věnovat víc než čtyři hodiny denně. Brácha hlavně proto skončil s cyklistikou, už mu překážela, já k tomu měl víc důvodů. 

Dá se označit zásadní byznysový moment, který vás posunul?

Neviděl bych tam bod zlomu, odkdy začalo všechno fungovat. Opravdu postupně, krok za krokem. Začali jsme se obklopovat správnými lidmi, každý v té své sféře a začalo se to rozšiřovat.

Jak tedy vypadá firma dnes, kolik máte lidí, jaký obrat?

Máme pětatřicet lidí včetně nás dvou na plný úvazek, k tomu další spolupracovníky. Obrat jsme měli loni skoro čtyři miliony eur (v přepočtu asi 100 milionů korun, pozn. aut.). V těch covidových letech se všechno zavřelo, ale cyklistika nějak fungovala, dalo se přece jen běhat a jezdit na kole. Máme celou výrobu v Evropě, proto nás ani tolik nezasáhly problémy s dodavateli. I merino vlnu, která pochází z Nového Zélandu, nakupujeme přes Německo. Jenom fabrika Makyta v Púchově, kde zčásti šijeme, byla asi tři týdny úplně zavřená. Měli jsme zásoby, dokázali jsme reagovat a zvládli to. 

Prodáváte hlavně po internetu, že? A víc do světa, nebo na Slovensku a v Česku?

Asi sedmdesát procent obratu máme online, třicet u partnerů, v kamenných obchodech jako Radotín nebo Kolovna, nebo e-commerce, a taky máme zalistované produkty u velkých řetězců jako je třeba Decathlon. Na Slovensku zůstává asi třináct procent tržeb, ten patriotismus nás překvapuje a těší. To číslo stále roste, přitom jsme si mysleli, že už jsme vyčerpali kapacitu. Jsme přece jen pětimilionová země a my se zabýváme prémiovou produkcí na volný čas. Česko má o něco menší čísla, ale vidíme pořád nevyužitý potenciál. Největším trhem je pro nás Německo.

Proč, jak jste se tam prosadili, tam přece vládne silná konkurence?

Na nějakou sounáležitost s naším brandem tam už každý kašle. Je to pouze o produktu. Naše jméno v tom nehraje roli, ani jsme ho nezkoušeli využít. Na německém trhu jsme jen jedni z mnoha bývalých cyklistických profíků. To možná funguje u nás na Slovensku, Saganovci a Velitsovci. Taky Amerika je u nás v top deset, ale tam do žádného marketingu nezkoušíme prorazit ještě vůbec. V Americe i Asii vidíme veliký potenciál. 

Zabralo merino v cyklistickém dresu, to přece není obvyklá součást materiálu, anebo udržitelnost?

Rapha ho používala od začátku, je to už asi šestnáct let, ta byla první. Nejsme tedy inovativní, ale ta volba byla pro nás jednoduchá. Materiál je to příjemný, prémiovější. Ale museli jsme pořídit i normální syntetiku. 

Také tlumené barevné kombinace jsou neobvyklé, brzy identifikovatelné, nepotřebují zářivé odstíny ani veliké firemní nápisy. Možná mají blízko ke značce Maloja. Jak jste k nim dostali?

Líbí se nám. Na starosti má všechno kolem toho Martin se svým týmem. Vychází to z nás, ale sledujeme, jak se posouvá trh. My nejsme trend-setteři. Chystáme i odvážnější kolekci. 

Uvažujete o větším propojení s profi-sportem, anebo je to stále příliš nákladné, či chcete zůstat spíše lifestyloví?Přece jen jste už loni natočili i úspěšnou reklamu pro Eurosport.

I Rapha bývala lifestylová, ale teď sponzoruje profesionální týmy. To nejde proti sobě. I pro nás by to byl velmi dobrý marketing. Všechno se musí sejít, podmínky i výběr týmu. Komunikace probíhá, až se to podaří a bude to sedět, proč ne? Ta reklama nám pomohla, přišla v ideálním čase prvního závodu po dlouhé době. Využili jsme příležitost.

Co využít silné slovenské combo s Petrem Saganem? Před časem získal Craft díky angažmá v Boře ohromnou reklamu.

Nejsme v bližším kontaktu. Bydlí v Monaku, teď podepsal, tuším, smlouvu na pět let. Nikdy jsme nemysleli na to se s ním nějak spojit. To by asi bylo drahé, že? To ví i jeho tým, který si na oblečení i pro něho může říct o víc peněz než obvykle.

Myslíte i na rozšíření obzoru ze silniční cyklistiky a doplňků pro městské ježdění i dál, třeba na bajky nebo běžecký či lyžařský segment, lezecký materiál?

Chceme se na to víc podívat, teď se trochu rozšiřujeme na gravely. Ale na horská kola se lidi oblíkají ještě víc jinak, je to už opravdu jiný segment. Nepůjdeme tam asi úplně do závodní špičkové kolekce, ale spíš nabídneme produkt, odpovídající lidem, ztotožňujícim se s filozofií naší značky. Dál se zatím ještě nedíváme. I když každoročně si děláme dotazníky se zákazníky a víme, že jako druhý sport mají běhání nebo běžky. Necítíme se ale ještě vyčerpaní v tom, co je naše hlavní odvětví. 

Pustili jste se ale přece jen v Novestě i do stylových bot s boa zapínáním. 

To je fabrika z Partizánského s dlouhou historií. Jsme partneři, vyrobili jsme boty a spojili se s nimi. Držíme se regionu, i v Makytě máme jednu linku jen pro sebe, umíme společně reagovat. Každé čtyři týdny můžeme zadávat novou výrobu. Nejsme ale závislí jen na nich, vyrábíme i jiné věci v Portu nebo Pise. 

Stíháš sám ještě vyrazit na kolo, nebo se po těch letech v sedle tak nějak nechce. Tak to mívá víc bývalých cyklistů.

Asi tak to je. Když chci, čas si najdu. I v Praze jsem se byl projet s našimi partnery a užil si to. Ale byla to moje teprve druhá jízda letos. Většina naší firmy pojede L´Etape na Slovensku v srpnu. To nás baví. Brácha jezdí s kámoši možná víc, ale sami bychom na kolo nešli. Okolo Púchova pořád známe všechny trasy velmi podrobně. 

Žijete tam stále ve společném rodinném domě?

Ano. Ale já teď chystám stěhování s rodinou do Bratislavy. Sídlí tam část firmy, máme tam jediný vlastní obchod a nabízí se více možností pro děti. Takže přijde životní změna.

A vrcholnou cyklistiku víc sledujete, nebo spíš jen výsledky?

Spíš ty výsledky. Abych si mohl povídat s přáteli. Ale že bych si pustil telku, to jen výjimečně. Viděl jsem závěr Roubaix, Giro vůbec. Ne že bych na cyklistiku zanevřel, ale mám ji nějak dost. Hraju teď pravidelně hokej a o tom toho navykládám mnohem víc. Spíš začnu hrát amatérskou ligu v hokeji, než bych jel někam na závod na kole. 

Když člověk jako ty přestane skoro úplně jezdit, přece jen ve svalově-oběhové paměti zůstane výrazná stopa? Je ti pořád teprve sedmatřicet.

Nejezdím teď nějaké limity, nepotřebuju se předvádět, ani na to nemám. Jezdím na pohodu, v háku. Věřím tomu, že kdybych trošku potrénoval, dvakrát třikrát týdně, tělo by se rozvzpomenulo. Ne na tu bývalou úroveň, ale na nějakou slušnou by to asi šlo. To je fajn, ale není to moje priorita.

Jak s bráchou fungujete nablízko jako dvojčata? 

Jsme si hodně blízko, ale velmi přirozeně. Asi jsme odjakživa spolu něco sdíleli, a proto je ten vztah hlubší. Máme rozdělenou práci, brácha je spíš na produkt, má lepší kreativitu, já se starám o komunikaci. Přišlo by nám nepřirozené, kdyby šel dělat každý něco jiného, jiný byznys. Ale taky se pohádáme nejvíc mezi sebou my dva, s kolegy ne, jen s Martinem. Nikdy to ale nemá špatné následky, že bychom už spolu nemohli dělat. 

Jste vlastně vůbec hodně rodinná firma, že?

Rodiče měli cyklistický obchod, ale my jsme je z něj vytlačili, protože jsme potřebovali ty prostory. Oni ho opustili a dělají pro Isadore. Otec pomáhá ve skladě a máma na fakturacích. Pracují u nás i manželčiny rodiče, sestřenice. Komu nejvíc důvěřujete? Rodině. Ta vás nikdy nenechá ve štychu. Kdyby něco vybouchlo, my víme, že to jako rodina dáme.

Ještě prosím na závěr, není to tak provařené, připomeň původ názvu značky. Možná že by bývalo fungovalo i jméno Velits s c. a k. rakousko-uherskými kořeny?

Kéž bychom měli lepší příběh. Už nám firma nějak běžela a pořád jsme neměli název. Spouštěli jsme web a pořád nic. V té době se nám líbila písnička od americké kapely Incubus. Isadore. Znělo to dobře, akorát dlouhé, nebylo to jen slovensky. Ověřili jsme, zda není registrované a na druhý den už bylo.