„Cestu do cíle jsme zvládli bez komplikací. Abych byl upřímný, bylo to vlastně docela snadné. Vítr nám dal jakousi příležitost se uvolnit, šotolinová cesta šla pěkně a útoky vepředu byly spíše zábavou než skutečným bojem o celkové pořadí,“ poznamenal Guerreiro k závěrečné etapě Saudi Tour. „Bylo emotivní překonat poslední kilometry v dresu lídra, i když to nebylo úplně jednoduché. Závěrečná část byla složitá a technická a já se snažil být vepředu a používat nohy k tomu, abych zůstal v top 10, případně abych snad pomohl Maxovi (Kanter), ale bylo tam příliš mnoho týmů s dobrými sprintery a musel jsem se spokojit s bezpečným dojezdem se stejným časem jako vítěz. To byla priorita.“

Pak se vyslovil k celému závodu: "Jsem za to tak šťastný, pro mě i pro můj tým, který celý tento týden odvedl úžasnou práci. Jak jezdci, tak zaměstnanci. Bylo to tady úžasných pár dní.“

 A nezapomněl poděkovat: „V této moderní cyklistice, ve které žijeme, je tak těžké cokoli vyhrát, ať už jednodenní závod nebo etapový. Děkuji týmu Movistar za podporu i mé rodině, která mi se vším pomáhá. Mám pocit, že za sebou nechávám tolik zranění a pádů z minulosti a jsem silnější než kdy jindy, fyzicky i psychicky. Jen doufám, že to vydrží."

Saudi Tour byl hodně specifická. Zvláště krajinou, v které se závodilo. Často vyprahlá kamenitá pustina, silnice rovná i kilometry že horizontu nedohlédneš, lemovaná skalami, mezi nimiž se proháněl silný vítr. Z výsledků lidské činnosti se tu míchala atmosféra let dávno minulých se snahou organizátorů otevřít znovu tento kout země světu. To byl také jeden z důležitých cílů celé akce.

My si všimněme té sportovní stránky. Týmy bylo možno rozdělit do čtyřech skupin. World, Pro, Conti a tým Saudské Arábie.

Kontinentální byly jen dva, malajsijský Terengganu a japonský UKYO a kromě občasného pobytu v úniku je bylo možno pozorovat především na konci pelotonu.  Pět Pro týmů se snažilo zviditelnit především chozením do denních úniků. V čemž byli nejaktivnější jezdci italského Corratecu, v jejichž dresu tu závodil Karel Vacek, ale tuto činnost nezanedbávali ani v Euskaltelu a Q36.5. Naopak o americkém Human Powered Health nebylo téměř vidu ani slechu. Zcela opačně se tu prezentoval norský Uno-X. Směle konkurovali World celkům i v aktivitě v průběhu etap, získali modrý dres pro nejaktivnějšího závodníka a hlavně vyhráli etapu, když s tou třetí se nejlépe vypořádal Soren Waerenskjold.

Marcus Sander Hansen v modrém dresu pro nejlepšího v soutěži aktivity

Standardním měřítkům se vymykala domácí reprezentace. Výkonnostně moc nestačili, technicky měli docela rezervy, ale vidět je bylo. Ať už na konci nebo za pelotonem, ale i v úniku nebo v poslední etapě, kterak pracoval vybraný závodník i na čele hlavní skupiny při sjíždění uprchlíků. V tomto směru dělali velkou radost organizátorům závodu.

Favority etapáku, u nichž se předpokládá nejvyšší výkonnost, byly samozřejmě World týmy. Na start se jich postavilo sedm. Ne všechny měly totožnou strategii. Tým DSM s Pavlem Bittnerem v sestavě neměl nikoho na celkové pořadí. V závěrech rovinatějších etap se snažili vytvořit podmínky do sprintu, ale jejich snaha obvykle vyšuměla naprázdno, neprosadili se ani do první desítky a John Degenkolb dojížděl daleko za ní. Taky si ze Saudské Arábie odvážejí zcela zanedbatelné 3 UCI body.

Dylan Groenewegen vyhrál bodovací soutěž

Na celkové pořadí pravděpodobně nemysleli ani v Jayco AlUla. Jejich zájem se soustřeďoval na hromadné dojezdy, kde měl vítězit Dylan Groenewegen. V úvodní etapě to vyšlo. V druhé sám přiznal chybu, která ho o vítězství připravila. A v poslední musel začít sprintovat příliš brzo, takže z toho zase nebylo nic. Na vítězství v bodovací soutěži to ale stačilo. Jezdci tohoto australského týmu byli aktivní v průběhu etap, ale když došlo na lámání chleba v těch profilově nejobtížnějších, nejlepším byl sprinter a poslední rozjíděč pro Groenewegena Luka Mezgec, který zaznamenal tři umístění na konci první desítky. O tom, zda tohle stačilo k naprosté spokojenosti, lze nejspíš pochybovat. I pod tíhou faktu, že z World týmů získali druhý nejnižší počet UCI bodů: 31.

O jezdcích Astany bychom se toho z průběhu závodu mnoho nedozvěděli. Nebýt toho, koho do týmu angažovali jako úplně posledního: Cees Bola. Na jeho příkladu by se dalo demonstrovat, co dělá s fyzickým výkonem motivace. Nadšený z toho, že na poslední chvíli našel angažmá, nejenže silně konkuroval ve všech sprinterských i druhé profilově nejtěžší etapě těm nejlepším, ale dokázal nad očekávání výborně přejet i brutální kopec před cílem pro celkové pořadí rozhodující etapy. 14. místo v této etapě byl jeho nejhorší výsledek. Zbytek byl do deseti, z toho dvakrát 3. místo.  Pochopitelně byl to on, kdo se postaral o naprostou většinu z celkových 49 UCI bodů.

Jonathan Milan vyhrál druhou etapu, Cees Bol dojel třetí

Celkem spokojeni mohou být v Cofidisu. V první etapě Max Walsheid třetí, v nejtěžší Axel Mariault sedmý a hlavně v poslední Simone Consonni první! Což ho posunulo na konečné sedmé. Vítězná etapa předčí celkem nashromážděných 66 bodů.

O pocty nejvyšší se tu utkaly především tři týmy. UAE Emirates kombinovalo Ackermanna do sprintů a Formola do kopců. Pascalu Ackermannovi to ale vůbec nešlo a 3. místo v poslední etapě je jen slaboučkou náplastí. Jiné to bylo v kopcích. V rozhodující etapě měli jako jediní dva lidi v první skupině. Stačilo to na 2. místo Davide Formola a 4. Felixe Großschartnera v etapě i konečném pořadí. Je to slušné, ale na jásaní to není. Nic tu totiž nevyhráli, tedy kromě soutěže týmů. Jenže právě to, resp. dva muži vysoko v celkovém pořadí, zajistili týmu UAE druhý nejvyšší počet UCI bodů: 156.

V Bahrain-Victorious k dokonalosti chybělo snad ještě o něco méně než v UAE. Ve skvělém světle se tu totiž předvedl Jonathan Milan. Jednu etapu vyhrál, jednou byl druhý, celkově skončil pátý, druhý v bodovačce i mezi mladými jezdci. Ten svůj úkol splnil bezezbytku. Na celkové pořadí tu ale měli Santiaga Buitraga. Nezklamal, ale nevyhrál. A o to tu jde především. V nejtěžší etapě si vedl velmi dobře, jel chytře až prohnaně, ale stejně to na vítězství nestačilo. Dva byli lepší. Tak alespoň bílý dres pro jezdce do 23 let. Celkem jim to vyneslo 150 UCI bodů.

Nejlepší tým

Určitě nejspokojenější opouštěl Saudskou Arábii tým Movistaru. Jejich prvořadým cílem bylo celkové pořadí. Druhotným etapové úspěchy ve sprinterských koncovkách přes Maxe Kantera. Z pěti etap se umístil 4x do desítky, ale ani jednou do třech. To nejdůležitější se ale podařilo. Sázka na Rubena Guerreira vyšla dokonale! Vítězná rozhodující etapa, a tím pádem i celkové vítězství. A díky tomu všemu si odvezli i nejvyšší počet bodů: 175.

Z českých jezdců na sebe výsledkově upozornil jen Zdeněk Štybar. Pavel Bittner ve druhé etapě nepříjemně spadl a to bylo nakonec to jediné, co v jeho případě upoutalo pozornost. Ani výsledky Karla Vacka neměly čím zaujmout, o čemž vypovídá jeho nejlepší etapové umístění, jímž bylo 33. ve druhé etapě.

Zdeněk Štybar pracoval v koncovkách pro Groenewegena a v etapě, která mu měla nejvíc vyhovovat, tedy ve třetí s prudkým, ale ne extrémně dlouhým stoupáním před cílem, zaujal sólovým atakem, který sice úspěšný nakonec nebyl, ale také nebyl jen propagační. Zde také dosáhl svého nejlepšího výsledku: 18. místo. Za celkové 25. vzal jako poslední závodník konečného pořadí 3 UCI body.

Zdeněk Štybar uprostřed vpravo od Luky Mezgece