Drobně prší, je vlhko. Po téměř dvou týdnech až neuvěřitelně teplého a slunečného počasí na zdejším pověstném vídrholci příjemná změna. V maríně pod stěžni jachet se shlukují cyklisté povětšinou s biky, občas je vidět gravel. Štos čísel pro celou rodinu na poslední chvíli bere i Martin Jakš, bývalý skvělý lyžař. Ale jako by se pohnula zeměkoule, když asi dvacet minut před startem přijíždí hlavní hvězda, spíš pán Slunce. 

Jaromír Jágr, pod helmou vykukují kudrnaté vlasy, v cyklistických kalhotách a dlouhé bundě značky elektrokol, které je tváří, mohutná figura. Dává rozhovory, poctivě se fotí a čeká způsobně na výstřel. Na otázku, zda pojme vyjížďku výletně, nebo závodně, se typicky neodolatelně zachechtá: „Jedu na vítězství. Jako vždycky!“ Jeho hvězdný doprovod, olympijští vítězové Kateřina Neumannová – zakladatelka a šéfka celého Festu, paralympik Jiří Ježek, kanoista Martin Doktor, veslař Ondřej Synek, tenistka Barbora Strýcová, ti všichni ho však opouštějí hnedle v prvním stoupání k hlavní silnici.

Jágr zůstává sám, ale brzy se dostává do tempa, odpovídá na pozdravy a povzbuzení, nechá pořizovat selfíčka za jízdy a občas vypustí jiskřivou hlášku. Jeden špílec ho nenechá klidným. „Jaký že má číslo? 545. Toho nepustím,“ pohrozí bojovně. A taky že jo. Jakmile by se mohlo chvíli zdát, že nám jeho nositel vpředu lehce poodjíždí, přitlačí do pedálů a přiblíží se mu na dohled. 

Zaváděcí část trati po silnici do Přední Výtoně měří asi sedm kilometrů, aby se všichni účastníci mohli v klidu přiblížit hvězdám. Což způsobí i jeden karambol. „Já se nebojím. Až to odstartuje, zbydu tady sám,“ zakření se Jágr. A vzápětí opatrně vyzvídá: „Kolik má ten kopec?“ Informaci o tři sta výškových metrech nekomentuje, ale neraduje se. Přiznává, že ho sice nic moc nebolí, ale skoro netrénuje, jeho klub ho potřebuje v manažerské roli, nedávno otevřel na Kladně rekonstruovaný stadion… Veze 125 kil živé váhy. Poryvy větru nám šplíchají studené proudy vody do obličeje, obloha potemňuje. Slovenští bratři by pravili: Zkrčmieva sa…

Po ostrém startu ve vsi se pole hnedle natahuje, ale tři kilometry do Frýdavy přidává i naše legenda. Za chvíli dokonce dojíždíme Synka s Doktorem, který se snaží uhnout k přívozu. Marně. Jsme pod kopcem do Svatého Tomáše, silnice se zvedá. Jágr vydechne, odplivne si a zakleje. Ale že by zvolnil? Ani náhodou. 

Odmítá vodu a zavile šlape. „Šetříš přehazku?,“ zkouším ho popíchnout. Nehne brvou, ale nepřehodí. I strmá stoupání dupe na skoro na nejtěžší převod. Čím prudší, tím jde líp. Brutální síla jeho stehen je pověstná. To spíš v mírnějších pasážích, kde potřebujete víc točit, trochu zaostává.

„Holčičko, prosím tě, nepředjížděj mě,“ zkouší líbezně umluvit nadupanou slečnu. To, že právě sám setřásl Jiřího Ženíška, bývalého šéfa jednoho z prvních českých profitýmů, mu jako útěcha nestačí. „Už tam budem?,“ sykne jenom. „Ještě dvě stě metrů, kluci, pak se to rovná,“ hlásí chlapík u cesty. Jenže jako by svůj odhad poddimenzoval. Horizont se ne a ne přiblížit. Jágr cedí skrz zuby nadávky. Ale jen chvilku. Za ohybem zatáčky vidíme občerstvovačku a kousek za ní, až nečekaně brzy, i cílovou čáru našeho martyria. „Nejsem poslední?,“ směje se už zase slavná 68. Ale vůbec ne. S ostrým časem 36:07 to vydá ještě na první polovinu výsledkové listiny. Až chvíli za ním je tady další olympijská vítězka Kateřina Emmons, ta však statečně pokukuje po delší trasy.

Znovu přichází obvyklá rutina: rozhovor do televizní kamery, fotky s účastníky, povídání s dětmi v cíli. Jsme kousek pod nejvýš položeným hradem v Česku u Vítkova hrádku (1053 metrů). Na kopci už leží mlha, stále prší. Jakmile zastavíte, po chvíli se do vás dá zima. Jágr ještě vyřizuje jeden telefonní hovor a pak se trochu bezradně rozhlíží. S cestou zpátky až tak úplně nepočítal, zbabělý odvoz ředitelským vozem však odmítá. 

Možná, že ho povzbudil jeden z místních pamětníků letního Jágr týmu někdy v devadesátých letech. „No jo, my jsme vlastně možná jezdili i tenhle kopec,“ oživuje vzpomínky. Tehdy se mu podařilo při jednom mocném záběru ohnout šlapací kliku. Ta dodnes jako unikát zdobí síň slávy Martina Havleny, majitele značky Author, na kterém tehdy jel. To přece nedokázal snad ani Eddy Merckx?! Takový to býval Lamželezo…

Teď vypije malý kelímek čisté vody a zavelí: „Bude kosa, jedem,“ Otáčíme kola a po stejné trase vyrážíme nazpět. „Kolik to bylo?,“ ptá se stále s respektem v hlase. „Sedmnáct, možná osmnáct,“ odhaduju. Žádné chytré hodinky, wattmetr, vyjel dokonce jen v keckách, na půjčeném kole, celoodpruženém biku. Když míjíme borce na lehčím gravelu, dupajícímu proti nám na delší trati do druhého kola, jen sykne: „Zase mi dali to nejhorší, že jo?“ Aby si pořizoval speciály na míru ve všech svých bytech po světě jako Zdeno Chára, to po něm nechtějte.

Kopec dolů teď vypadá hrozivěji, než když jsme ho na první pokus stoupali. U převozníka ve Frýdavě ukazuje silniční ukazatel: Lipno 10. „Fakt jo?,“ jen zakoulí očima, protáhne se a přizná: „Brní mě už ruce a bolí prd….“ Jedeme dál. Vracíme se do Přední Výtoně ke kostelu, odtud bočíme na cyklostezku podél vody. „Aspoň je tu krásná krajina, to jsou soukromý pláže?,“ chytá druhý dech. A připomíná cyklistické zážitky. Nejvíc toho prý na kole najezdil asi v Dukle Jihlava. Před víc než třiceti lety. „Ale tak do hodiny a půl jeden výjezd, víc ne, tehdy se ještě dělala i vytrvalost. Teď už se trénuje mnohem víc síla a intenzita.“ 

Když vidí lipenské panorama na druhém břehu, rozjasní čelo. „Nezdá se to, ale i tahle rovina je pěkně dlouhá, co?“ To už projíždíme po přehradní hrázi, pod námi tu drandí na divoké vodě Prskavec a spol. Ještě pár šlápnutí okolo přístavu a jsme zpátky v maríně. Poctivá práce, skoro čtyřicet kiláků, i s kopcem, ve větru a dešti. 

„Tady už to poznávám, díky za doprovod,“ loučí se. „Za rok se potkáme na dlouhý?,“ houknu mu ještě do zad. Otočí se a roztáhne pusu do typického úsměvu: „Nikdy!“ A pak elegantní kličkou zamíří do teplé sprchy do hotelu. 

Moves like Jágr!

P. S. aneb Výsledky: ČEZ Kolem Lipna 65 km vyhrál Václav Pivoňka (SpectrumBike Racing za 1:40:15), který rozhodl až v posledním stoupání do Svatého Tomáše. Jel na horském kole, což mu v těžším terénu pomohlo předjet i nejlepší muže na gravelech. Ženám vládla ředitelka Kateřina Neumannová (2:16:37). Na kratší trati 20 km byl nejlepší Petr Vaněček (23:03) ze Stříbra, loňský vítěz Lipenského půlmaratonu, který však teď s natrženým svalem nemůže běhat. Mezi ženami byla nejlepší 18letá Dorota Jakšová (33:24) těsně před o dva roky mladší sestrou Šarlotou a s tátou Martinem za zády, správně, olympijským medailistou ze štafety v běhu na lyžích 2010. Maminka Helena, sestra Romana Kreuzigera, jim poctivě fandila. To se pak jede s takovými geny, že. Ale tuhle sobotu jste to na Lipně zvládli i bez nich, stačilo jen přijet, stálo to za to.