Byl to tehdy hodně těžký den v sedle. Pořadatelé si na cyklisty připravili třináct okruhů, každý dlouhý dvacet kilometrů. Složen byl v podstatě jen ze sjezdu, krátké roviny a dlouhého výjezdu do cílového Frascati nedaleko Říma. 293 kilometry dlouhý závod rozdělil peloton na jednotlivce. Stan Ockers vyhrál s náskokem více než minuty před Lucemburčanem Jeanem-Pierrem Schmitzem. V souboji o bronz byl lepší další Belgičan Germain Derycke, který porazil domácího Gastona Nenciniho ve spurtu. Belgičané dominovali, na čtvrtém místě dokončil Marcel Janssens, také ve spurtu s Jacquesem Anquetilem.
Cíle se dostalo 21 jezdců. A atmosféru šampionátu si můžete přiblížit díky televiznímu záznamu:
O nejtěžším šampionátu se dá samozřejmě spekulovat, protože ačkoliv se ve Frascati závodilo nejdéle, přes osm hodin se jelo pouze dvakrát, kromě zmíněného mistrovství to bylo ještě v roce 1951, také v Itálii. Ve Varese tehdy zvítězil Ferdinand Kübler v čase 8:28:28. Ale bylo to ve skupině osmi nejlepších, závod měřil 295 kilometrů, nebyl tedy tak selektivní. A dokonce nebyl ani nejdelší, v roce 1937 se v dánské Kodani jelo 297,5 kilometru. Vyhrál Belgičan Eloi Meulenberg.
Mezi nejtěžší šampionáty se nepochybně řadí také závod ve francouzském Sallanches v roce 1980. Dojelo pouze patnáct cyklistů a rozdíly byly obrovské. Závodníci museli dvacetkrát zdolat stoupání Cote de Domancy (2,9 km, 8,2 %). Vyhrál nejlepší francouzský cyklista historie Bernard Hinault s náskokem minuty před Gianbattistou Baronchellim. Skupina bojující o bronz ztratila 4:25 a na pódium se podíval Španěl Juan Fernández.
Na poslední okruh závodu a rozhodující Hinaultův útok se můžete podívat zde:
O rok později se závodilo v Praze. Závod se dojížděl na Strahově, 281,4 kilometru dlouhý mistrák nebyl tak tvrdý, byl hodně těžký, Hinault si musel sám dojíždět do vedoucí skupiny, ale dojíždělo se v podstatě pohromadě a svůj třetí titul získal Freddy Maertens.
Mezi vrchařské šampionáty se řadí kolumbijská Duitama z roku 1995. Na okruhu bylo pouze jedno stoupání El Cogollo (4,2 km, 6,9 %). Dojelo pouze dvacet jezdců, ale závod v Sallanches byl nejspíš o něco těžší. Mezi těžší závody se řadí mistrovství v Agrigentu v roce 1994 a ve francouzském Chmbery v roce 1989. Nejméně jezdců do cíle závodu dojelo v roce 1928. Georges Ronsse se v Budapešti vydal na 70 kilometrů dlouhé sólo a dojel s náskokem dvaceti minut před nejbližšími soupeři. Klasifikováno bylo pouze osm cyklistů.
Naopak mezi nejvíce rovinaté a také nejrychlejší patří šampionáty v Zolderu v roce 2002, kdy ve spurtu slavil Mario Cippolini a v Kodani v roce 2011, kde byl nejlepší Mark Cavendish. V Kodani peloton zvládl 266 kilometrů průměrnou rychlostí 46,879 km/h. Snadné to tedy určitě nebylo.
Úplně nejkratší mistrovství světa se jelo už v roce 1931 v Kodani (v dánském hlavním městě se MS koná nejčastěji). Závod byl 172 kilometry dlouhý, ale nepochybně patřil k těm nejtěžším, protože se jel jako individuální časovka. Ano, každý účastník startoval sám v rozmezí dvou minut a dvaceti sekund. Tuhle neuvěřitelně dlouhou časovku vyhrál Ital leraco Guerra průměrnou rychlostí přes 35 kilometrů za hodinu. Druhého Francouze Le Droga porazil o víc než čtyři a půl minuty.
Experiment s časovkou se neuchytil. A úspěch neměly ani ročníky, které se jely podobně jako velké klasiky z místa na místo. Takové závody se konaly jen párkrát, od třicátých let se už pravidelně závodilo na okruzích. Avšak trendem posledních let je start na jiném místě a dojezd na městský okruh. Takto se pojede také letos, startuje se v Hellensburghu, balík dojede do Wollongongu, objede jeden dlouhý okruh s dlouhým stoupání a poté se napojí na městský okruh.
