Copak na celou porci 138 kilometrů s téměř dvoutisícovým převýšením na Křivoklátsku si netroufáš? 

Není to typický závod, každý si tu hledá svoje. Někdo jede za výsledkem, jiný za delší výzvou, jiný na pohodu s kámoši. Já už stovky nejezdím, myslím, že tři hodinky příjemné jízdy mi budou stačit. 

Jak vypadá aktuální forma?

Pořád jsem se sice na kole vozil, ale letos jsem si řekl, že se trošku líp připravím. V zimě jsem se svezl i na trenažeru, což bylo na jaře znát. Cítím se celkem dobře. Teď jsme byli s partií na Giru, taky jsme něco pojezdili. A když jsem viděl, že se chystá L´Etape, proč bych se tam nesvezl? Loni mě odradilo počasí, nebo spíš předpověď, ale pak jsem litoval, že jsem čekal nečinně na Strahově, až ostatní přijedou z kola. Letos jsem si řekl, že to změním a líp se připravím i já.

Kolik to znamená najeto?

Letos mám najety necelé tři tisíce. Třikrát čtyřikrát do týdne vyjedu, padesát šedesát kilometrů.

Po skončení kariéry jsi jezdil míň, dá se to tak říct, že?

Měl jsem různá období. Můj konec byl pozvolný přes kontinentální týmy a horská kola až k ředitelování týmu MTB, kde jsem ještě první roky s kluky na soustředěních ještě něco najezdil. Pak jsem přestal, nebavilo mě to, trochu jsem se hledal, měnil jsem práci, dělal pro Lampre, pak horská kola… Najít vybalancování nebylo ideální, podařilo se mi to až po čase. Začal jsem na sobě cítit, jak se nehýbu, že to není ono, přibral jsem, cítil se unavený. Takhle to nepůjde, uvědomil jsem si a začal zase trochu cvičit, běhat, hrát golf, ode všeho něco. Poslední rok jsem vrátil i víc ke kolu.

Jezdíš sám, nebo se synem, který se věnoval horských kolům, případě skorosousedem Pavlem Padrnosem?

Mladý má práci a rodinu, ten vůbec nestíhá. Spíš sám, třikrát čtyřikrát do roka vyrážíme na akce na pár dní se skupinami. Teď s námi byl i Pepan, ale ten má taky svoji práci, dojíždí do Jeseníků. Občas se potkáme, jsme v kontaktu, jak to vyjde. Naše manželky jsou zrovna spolu v Egyptě na dovolené. 

Během kariéry jsi míval pod sebou především italské značky. Jaký jezdíš teď materiál?

Zpočátku jsem jezdil dlouho na Colnagu, pak Fondriesta a končil na Willierovi. Byl jsem odkojený na italských kolech, ale přežilo jich málo, myslím, že zaspali a nechali se převálcovat velkými americkými značkami. Ke kolu mám pořád vztah a jsem rád, když dobře vypadá. V posledních letech jsem si vybíral ze značek, které jsme prodávali. Letos se mi snad po třech letech podařilo vyměnit silničku a po dvou letech bika. Situace na trhu je opravdu složitá, kolo nebylo ani pro mě. Přesedlal jsem u Specialized z Tarmacu na Aethose. Byla to znouzectnost, nový Tarmac nezbyl, ale po letech mě taky zajímalo jiné kolo, zaměřené na jinou pohodlnější jízdu. Jsem spokojený. 

Tour de France byla vždycky nejvíc, ale pro člena italského týmu (Lampre) možná znamenalo Giro d´Italia ještě víc, nebo ne? Ostatně na Giru jsi vyhrál víckrát - pětkrát, máš ho citově raději?

Co se týká náročnosti, viděl bych to plus minus stejně možná s minimálními rozdíly v typech kopců, ale délky se podobají. Pro člena italského týmu bylo Giro mistrovstvím světa, cítili jsme větší tlak z pohledu tlaku na výsledek. Na Giro se stavěl vždycky nejlepší tým, na Tour se jezdilo nějak navíc, když to vyjde, dobrý. Dneska se to mění, týmy jsou mezinárodnější, více pomíchané, tolik to národnostně necítí. Z pohledu osobní důležitosti jsem já vnímal Tour de France vždycky o kousek dál a výš. Už první prezentaci, kterou jsem tam absolvoval před prologem v Puy-du-Fou u zámku na severu Francie... večer před půlnocí na nasvíceném pódiu, s ohni a cestičkou přes jezírko, to bylo něco, úplně jiná liga. K tomu termín o prázdninách, všude víc lidí, historie.

Naposledy jsi dojel do Paříže a kole před dvaceti lety, kolikrát ses tam od té doby podíval?

Jednou už kdysi dávno jsme s rodinou navštívili Paříž, ale přímo na Tour jsem se podívat nebyl. Na Giro jezdím jako domů, bydlel jsem v Itálii a znám to prostředí, umím jazyk, máme tam kratší cestu, je tam pro diváka volněji. Když pominu loňský rok, kdy jsem působil u l´Etape spíš jako maskot, tam to pro mě bude první kontakt s Tour po dlouhých letech.

Andy Schleck má nakázáno bavit se při jízdě s účastníky jako ambasador a ne se honit. Budeš ty aspoň trošku závodit?

Já už si ve svém věku (54, pozn. aut.) nepotřebuju nic dokazovat. Na kole sám cítím, jestli jsem v pohodě, jestli to odsýpá a jsem spokojený, nebo to nejede a potřebuju na sobě ještě popracovat. Cítím se teď dobře a mám dobré pocity z jízdy, ale to je jedna věc. Jet někde na výsledek, to je věc druhá. Ne že bych se o to nemohl pokusit, ale nemám nějak proč. I kdybych tu vyhrál, život mi to zásadně nezmění a stálo by mě to asi spoustu sil. Ale určitě se tu najdete dost lidí, kteří pravidelně trénují, jsou mladší a přinese jim to větší radost. Tři hodinky na pohodu v sobotu budou příjemné, a pokud někoho potkám, rád si pokecám. Klidně se zdržíme na občerstvovačce.

Takže závěrečný spurt bude bez tebe. Ostatně finální rumraje už dlouho postrádají české zastoupení. Proč nemáme elitního spurtera?

Nedokážu to říct, nesleduju tolik mládežnické kategorie. Teď na Závodu míru do 23 let v Jeseníkách se snad docela dobře ukazoval Pavel Bittner, co se týká rychlejších dojezdů. Hlavně musíš mít predispozice, rychlá svalová vlákna. Nevím, jestli jsou pro ně v Česku horší podmínky… Měli jsme třeba Aloise Kaňkovského, ten se dostal na slušnou úroveň, ale z ní na Tour de France ještě zbývá dlouhá cesta. Teď možná Daniel Babor, uvidíme. Každopádně situace v české cyklistice je jiná, než za mých časů – méně závodů, méně závodníků. Což by ale mohlo mít vliv i na vrchaře, že? Nevím, proč chybějí zrovna sprinteři. Třeba jen nemají svoje období a za čas se to změní. 

Jak na nich pracovat?

Potřebuješ vlohy. Když ti to jde, začne tě to víc bavit, víc na tom pracuješ. Byl jsem k tomu takhle veden, specifické tréninky, za autem ve skupině, z toho zkoušíš nastoupit a pak vidíš, že vydržíš déle, protože dokážeš víc točit. To tě pořád nakopává. Rychlost se dá ale rozvíjet do určitého věku, někdy do osmnácti, pak už zásadně ne. Můžeš dělat na síle, ale nohy víc roztočit nedokážeš. A druhá věc je hlava, umět prodat schopnosti v balíku, prosadit se, být drzý a agresívní. Taky jsem s tím chvíli bojoval, abych se vůbec dostal k šanci o to první místo usilovat. Ale byl jsem soutěživý, bavilo mě to a byl jsem přesvědčený, že jsem rychlejší než ostatní a tak se to snažil potvrdit.