Kolik je a kolik bylo závodů z Paříže někam? Všechny monumenty Milán - Sanremo, Flandry, Paříž - Roubaix, Lutych - Bastogne - Lutych a Lombardie vedou z jednoho místa do druhého, Lutych se vrací zpět. Žádné se nekonají na okruzích. To bylo ve světové cyklistice doménou světového šampionátu a ani to už není v posledních letech pravdou. Světové šampionáty nyní většinou jen končí na okruzích.
Je to jako by proti logice věci, na okruzích vidí diváci závodníky častěji, ale vývoj silniční cyklistiky šel proti závodům na okruzích. Není to nějakým marketingem, není to přání někoho. Víc než sto let závodní cyklistiky dalo hodně času, aby se popularitou prosadily právě takové závody, jako Milán - Sanremo.
A nechoďme daleko, také u nás doma je tomu stejně. Jakou obrovskou popularitou přesahuje domácí jarní klasika Velká Bíteš - Brno - Velká Bíteš všechny ostatní závody Českého poháru? Jistě je to i tradicí, závodem s dlouhou historií, ale přeci jen my příznivci závodní cyklistiky milujeme víc závody zdolávající co největší vzdálenosti.
V české historii byla asi nejoblíbenějším závodem klasika Praha - Karlovy Vary - Praha s délkou 260 kilometrů připomínala právě ty světové monumenty. V minulosti se podobné závody pořádaly na nejpřímějších spojnicích vytýčených bodů, stejně tak i Vary.
Stejně tak i Brno - Mikulov - Brno, které se snaží Favorit Brno vzkřísit při příležitosti závodu V4. Je záslužně, že brněnský Favorit jde cestou "Bíteše". Mikulov býval sice krátkým závodem - něco málo přes 100 kilometrů, ve svém vzniku přímo po hlavní silnici z Brna do Mikulova a zpět. A v tom se bude letošní varianta lišit. Délkou, ale především charakterem závěru závodu.
Už jednou jsme dali hlasovat o tom, jaký charakter by měl závod mít, asi jednoznačně převládl názor, že klasikářský, se zařazením dostupných stoupání především před Brnem v závěru závodu. A v tomto duchu se připravuje zajímavá trasa s "Grande Finale".
My znovu vyzýváme čtenáře a pamětníky, kdo máte informace o brněnském cyklistickém jaru? A ještě jednou děkujeme Jirkovi Mikšíkovi a Petru Kockovi k informacím v prvních dvou článcích.
