Narodil se 24. srpna 1947 do rodiny cestujících obchodníků s konfekcí a paradoxně cyklistika u něj nebyla sportem, který by miloval už odmala, tím byl fotbal. V šestnácti letech hrál dokonce ve třetí belgické lize, jenomže v té době jeho starší bratr Erik začal slavil úspěchy na kole, a pak získal rekordních sedm světových titulů v cyklokrosu (rekord), což mladšího Rogera přesvědčilo vyměnit kopačky za tretry.
A tak se v sedmnácti postavil poprvé na start, poté co absolvoval jen jeden trénink. V závodě stál proti 25 klukům, skončil čtvrtý a tehdy pochopil. Později po své kariéře v jednom z rozhovorů dokonce vzpomínal, že na onen závod ukradl bráchovi kolo, protože své vlastní ještě neměl. Pak jel dalších 23 závodů a v osmnácti z nich nenašel přemožitele. V roce 1966 v juniorské kategorii dosáhl 25 vítězství. Roger a Erik trávili zimy na cyklokrosových závodech. V Lucembursku v roce 1968 se Erik stal ve stejný den profesionálním mistrem světa a Roger amatérským mistrem. V témže roce jel i silniční závod na olympijských hrách v Mexiku (18. místo). Úspěchy mu vynesly na následující sezónu profesionální kontrakt v týmu Flandria-Declerck.
Sportovním ředitelem stáje byl legendární Albéric Schotte, dvacetinásobný účastník závodu Kolem Flander. Možná si De Vlaeminck přeci jen cosi od svérázného direktora tehdy vzal, neboť když přijel na svůj první závod v novém trikotu, hned vyhrál. Charakter toho závodu jako by předznamenal, kudy povede v letech následných jeho kariéra. Jeho zlatou premiérou byla totiž klasika Omloop Het Volk (dnešní Omloop Het Nieuwsblad – poz. red.). Na start otvíráku sezóny přijel dokonce v cyklokrosových botách, o vybavení v jeho případě však nešlo. Byl to zlomový moment jeho kariéry, o tři týdny později skončil druhý na Sanremu, pátý v Roubaix a stal se mistrem Belgie před týmovým kolegou z Flandrie Godefrootem.
Jeho soupeři a novináři se poté snažili dopídit tomu, jak je vůbec možné, že člověk v tak mladém věku, bez větší průpravy, začne najednou hladce vyhrávat. Připomínal Costantina Girardenga – prvního campionissima, který tehdy dle legendy, ještě jako mladík, potkal během tréninku Giovanniho Cuniola a dnes již ikonickou otázkou se ho zeptal: „Pane, mohu vás při tréninku doprovázet?“ Ten se jen uculil a odvětil: „Tak dobře, chlapče.“ Když však s italským šampionem vydržel v nejtěžších kopcích, Cuniolo a celý cyklistický svět se nestačil divit, jak se píše v knize Klasické Monumenty nakladatelství 53x11. Anebo z nedávné éry Alejandra Valverdeho, který rovněž vítězil, sotva na kolo sedl.
Schotte o něm tvrdil, že má záhadný talent na to, aby byl vždy na správném místě, tam kde to bylo třeba. On s tím, však nesouhlasil. „Taktika neexistuje. Můžete se domluvit, kdo pojede za kým, ale když dojde na boj o vítězství, taktika nehraje roli. Kilometr před cílem jsem se prostě dral vpřed.“
Rogerovo první monumentální vítězství přišlo v sezóně 1970, jeho druhé mezi profíky. Na Roubaix se Merckx hnal pro pětiminutový náskok v cíli, ale De Vlaeminck, který měl 40 kilometrů před koncem defekt, viděl věci jinak. „Nemít prázdnou galusku, nikdy by mě neodpárali!“ S hořkostí bral na velodromu druhé místo. Týden poté přišel Lutych-Bastogne-Lutych, nejstarší z nejstarších. Ještě předtím, než se peloton poprvé opřel do pedálu La Doyenne, rozhlásil do tisku: „Merckx mě prostě neporazí!“ Když pak vjížděli do tunelu na cílový velodrom, byli oba ve vedoucím sextetu. Bratr Erik zrovna šlapal na špici, Merckx jel vpravo, De Vlaeminck vlevo, pak Roger křikl na bráchu ať jede trochu víc doprava – udělal to, čímž zavřel Merckxe – De Vlaeminck nastoupil a bylo vymalováno.
Tím nastalo období, kdy s Rogerem prostě nešlo závodit. Rok 1972 – poprvé si podmaňuje pavé sektory, když o 2 minuty poráží krajana Dierickxe na Pekle severu. O rok později mu leží u nohou Primavera – Milán Sanremo. V čtyřiasedmdesátém dobývá Lombardii a roce 1977 kompletuje belgický fenomén sbírku ve Flandrech.
Každý se v té době musel smířit s nadvládou Kanibala Merckxe, a přestože kariéra De Vlaemincka ubíhala současně s tou Merckxovou, každou sezónu, s výjimkou roku 1971, získal nějaký monument. Vládci cyklistiky uměl přichystat horké chvilky jako žádný jiný soupeř, jako tenkrát na Lombardii. To se zase jednou velký Roger snažil ujet pelotonu, ale zjistil, že celá ekipa Merckxova Molteni je seřazena na špici balíku a jede pekelným tempem, aby ho dostihla. Usoudil, že nemá smysl plýtvat silami, když se krátce na to trať zvedla na most, De Vlaeminck seskočil z kola a schoval se pod ním. Jakmile peloton projel, zase usedl na kolo, dojel chvost, skupinou pak prokličkoval skrz až k překvapenému Merckxovi a neodpustil si poznámku: „Eddy, kdo to jede vpředu, že tak spěcháte?“ Šéf pelotonu byl v šoku, rozzlobený po něm křikl: „Pitomče!“ Poměřování s Kanibalem přerostlo až v posedlost. Naordinoval si pět měsíců bez sexu, protože slyšel, že Merckx to vydržel čtyři. A dokonce neváhal vyslat mechanika týmu do jeho hotelu, aby v předvečer závodu zjistil, jakou Eddy chystá taktiku. Vždycky však měl pro svého hlavního soka více respektu než pro všechny hvězdy klasik, které přišly po něm. Byli velkými rivaly, ale hádejte, jak se jmenuje Rogerův jediný sen? Ano, je to Eddy.
Holt velcí šampióni mají k sobě blízko, stejně jako před nimi Coppi s Bartalim, diktátoři ve zlaté éře cyklistiky, kteří v 50. letech rozdělili Itálii na dvě poloviny, a pro něž nejhorším obdobím v roce byly tři týdny v červenci na Tour de France, neboť se vždy museli nějakým způsobem udobřit a držet prapor Itálie na Grand Boucle. Když se však Fausto nakazil v Africe malárií a bezmocně ležel na posteli, víte, kdo byl jeho nejpravidelnějším návštěvníkem?
„Za našich časů bylo závodění jiné, opravdovější, teď už to mají všichni snazší,“ je De Vlaeminckova oblíbená fráze. Boonena jako plnohodnotného spoludržitele rekordních čtyř prvenství na Paříž-Roubaix jednoduše neuznává, takový prostě je.
Ve čtyřiadvaceti se dočkal prvního triumfu z rekordních čtyř v závodě, který ho definoval. Po těch letech už ale De Vlaeminck nechce mluvit o svých výkonech na pavés, protože sám má pocit, že býval víc než jen specialistou v oboru klasik. „V kariéře jsem vyhrával časovky i proti nejlepším sprinterům, vyhrával jsem těžké etapy Gira na 250 kilometrů přes pět nebo šest vrcholů.“ Dlouhá léta po kariéře se rozzuřeně snažil hájit, že toho dokázal mnohem víc než jen Roubaix. Přesto s ním bude navždy chtě nechtě spojováno.
Čtrnáctkrát ho jel, čtyřikrát ho vyhrál (1972, 1974, 1975 a 1977), čtyřikrát stál na druhém stupni, jednou byl třetí a nejhůře dojel za celou tu dobu sedmý. Jen jedinkrát, v roce 1980, vzdal. Krom profesorského ovládaní kola a výjimečných fyzických aspektů, mu pomáhalo také štěstí, vyhýbaly se mu i defekty, paradoxně na závodě, který je s nimi nejvíce provázaný.
De Vlaeminckovo jméno s daty jeho vítězství zdobí jednu ze sprch na velodromu v Roubaix.
„Když jste ve formě, málokdy máte defekt. Píchl jsem jednou v roce 1970 a pak deset let nic. Dalším mým tajemstvím byla sebedůvěra. Startoval jsem obvykle s přesvědčením, že vyhraju.“ Nikdo se tedy nemůže divit, proč se mu přezdívalo Monsieur Paris-Roubaix. „Věděl jsem, jak se na Roubaix připravit.“ Jako přípravu na jarní klasiky zpravidla bral etapy Tirrena-Adriatica, jemuž mezi lety 1972 a 1977 šestkrát dominoval a vyhrál celkem 15 etap. Před blížícím se závodem roku, pak zvládl v tréninku i 350 kilometrů třikrát v jednom týdnu. V pět ráno vyjížděl trénovat rychlost za motorkou, za čtyři hodiny najel 180 kilometrů. „Nebylo ještě ani devět, když jsem byl zpět doma. Najedl jsem se, odpočal a znovu sedl na kolo. Volal jsem Walteru Godefrootovi, jestli je připraven vyrazit na trénink.“ Žili dvacet kilometrů od sebe. „Já tam dorazil a on teprve vytahoval kolo z garáže, zato já měl už dvě stovky v nohách.“
Když se De Vlaemincka ptali, zda jej pekelný závod přes kostky změnil, odvětil: „To peníze mi změnily život. Vítězství v závodech jsou taky pěkná, ale…“ nedořekne, ale je jasné, o co mu v kariéře šlo. Prestiž? Obdiv? Ne, on mířil jinam. „Na začátku jsem neměl nic, takže když si můžete něco vydělat, myslíte jen na to. Italské týmy byly silné, lépe organizované a profesionální, měly lepší vybavení, lepší kola, pneumatiky, oblečení, lepší všechno.“ Právě pro peníze také, zdánlivě nepochopitelně, v roce 1978 přestoupil do stáje Sanson, kde už šéfoval Francesco Moser, jeho velký soupeř z Pekla severu.
Když po letech dumal, jaké je vlastně pro něj to nejkrásnější vítězství kariéry, vzpomene Paříž-Roubaix 1975. Tenkrát ujeli ve čtyřech a Merckx nemohl chybět. Osm kilometrů před koncem měl Eddy defekt, rychle mu ho ale opravili a on ještě stihl první skupinu dojet a okamžitě z ní nastoupit. Na velodromu půl kola od cíle zahájil dlouhý spurt a De Vlaeminck ho z horního okraje dráhy jen těsně přespurtoval. Třetí vítězství v Roubaix bylo jeho, neměl však čas ani zvednout ruce. V témže roce se stal i mistrem světa v cyklokrosu a druhý dojel na šampionátu na silnici. To úplně poslední, jedenácté vítězství v monumentu, přidal na Sanremu v roce 1979, kde těsně na pásce porazil domácí hvězdy Giuseppe Saronniho a Francesca Mosera.
Po ukončení své profesionální kariéry se nadále angažoval v cyklistice. Trénoval cyklokrosaře, v roce 2004 připravoval dokonce zimbabwský národní tým na mistrovství světa v německém St. Wendelu. Dodnes je váženým hostem při přenosech ze závodů, novináři ho často žádají o vyjádření k určitému tématu, třeba naposledy kritizoval současný trend mít v týmu více lídrů.
Takový je tedy příběh svérázného Rogera De Vlaemincka, nejlepšího čistokrevného klasikáře všech dob.
(V článku byly použity citace z knihy Klasické Monumenty / 53x11)
