V kariéře 26letého dánského cyklisty existuje rok, kdy vyhrál víc než letošních devět závodů. Stalo se tak v roce 2013, což byl jeho poslední rok mezi juniory. Tehdy si připsal 12 vítězných zářezů, z toho mj. juniorské Paris-Roubaix a dvě etapy a celkové prvenství na Závodu míru juniorů v Terezíně. Na mistrovství světa v tom roce se postavil na druhý stupínek, když vyhrál spurt početné skupiny, která dorazila tři vteřiny za vítězným Mathieu Van der Poelem.
Tour de France, 13. etapa
Rozjezd v kategorii mužů tohoto talentu z malého dánského městečka Tølløse byl pozvolný, ale trvalý. Začal v roce 2014 v dánském projektu Cult Energy, kde se o rok později potkal i s Karlem Hníkem. Poté, co projekt zkrachoval, strávil rok v německém týmu Stölting Service Group s početnou dánskou ekipou. Odtud si ho v roce 2017 vytáhli do Trek-Segafredo, kde zůstal dosud a kde má podepsáno až do roku 2025.
Hned první rok ho tým poslal na několik významných jarních klasik a dokonce i na Giro d´Italia, ale díru do světa neudělal. Naprázdno však nevyšel. Následně se stal dánským šampionem v silničním závodě, vyhrál jedničkový etapák Tour du Pointou Charentes a především Tour of Denmark (2.Pro), kde si navíc oblékl i dresy nejlepšího v bodovací soutěži i mladíků.
La Vuelta, 13. etapa
V roce 2018 se opět posunul o kus dál, když do své sbírky přidal další čtyři výhry, ale o tom, kde bude opravdu dobrý, dal vědět při Tour des Flandres, kdy byl lepší v sólovém úniku jen Niki Terpstra. O rok později korunoval sezónu ziskem titulu mistra světa!
Rok 2020 znamenal posun do první světové třicítky, vyšperkovaný třemi vítězstvími na závodech nejvyšší kategorie. Jednak etapami na Tour de Pologne a belgické BinckBank Tour, ale především na belgické klasice Gent-Wevelgem, kdy se ve spurtu devítičlenné skupiny dokázal vypořádat s absolutní světovou klasikářskou špičkou, reprezentovanou mj. Sénechalem, Trentinem, Bettiolem, Van Aertem i Van der Poelem. Loni navýšil počet vavřínů o další tři, z nichž nejvýznamnější byla další belgická klasika Kuurne-Bruxelles-Kuurne (1.Pro).
La Vuelta, 16. etapa
Letošní rok znamenal pro Madse Pedersena definitivní skok do absolutní světové špičky. Začal 2. místem na GP de Marseille (1.1), pokračoval vítěznou etapou a 1. místem v bodovací soutěži na Etoile de Bességes (2.1) a vyhranou etapou a 3. místem v bodovačce při Paris-Nice (2.UWT). V jarní klasikářské sérii dokončil závody nejvyšší kategorie UCI Sanremo na 6., Gent-Wevelgem na 7. a Tour des Flandres na 8. místě.
Na Circuit Sarthe (2.1) ovládl dvě etapy (na titulním snímku ze třetí etapy, kdy za Pedersenem sklání hlavu poraženého Mark Cavendish) a bodovačku, pro defekty a pády nedokončil Paris-Roubaix, tak si alespoň i z propagačních důvodů odskočil domů na dva dvojkové závody, přičemž jednou byl 3. a druhý závod vyhrál. Odtud zamířil přes Tour of Norway do Belgie, kde na Baloise Belgium Tour vyhrál etapu i bodovací soutěž. A před Tour stihl ještě 2. místo na dánském šampionátu, když před ním skončil jen týmový kolega Kamp.
La Vuelta, 19. etapa
Na nejslavnějším závodě světa rozšířil počet dánských úspěchů reprezentovaných především Jonasem Vingegaardem, ale i Magnusem Cortem, který také vyhrál jednu z etap a sedm dnů oblékal vrchařský dres, vítěznou 13. středně kopcovitou etapou, kdy v závěrečném souboji nedal pěti kolegům z úspěšného úniku sebemenší šanci.
A pak po 10. místě na evropském šampionátu přišla obrovská třešeň na pomyslném dortu. Španělská La Vuelta. Že sem přijel pro zelený trikot, dal rázně najevo třemi 2. místy v prvních třech klasických etapách, které následovaly pro časovce týmů. Po osmé etapě se navlékl do zeleného, a aby bylo zcela jasno, komu po právu patří, vyhrál v druhé části poslední ze tří Grand Tours tři etapy a v té poslední ho v hromadné koncovce jen velmi těsně udolal ryzí sprinter Sebastián Molano (UAE), ale za ním skončili další sprinterští specialisté Ackermann (UAE), Teunissen (Jumbo), Van Poppel (Bora) či Groves (BikeExchange).
Vuelta v podání dalšího z „nekonečné“ řady skvělých dánských cyklistů v krystalické podobě ukázala na jeho nejpodstatnější přednosti. Grand Tours v jejich standardní podobě nikdy nevyhraje, protože je příliš těžký. Stejně jako Van Aert či Van der Poel a koneckonců i Peter Sagan. Zato čím těžší klasika, čím náročnější klimatické podmínky, čím déle trvající etapák, čím obtížnější sprinterský závěr, jemuž předchází stoupání nebo vede do mírného kopce, tím pro Madse lépe.
Protože je to typický ranař, tvrďák a severský bojovník. A navíc a hlavně s výborným závěrečným zrychlením. Takových ve světovém pelotonu zase moc není. A protože právě tyto typy vyhrávají epické bitvy, jsou fanoušky milováni.
Na týmových stránkách odpovídá cyklista, jemuž bude 18. prosince 27 let, na otázku, jakým zvířetem by chtěl být. Prý ledním medvědem, protože má rád zimu. Tím ale respekt k jeho umění ještě vzrůstá, protože tenhle lední medvěd nejenže neroztál pod horkým španělským sluncem, ale jeho kožich tu získal ještě na větším lesku.
Čeho se dočkáme od Madse Pedersena v příštím roce?
