První vítězství v českém poháru si připsal v prosinci v Kolíně. „To jsem byl opravdu rád, týden před tím ve Slaným mi to uteklo,“ říká. Tady ovšem obhájce celkového prvenství v českém seriálu Boroš chyběl. Vaníčkovi pak stačilo čtvrté místo v Rýmařově, aby si cennou trofej zajistil.
Na kole jezdí, teď i zdatně cyklokros, také jeho sestra Tereza. „Jakožto mladší bratr jsem musel dělat všechno stejně a tak jsem se dostal ke kolu, celoživotní nadšený cyklista je taky taťka, který nás k tomu vede,“ říká. Začínal na horských kolech a přes silnici se dostal k cyklokrosu. Už v šestnácti tady ochutnal světový pohár v Namuru. Letos odjel 17 závodů, za nejcennější lze označit právě zmíněnou výhru v Kolíně, pětkrát skončil čtvrtý.
„Bojuju s konzistencí výsledků, ale hodně mě trápí vážně problémy se zády, mám dvě vyhřezlé plotýnky. Sice to intenzivně řeším, ale brzdí mě to a ničí, hlavně v těžkých závodech, kde se hodně běhá s kolem na zádech,“ vysvětluje. V sezoně najede třiadvacet tisíc kilometrů, ale ambice na zvýšení tréninkové zátěže svěřenec trenéra Michala Bednáře vzhledem k věku třiadvaceti let neskrývá. „Myslím, že by to šlo. Dokonce se mi i víc daří právě na silnici, možná tím, že to tam tolik nedrncá a jezdí se stabilnější tempo. Bohužel se mi to nedaří přenést do terénu,“ říká.
Vzápětí však dodá s nadějí: „Tak třeba to za rok půjde líp,“ a vyhlíží mistrovství světa v Táboře. Většinu přípravy sice najezdí sám doma okolo Žacléře, navíc nedaleko v Trutnově sídlí další cyklokrosový trenér a šéf kolínského týmu Jan Slavíček, občas se ale raději vydá za společným tréninkem do tuzemské cyklokrosové Mekky. „Moc rád bych se dostal na letošní šampionát do Hoogerheide a ten táborský za rok je velkým cílem. Cyklokros mě strašně baví a poté, co jsem před lety vyhrál českého mistra v juniorech, jsem se rozhodl, že se mu chci věnovat pořádně.“
Přesto neskrývá, že by jednou rád zase zamířil na silnici… Ostatně vzor Wouta van Aerta a Mathieua van der Poela teď viděl na vlastní oči v akci. „Oba to jsou úkazy. Van Aert má neuvěřitelnou formu, předvádí neskutečný věci. Dávat minutu a půl druhýmu, kterým je Van der Poel…Navíc to jezdil teď takhle skoro každý den jako etapák,“ vykládá s neskrývaným obdivem.
On sám zatím zvládl v sezoně jen pět svěťáků (kromě 28. příčky v Táboře nejlíp 33. v Overijse) a s nimi ještě dva závody belgického vánočního turné. „Je to hodně náročné. S tátou se narveme do Octavie, sbalíme tři kola jako Tetris, ségra tam už se nevejde, a vyrazíme. Potřebujeme tam být dva tři napřed, vracíme se v noci na pondělí ve čtyři, regenerace schází. Nemáme zázemí, když je škaredě a prší. To nejde zvládat každý týden. Navíc to něco stojí,“ jen konstatuje. Nestěžuje si.
Přitom se absolvent strojní průmyslovky snaží věnovat kolu naplno. Má smlouvu v ČEZ Tábor, podpoří ho rodiče, táta je starostou Žácléře. „Dělám, co mě baví a chci co nejvíc oddálit to přemýšlení o práci a budoucnosti. Uvidíme, jak to bude za rok, ještě jsem to neřešil. Ale i v Česku se to dělat dá. Bory nechává camper v Belgii, najme si tam mechanika, lítá tam jen na závody. Ideální by tam bylo bydlet, abyste mohl pravidelně závodit s nejlepšími. Ale to chce taky ještě lepší výsledky, aby si vás někdo všimnul. Těžko říct, zda bych to dokázal, ale zkusit bych to chtěl. Určitě by mě posunulo nahoru jenom tam s nimi trénovat, sledovat je každý den na tratích, v technice, pravidelně závodit i přes léto v týdnu. Jinak to nejde, musíte tomu dávat všechno,“ ví dobře. Právě Boroš měl angažmá v Belgii jako poslední Čech před čtyřmi lety…
Vydá se Vaníček v jeho stopách?
