Tomáše Bártu brali stejně jako Daniela Babora do Caja Rural jako sprintera. O ty měli v týmu nouzi. A jelikož počty získaných UCI bodů nabraly na důležitosti v hierarchii týmových cílů, tak právě přes sprintery se k nim dá dostat relativně snadněji než třeba přes jezdce na celkové pořadí v těžkých etapových závodech.

Tomáš má za sebou první tři jednorázové závody. Každý jiný a s jiným výsledkem. Na koci ledna ho tým nominoval na otvírák evropské sezóny GP Marseille (1.1). Na 170 km 2900 výškových metrů. Prosadili se vrchaři, vyhrál v sólovém představení Neilson Powless (EF Education). Devět lidí nedokončilo, čtyři v cíli překročili časový limit. Mezi nimi Tomáš.

Grand Prix Marseille, Tomáš třetí zprava vedle Michala Schlegela

Druhým závodem byla Clásica de Almería (1.Pro). Na 190 km 1740 metrů. Většina v první části trati. Určeno pro sprintery a ti se také utkali o vítězství. Na startu byl jak Tomáš, tak Dan. Oběma se podařilo v silném větru, který v posledních desítkách kilometrů nadělil startovní pole, zůstat v první 50členné skupině z celkového počtu 175 startujících. Ale do boje o příčky nejvyšší nezasáhli.

O den později jel Tomáš Jaén Paraiso Interior (1.1), portugalskou obdobu Strade Bianche. Na 170 km 2700 metrů. Spousta šotoliny. Prosadili se povětšinou ti, jejichž doménou jsou kopce. Vyhrál fenomén Pogačar, který ujel všem 40 km před cílem. Tomáš podobně jako téměř padesátka dalších závod nedokončil.

Podíváme-li se tedy pouze na výsledky, napadne nás „nic moc“. Jenomže jednak pro Tomášovu specializaci byl vhodný pouze jeden z oněch tří závodů, a jednak cyklista může odvést kvalitní práci, aniž by se to promítlo do výsledků. Tak jsme se na Tomáš obrátili přímo, abychom neprohlíželi jen obal, ale podívali se na toto zboží z vnitřku.

První důležitá otázka je, jaké měl v jednotlivých závodech úkoly dané týmem. Protože přes ně vlak nejede, a kdo by je snad nechtěl respektovat, ten by dlouho nepobyl.

„Mým úkolem bylo pomáhat lídrům a to jsem dělal. Na mou práci měly vliv i technické problémy, jedině právě Almería byla bez potíží, v těch ostatních jsem je musel opakovaně řešit, což samozřejmě na konečný výsledek, zvláště v profilově náročných či větrných závodech, nezanedbatelný vliv má.“

Takže na lepší výsledek se myslet nedalo? „Při Almérii, v které jediné z těch tří závodů jsem mohl mít šanci na dobrý výsledek, byl lídrem do spurtu určen Dan. Osobně jsem se cítil dobře, ale pochopitelně jsem ctil týmovou taktiku. Ještě necelé dva kilometry před cílem jsem jel vedle Gavírii, který nakonec skončil sedmý. Pokoušel jsem se najít Dana, ale v téhle situaci a rychlosti je obtížné se dát dohromady a dovážet dopředu. A navíc jsem byl sám rád, že se tam vůbec držím.“

Nějaká pozitiva tahle práce ale asi přináší? „Cítím, že mě to výkonnostně hodně posouvá. A lídři po závodě přijdou a poděkují, skoro to vypadá, že na to nebyli až tolik zvyklí. Z reakcí vedení týmu se dá odvodit, že jsou s mou prací spokojeni.“

S Danem Baborem

Nejspíš se ale těšíš, že přijdou závody, kde dostaneš příležitost? „Od středy jedu Andalusii a ta je profilově hodně těžká. Spíš tedy koukám víc dopředu. V březnu mám jet do Portugalska na Classica da Arrabida, tak doufám, že tam bych mohl dostat příležitost. Ale jsme dohodnuti, že vrchol výkonnosti v první části sezóny bych měl mít až v květnu, kde by se mělo ukázat, zda a jak moc mám na to závodit na této úrovni. Mám tam dobrý program, měl bych závodit hodně ve Francii, také Okolo Maďarska, takže uvidíme, jaké dostanu úkoly a jak mi to půjde. Rozhodně mám vůli se prosadit.“

Je to velký náraz přijít z kontinentální úrovně a začít závodit s absolutní světovou špičkou? „Rozdíl je to samozřejmě velký. Ten největší je pro mě jako sprintera v jízdě do kopce. Výkonnostní standard celého balíku je tak vysoký, že se jede hodně rychle a pozice si tu chtějí budovat všichni. Třeba při Almérii jsme jízdu na větru s Danem zvládli velmi dobře, a to že nakonec jste klasifikování ve třetí a čtvrté desítce sice není nic moc, ale na druhou stranu jsme byli v první skupině, což se nepodařilo větší části startovního pole. Je to zkušenost a ta nás může příště posunout víc dopředu. Samozřejmě rozdíl je i v přípravě na sprint, zatímco na kontinentální úrovni se jelo maximální tempo řekněme poslední dva kilometry, tak tady to je posledních deset.“

Jak bere hlava to, že najednou závodíš s těmi, které jsi dosud sledoval jen v televizi? „Jistý respekt člověk cítí. Prostě nejedete vedle kluků z Mazowsze, ale z Ineosu. Najednou jedete třeba vedle Kristoffa, kterého jsem sledoval jako dorostenec, když vyhrával Flandry, Sanremo či etapy na Tour. Takže to v hlavě je, nejsem měkkej, ale jistý respekt pociťuju, takže si třeba nedovolím úplně to, s čím bych na kontinentální úrovni problém neměl. Myslím, že to je ale věc zvyku. Závodím na nejvyšší možné úrovni, takže už to může být jen lepší.“