Všichni jsme tě viděli o něco výš… Jak hodnotíš závod?

Jenom jsem zůstal za pády… První hodina byla loterie, to jsme věděli, že se nesmíš k ničemu připlést. Jenže jednou mi tam někdo spadl pod kola, ztratil jsem kontakt a když jsem si je dojížděl, přišel přede mnou pád další. Pak jsem se vrátil do první skupiny zrovna ve chvíli, kdy se rozdělila. A zůstal jsem vzadu. Chvíli to ještě vypadalo nadějně, někam do sedmdesátého kilometru, ale nepovedlo se to a pak se v naší skupině už přestávalo jet. Závodili jsme už jen mezi sebou.

Jak se ti líbila trať z pohledu už gravelisty?

Svým charakterem hrála silničářům do karet. Tenhle styl závodění mi tolik nesedl, protože nemám za sebou víc podobných závodů. Bylo to ještě blíž silniční klasice, než jsem si myslel. I další gravelisti byli v nevýhodě, podívejte se do výsledků, kdo je vepředu. Doufal jsem v lepší umístění, k němu mi chybělo trochu štěstí. Na ty nejlepší by to ale stejně nejspíš nebylo.

Takže za rok?

Spíš až ta další 2026 v Austrálii u Perthu bude opravdu gravelová. Příští rok v Nice to vypadá zase spíš na horskou etapu, přes 4000 metrů převýšení, hodně vrchařská záležitost. Nedivil bych se, kdyby si to dal i Pogačar. 

Dá se přesně charakterizovat typická gravelová trať, třeba podle většiny v Gravel World Series UCI, kterou jsi letos vyhrál?

Tam se tratě liší hodně, terénem i převýšením. Třeba hned první v Rakousku byl hodně podobný, plno kluků jelo na silničním kole. Zato v Houffalize se dávali gumy z horských kol, jelo se po trati tamějšího bikového maratonu. Ve Švýcarsku měl závod na 100 km převýšení 3300 metrů. V Aachenu zase vypadal až jako kritérium. Je to zábavný, člověk si může vybrat, co mu sedí. Pětkrát se mi to letos opravdu líbilo. Polsko, Skotsko, Girona, Singen, kde se jelo zase po trávě a Švýcarsko vrchařské. Máme přes dvacet různých závodů, určitě to ještě nějakou dobu zůstane hodně pestré. 

A jinde?

Druhá Earth série vypadá trochu jinak, tam se snaží víc konsolidovat formát, závody jsou delší, jeden je i na Islandu, delší dva etapové. UCI serie má hodně volné zaměření, jen většinou kratší do tři a půl hodiny.

Jsi bývalý špičkový silničář, změnil jsi styl ježdění?

Na gravelu je potřeba jet v tahu, v klasikách se často spíš využije akcelerace. To jsem už trochu ztratil, což jsem cítil i na silničním českém mistráku.

Naopak jsi našel novou motivaci v zábavnosti a možná i bezpečnosti.

Trénink na gravelu si opravdu užívám, ani jsem netušil, jak mě to chytne. Já snad rok nejezdil skoro vůbec na silnici, jen v zimě a letos týden před mistrovstvím republiky. Tady v Gironě, kde trávím hodně času, mám ideální podmínky. V Česku už jsem si na silnici odvykl úplně. Můžeš celý den jet lesem a nepotkat auto ani člověka, i když se kousek vydáš po nějaké opuštěné silnici. Já jezdím jedině na Řevničák, k němu ale dojedu lesem. Závodění na gravelu mě hodně baví, do každého závodu jdu a peru se o výsledek. Vždycky je tam šance na pódium, to mě taky baví. Taky že si všechno zařizuju sám, to se mi moc líbí.

Teď na mistrovství světa se jelo v národních dresech, ale Jasper Stuyven obvinil své belgické krajany, že napomáhali Nizozemci Van der Poelovi, protože patří do stejného týmu… Jak to vnímáš ty?

Překvapilo mě příjemně, že český svaz zajistil společné ubytování i servis. Ale Nizozemci a Belgičani přijeli se svými týmy a jejich lidí se o ně starali i na místě. Na silnici těch lidí za nároďák jezdí míň, víc se spolupracuje. Tady se jezdí za sebe, možná v budoucnu to chytne víc národní charakter. Hermans a Gianni Vermeersch sem přijeli s Alpecinem jako Van der Poel. Ten jel ale úplně sám za sebe, pro něj to byla ideální kombinace, kostky, terén, zatáčky, navíc s formou, jakou ukázal už před týdnem na silnici v Curychu. Všem muselo být jasný, že pokud se něco divného nestane, nic s ním neudělají. 

Takže v součtu hodnotíš přesun na gravel, sezónu a koneckonců i šampionát pozitivně.

Popularita gravelu všude obrovsky roste, teď se jelo v Belgii, kam přijely sta tisíce fanoušků a korunovalo ho vítězství van der Poela. Navíc plno lidí z age-group, kteří měli možnost závodit vedle těch nejlepších na světě, si pochvalovalo úžasný zážitek a atmosféru. Všechno super. Já sám řeším teď volbu na tento víkend. Naplánoval jsem si už dříve Ranxo kousek od Girony, poslední závod Earth série, kterou ještě můžu vyhrát. Ale na poslední chvíli se ještě objevilo mistrovství Evropy v Asiagu v Itálii, tam by bylo možná třeba ukázat se ještě víc. Pak sezonu uzavřu, jen do Ameriky na poslední podnik už nepojedu, mám toho dost.