Dane, předpokládám, že směřuješ na letiště, aby ses přesunul do Rumunska na Sibiu Tour?

Právě že ne. Dnes ráno jsme odjeli s Andym (pozn.: sportovní ředitel Israel Cycling Academy René Andrle) a ještě s týmovým novinářem, který s námi byl v Polsku, týmovým autem, které musí Andy do Rumunska dovézt. Takže nás čeká tisíci kilometrový přesun po čtyřech kolech. Důvodem, že neletíme, je i to, aby se minimalizovala možnost nákazy.

V Rumunsku je aktuálně situace s koronavirem dost nepříznivá. Už čtyři týmy, byť z různých důvodů, odřekly účast.

Podle informací, které mám k dispozici, tak v Rumunsku epidemie expanduje, ale v oblasti Sibiu je nárůst nakažených minimální a situace je tam srovnatelná s Českem. Jsou místa v Rumunsku, kde je situace špatná, ale jinde je to relativně dobré. Náš tým situaci monitoruje, ale zatím jde vše podle plánu. Jen nám přišla v pátek mailem informace, že náš hotel, kde jsme měli být ubytováni, přes noc vyhořel.

COVID-19 je stále mezi námi.

Pojďme se ještě vrátit k Polsku. Na Mazowsza druhé místo, určitě jsi byl ty i tým spokojeni. Ale nejprve mi řekni, jaké to bylo závodit po tak dlouhé pauze?

Já měl štěstí, že jsem před koronavirem stihl deset závodních dnů v Kolumbii a Turecku, takže pro mě to bylo podobné, jako po zimní pauze. Jinak na tom byli kluci třeba z Elkov-Kasper, kteří odjeli jen jeden závod na Istrii. A pro ty, co na jaře nezávodili vůbec, to už byla velká závodní pauza. Takoví byli závodníci i od nás, kteří startovali teď v Polsku. Takže pro mě byla pauza ne tak citelně znát, ale na závody jsem se už docela těšil.

Jak ovlivnila situace s koronavirem tvou přípravu v období bez závodů?

Pro nás v Česku byla ve srovnání s kluky, kteří sídlí ve Španělsku, Andoře nebo i ve Francii, o dost lepší. Ti, co například bydlí v Gironě, museli zůstat až 60 dnů doma. My jsme tady mohli stále trénovat venku.

Dan v dresu Israel Cycling Academy na závodech v Polsku.

Podle Simony Davídkové, hlavní rozhodčí, nevyježděnost vedla k většímu počtu pádů.

Já s etapákama v Polsku nemám větší zkušenosti. V první etapě byly asi tři menší pády, samozřejmě určitá nevyježděnost byla znát. Ale etapa vedla i po užších cestách, technická trať, což ke kolizím také přispívá. Jeden pád zapřičinilo auto, které vjelo do protisměru, a balík se leknul. Další etapy byly v tomto směru už docela v pohodě. Pár pádů bylo, ale nic velkého. Přirovnal bych to k jarním závodům na dvojkové úrovni, jako jsou třeba závody na Istrii.

Popiš podrobněji únik, který nakonec rozhodl o tvém druhém místě v celkovém pořadí.

Celý den se hodně závodilo. První hodina se jela průměrem 51 km/hod. a v cíli jsme měli kolem 49 km/hod. V jednom kuse se nastupovalo. Zhruba na 80. km odjelo asi 17 lidí, většina týmů tam měla po člověku, i my tam jednoho měli. Týmy, které se do úniku nedostaly, pak tahaly, takže po přibližně 40 km se to sjelo a následovala další půlhodina nastupování. Pak už bylo vidět, že všichni toho mají opravdu dost. Lidi začali odpadat i z háku. Já měl vyhlídnutá dvě místa, kde by se dalo ujet s větší šanci, že by to mohlo vyjít. Před tím prvním se mi nedařilo dostat se úplně dopředu. Asi půl kilometru před tím druhým úsekem, kde byla užší cesta s několika zatáčkami, se mi podařilo nastoupit s Kukym (pozn. Michael Kukrle) a přidal se k nám Bernas. Houkli jsme na sebe, že pojedeme doraz, ovšem před tím technickým úsekem jsme měli jen dvě až tři vteřiny náskok. Užší silnice se zatáčkami nám nahrávala. Balík se natáhl, lidem na špici po určité době dojde a přestanou šlapat. My jeli pět minut naprostý doraz. No a než na špici balíku dojedou lidi, kteří jsou schopni tahat, tak to chvíli trvá, než se zformují, tak taky a najednou máte minutu. Díky aktivnímu průběhu závodu toho i v pelotonu měli všichni plný zuby. Vepředu jsme se sešli tři lidi do tahu a výborně jsme spolupracovali. Každému z nás to vycházelo na špici 25-30 vteřin. Začal jsem tušit, že pokud to nevyjde nám, tak asi nikomu.

Nástup, nástup a zase nástup ...

Bernas střídal poctivě po celou dobu?

Spolupracoval. Na sprintérské prémii nás ošlehl, takže jsme si s Michalem řekli, že to musíme udělat tak, aby nevyhrál on. V závěru jsme ho nechali na špici a nevystřídali mu, aby šel do spurtu z první pozice. Na kilometru chtěl vystřídat, tak jsem mu polsky řekl, že na rychlostní prémii byl nejsilnější, takže teď si to musí dát z první pozice. Měli jsme dostatečný náskok, takže jsme mohli zataktizovat. Sprintovat jsme začali ve stejný moment na dvoustovce. Bernase jsem přejel poměrně rychle, Kuky, který jel za mnou, potom skočil i mě. Navíc jsem věděl, že na mě měl náskok z časovky, takže i kdybychom si v cíli pořadí vyměnili, tak do žlutého šel on. Takže druhé místo je pro mě výborný start do druhé části sezóny. A taky jsem si potvrdil, že pořád mám prostor na zlepšení, což je pro mě obojí motivující.

Z toho, jak líčíš vznik a průběh úniku, to vypadá, že se etapák jel na tebe. Nebo jste nebyli tak svázáni taktikou a každý se mohl ukázat?

Původní plán před měsícem byl, že pojedeme na izraelského sprintera. Jenže nakonec nemohl kvůli pandemii odcestovat. Jednoho Izraelce (pozn.: Lahav Davidzon, 20 let, Israel Cycling Academy) jsme v týmu měli, ale ten mohl startovat jen proto, že kromě izraelského vlastní i německý pas, na který odcestoval. Tím se plánovaná taktika musela změnit. Cílem bylo nastupovat, pokrývat úniky, dostávat se do úniků a nejlépe ve dvou, abychom v závěru měli výhodu. Mně se jelo dobře, v rozhodující etapě jsme jeli velmi dobře i jako tým, pokryli jsme většinu nástupů a mně to nakonec vyšlo.

Tým Israel Cycling Academy patřil mezi aktivní týmy na polských závodech.

Vrátím se ke zmíněnému sprinterovi. Pokud se nepletu, mluvíme o Itamaru Einhornovi, který ve druhé etapě jarní Colombia 2.1 (pozn.: první byla časovka týmů), skončil třetí. Pro tým a speciálně šéfa Adamse jde podle reakcí o vysoce prestižní záležitost. Jenže podle televizního záznamu byl Einhorn nejspíš tak přemotivovaný, že ve spurtu omezil týmové kolegu Ávilu tak, že mu znemožnil být rovnocenným soupeřem Molanovi, který i díky tomu slavil prvenství.

Týmová taktika byla stanovená tak, že se pojede na Itamara. Ávila je taková samostatná jednotka. On si v závěrech dělá tak trochu, co chce. Prostě jede individuálně. Plave mezi všemi, skoro nemá smysl mu v posledním kilometru pomáhat, protože stejně jede podle sebe. Itamar v popisovaném momentu nevěděl, že má za sebou Ávilu. Takže ho skřípnul a chápu, že v televizi to vypadalo divně. Ale Einhorn za to nemohl. Takže trošku smůla. Einhorn potom už ale týmovou podporu nedostával, protože přijel do vysokých nadmořských výšek Kolumbie ze závodů z Argentiny a nebyli jsme si zcela jisti jeho kondicí v souvislosti s aklimatizací.

V Polsku jsi jel ještě jednorázovku Puchar MON. Klasifikován jsi byl na 49. místě.

Z výsledků to vypadá na nevýrazný výsledek. Ale bylo to trochu jinak. Zhruba na dvojce jsme se s klukama sešli, od jeden a půl do pětiset jsem tahal, předjeli jsme všechny a na pětistovce jsem ze špice balíku svou práci skončil a pak už to bylo na ostatních z týmu.

Dan (uprostřed) s týmovými parťáky na polských závodech.

Na koho se jelo?

Chtěli jsme to zkusit na nového kluka z Izraele (pozn.: Davidzon), jenže on se nám tam někde ztratil. Když jsem odstupoval, myslel jsem, že mám za sebou Kanaďana a za ním Izraelce. Jenže v cíli jsem se dozvěděl, že v tu dobu už tam nebyl a Kanaďan tam zůstal sám. Svou práci jsem odvedl, zbytek byl na ostatních.

Mluvil jsi o vysokých průměrech a neustálých nástupech, sice v rovinatých etapách, ale i tak. Vím, že v balíku jde relativně v pohodě jet vysokou rychlostí, ale jak to popisuješ, to opravdu několik hodin tepuješ řekněme na hraně aerobní a anaerobní kapacity?

Záleží i na charakteru trati. Pokud se jede na širokých silnicích, tak to v balíku není zvláštní problém. Čím víc je trať technická, tím stoupá náročnost. A velký rozdíl je, když člověk jede celý den v balíku a čeká, co se stane, anebo když se stále nastupuje a vy jedete aktivně. V týmu je nás šest a nástupů i kolem stovky, z toho část jich je hodně náročných. Tak to se pak už hodně zajídá.

Matthias Brändle

S jakými cíli a úkoly jede tým a ty osobně do Rumunska? V sestavě jsou sprinteři Barbier a Raim, časovkář Brändle a do kopců Badilatti.

Půjde o první těžký závod, tak uvidíme, jak se bude dařit, v jaké budou kolegové kondici. Já tam jedu na práci. V závěrech se budu starat, aby sprinteři měli dobrou pozici, počítám, že moje práce bude končit kolem druhého kilometru před cílem. A v kopcovité etapě se budu muset postarat, abych Badilattiho dovezl pod kopec na dobré pozici, což bude taky takový sprint.

Když pozoruju tvoje nominace, připadá mi, že tvoje pozice v týmu se lepší. Například v Rumunsku jsi jediný z nominovaných z development týmu.

Vůbec nevím. Za možnost startovat v Rumunsku jsem hodně rád. Jak to bude příští rok, uvidíme. V tuhle dobu už to začínám trošku řešit. V můj prospěch snad hraje to, že jsem v týmu od prvního dne, že mě znají, že vědí, co ode mě mohou čekat, že jsem ochotný a schopný pomáhat týmu, že je na mě spolehnutí, znají i mé povahové vlastnosti. Moje výkonnost je pravidelně na stabilní úrovni.

Matteo Badilatti

Jaký máš další program po Rumunsku?

Určitě bych měl jet Czech Cycling v národním týmu. Napsaný jsem i na Okolo Slovenska. Ale tam jistotu nemám. Ohledně programu mám schůzku s lidmi z vedení příští týden.

Může se jet Czech Tour na tebe?

To nevím, to je věc Koňase (pozn.: reprezentační trenér Tomáš Konečný). Záležet bude jednak na tom, kdo bude v národním týmu a pak na úvodní týmové časovce. Ta pokud se nepovede, tak šance nějak zásadně zvrátit výsledek je minimální. Obvykle se potom celý závod rozhoduje na okruzích ve Šternberku.

Děkuju za rozhovor. A ať dopadne Rumunsko dobře. Z pohledu zdravotních omezení i sportovních výsledků.