Jak známo, byl to mládežnický tým, který byl zálohou pro worldtourovský tým vedený Patrickem Lefeverem, tzn. dnešní Deceuninck – QuickStep, a po čtyři roky existence nesl vždy odlišný název: od Etixx-iHNed po Klein Constantia. Šlo o multinárodní tým, kam přicházeli nadějní mladí cyklisté a který pro naši cyklistiku měl tu přednost, že na pozicích sportovních ředitelů se pohybovali bývalí čeští cyklističtí profesionálové, ale hlavně že v něm měli možnost porovnat se s nejvyšší možnou konkurencí i vybraní čeští cyklisté. Nebude od věci se s odstupem času podívat na to, jak a kam až tyto cyklisty zavál čas. Zahraniční i naše. A porovnat, zda další výkonnostní a kariérní růst našich cyklistů se lišil od těch zahraničních. A pokud ano, tak proč.
Týmem za ony čtyři roky prošlo 28 zahraničních mladíků celkem 14 národností, přičemž nejvíc bylo Francouzů, a k tomu 10 našich. Cyklistickými osudy se dost liší. Najdeme zde naděje, které rychle pohasly. Kluky, kteří jezdili, či stále ještě jezdí v kontinentálních, v lepším případě prokontinentálních týmech. A pak jsou tu ti, kteří se prosadili a prosazují, a z nich někteří až na samý vrchol pomyslného piedestalu. Věnujme se nejprve cizincům.
Možná málokdo si uvědomuje, že týmem prošel v roce 2013 tehdy 21 letý Julian Alaphilippe, který hned následující rok dostal smlouvu ve velkém Quick Stepu. V roce 2016 dokázal vyhrát Kalifornii, ale jeho roky nastaly loni a letos. A nejspíš budou mít ještě pořádné pokračování. Výrazně se tedy začal prosazovat ve svých 26 letech.
Ve WT je dnes dobře zavedený i Patrick Konrad (roč. 1991), který v týmu také pobyl jen v jeho prvním roce existence. Další rok postoupil do tehdy PCT NetAppu a v přejmenované Bora – hansgrohe setrval dodnes. Jeho úspěchy se dostavovaly postupně a zatím vrcholily loni 7. místem na Giru a letos 3. příčkou Okolo Švýcarska.
Oba jmenovaní se v témže roce potkali v sestavě i s Florianem Sénéchalem (roč. 1993). Ten hned další rok dostal prostor v PCT Cofidisu a po 4 letech postoupil do Quick Stepu, kde má smlouvu ještě na dva roky. Jeho dosavadní úspěchy zatím vrcholí v letech 2018 a 2019, kdy vítězí v semiklasice Le Samyn.
V letech 2015 – 2016 působil v českém development týmu Maxmilian Schachmann (roč. 1994), který poté rovnou zamířil do Quick Stepu a odtud po dvou letech do Bory. Nejlepších výsledků dosáhl zatím v letech 2018 a letos, kdy si mj. připsal vítěznou etapu na Giru, 3. místo na Lutychu či 5. na Amstelu.
Dalším v řadě, kteří nezapadli, je Iván García Cortina (roč. 1995). V iHNed jezdil v posledních dvou letech jeho existence, aby v závěru druhého roku odešel jako stážista do velkého Quick Step, ale nakonec podepsal do Bahrainu, kde má smlouvu ještě na další rok. Již v roce 2017 dokázal dojet 3. v etapě na Vueltě, ale to hlavní má na kontě letos, v čele s vítěznou etapou na Kalifornii.
Iván se poslední rok v české farmě potkal se stejně starým Rémi Cavagnou, který hned následující rok zakotvil v Quick Stepu a bude tam nejméně do roku 2021. I on se k úspěchům propracovával postupně, což má gradující tendenci. Zatím je to nejlepší letos: mj. vítěz etapy na Kalifornii a na Vueltě!
Obdobně jako Cavagna na tom je také stejně starý Enric Mas. Po sezóně v Klein Constantia odešel do Quick Stepu a pro příští rok mění dres: uvidíme ho také v modrém, ale v Movistaru. Nejlepší výsledky dosáhl vloni a to především etapou a celkově 2. místem na Vueltě!
A ještě jeden nadějný cyklista, který nezapadnul, prošel v roce 2016 touto českou farmou. Je jím Ekvádorec Jhonatan Narváez (roč. 1997), který poté ještě rok závodil v jiné „farmě“, aby se usadil v Quick Stepu. Jenže odtud si ho po roce koupil Ineos, kde má smlouvu i na příští rok. Žádné převratné výsledky si zatím na konto nepřipsal, jediné vítězství na etapáku nižší kategorie v Ardenách z před dvou let. Jenže mu je stále pouhých 22 let.
Do WT se rychle prosadil velký příslib Lukasz Wisniowski (roč. 1991): 2 roky Quick Step, 2 roky Sky a od letoška dva roky CCC. Ovšem prozatím dvě 2. místa z belgických semiklasik z roku 2016 a 2018 nenaplňují naděje, které v mladém věku sliboval.
V nejvyšší divizi dnes najdeme i Nicka Schultze (roč. 1994), který se přes CT a PCT dostal letos do Mitchelton Scott, v jehož dresu letos etapa a celkově 2. na Herald Sun Tour a 3. na Coppi e Bartali.
Do kategorie těch, kteří se dostali do WT, patří i Slovák Erik Baška (roč. 1994), který hned z naší farmy přestoupil do WT Tinkoffu a odtud po roce do Bory, kde má smlouvu až do roku 2021 (stejně jako Peter Sagan). Erik se nějakými převratnými výsledky chlubit nemůže, jeho vítězství už jsou letitá a ze závodů povětšinou nižší kategorie.
Obdobné platí pro Daniela Hoelgaarda (roč. 1993), který prožil bez výrazného úspěchu 4 roky v FDJ, aby se po letošku vrátil domů do Norska do Uno-X (PCT) za o rok mladším bráchou Markusem, s nimž prožil dva roky v našem týmu, a který od té doby jezdil doma v CT týmech.
Dva roky v Movistaru prožil i Nuno Bico (roč. 1994), ale letos ze zdravotních důvodů končí.
To je 13 borců z celkového počtu 28, tedy plných 46%, kteří se dokázali dostat a ve většině případů i prosadit v nejvyšší cyklistické divizi a kteří mají s co největší pravděpodobností ty nejlepší roky teprve před sebou. Ze zbylých 15 jen 4 nepřekročili úroveň kontinentálního týmu. Ostatní buď působili, nebo stále jezdí v PCT týmech.
A naši?
Jan Hirt (28 let) začínal už v roce 2012 v zahraničním development týmu kategorie CT, rok prožil na farmě v Etixxu (CT) a pak už se stěhoval na tři roky do CCC (PCT). V roce 2017 oslnil 12. místem na Giru, což ho katapultovalo na 2 roky do Astany. Rok 2018 nebyl nic moc, snad jen 10. na Tour of the Alps a 17. na světovém šampionátu. Další rok už to bylo ale výrazně lepší: 2. v etapě a celkově 27. na Giru v roli superdomestika pro Lópeze, 5. Okolo Švýcarska, 7. na Tour of the Alps a 12. na UAE Tour. Není divu, že Astana měla zájem o prodloužení, ale nebyla jediná: Jan Hirt se vrací do oranžového dresu CCC.
Petr Vakoč (27 let) se z Etixxu, kde byl v roce 2013, stěhoval přímo do Quick Stepu a tam setrval dodnes. Zatím není jasné, kde ho uvidíme příští rok. Každým závodem přesvědčuje Patricka Lefevera, že je týmový hráč, který unese i roli lídra. Jeho nejcennějšími výsledky jsou 1. a 2. místo z Brabantského šípu z let 2016/2017. Celou loňskou sezónu musel kvůli vážnému zranění odepsat, ale dokázal se obdivuhodně vrátit.
Karel Hník (28 let) poté, co opustil cyklokrosové belgické týmy, jezdil dva roky v českém development týmu, vzali ho na stáž do tehdy PCT dnešního Dimension data, ale místo nezbylo, dostal se do dánského PCT Cult Energy, ale ten zkrachoval, přestoupil do polského PCT Verva, zkrachoval, a tak přes domácí Prostějov zakotvil pro letošek v Elkov-Author. Prokázal svůj vrchařský talent a byl druhým nejpilnějším sběratel UCI bodů v týmu.
František Sisr (26 let) se z původně dráhaře přeorientoval na silničáře a v letech 2017/18 jezdil v polských CCC (PCT). Loni vyhrál Ronde van Drenthe (1.HC) v konkurenci druhodivizních týmů a maďarskou verzi Visegradské 4 (1.2.). Při postupu do nejvyšší divize si Céčka s sebou Františka nevzala a i on prožil letošní sezónu v Elkov-Author. Připsal si 11 pódiových umístění a titul mistra republiky v silničním závodě. Skauty tím ale nejspíš příliš neoslnil.
Michal Schlegel (24 let) udivil kdysi v Quick Step svými testy, ale na smlouvu to nestačilo. Následovaly dva roky v CCC (tehdy PCT) a jeho úžasné představení loni ve 3. etapě na Tour of the Alps (2.HC), kde v náročných kopcích stačil Pinotovi, Froomovi, Lópezovi, ale ani jemu to na prodloužení smlouvy nestačilo. Letos závodil v barvách Elkov-Author. Největším úspěchem bylo vítězství v královské etapě a celkové 2. místo na Tour of Alsace kategorie 2.2. Na velkou sbírku UCI bodů to však nestačilo.
Jakub Novák (28 let), velká mládežnická naděje české cyklistiky, stážista WT týmu BMC, se pokoušel o restart v domácí farmě, ale nakonec s cyklistikou skončil.
Roman Lehký (23 let) pobyl na české farmě 2 roky, poslední roky oblékal dres domácího Topforex – Lapierre, kde dělal mazáka ještě mladším klukům, ale na kontě nemá nic moc, čím by oslnil svět velké cyklistiky.
Tomáš Koudela (27 let) to posléze zkusil rok v Rakousku a dva roky doma na úrovni CT a pak skončil. Radovan Doležel (25 let) ještě dva roky jezdil doma a pak také skončil. Matěj Bechyně (23 let) po roce v české farmě už dál nepokračoval.
Shrnuto: Dva lidi (20%) se chytili ve WT. Tři dostali šanci v PCT, ale výš to zatím nedalo. Jeden doteď závodil doma v národním týmu a čtyři neuspěli a skončili s cyklistikou.
A nyní nechť každý porovná, jak se uplatnili zahraniční a jak domácí naděje. Pokud to vezmeme jen přes procenta, pak to pro nás vychází hůř. A pak se tedy naskýtá otázka, co je důvodem? Je to ctižádostí, talentem, sebedůvěrou či sebevědomím, možnostmi, kontakty, ochotou, motivací, systémem…? Já bych v tomto případě do popředí hodně tlačil ctižádost, sebevědomí a ochotu. Jasně že možnosti kluků ze středního východu Evropy jsou horší než těch z cyklisticky nejvyspělejších zemí. Ale říká se, že těžší podmínky zocelují a že tam, kde je vůle, je prý i cesta. Myslím, že to plně platí pro dnes nejlepšího českého cyklistu Zdeňka Štybara.
