Nikolo, vaše cyklistická sezóna 2019 měla dvě odlišné kapitoly.
Do sezóny jsem vstupovala v rozpacích a s obavami. V novém týmu, po devíti měsících bez závodů, s tréninkem jsem po zdravotních komplikacích mohla začít až v dubnu. Nebyla jsem na žádném soustředění v teple. Takže první období, které trvalo zhruba do července, bylo hodně o adaptaci.
S ohledem na tuto situaci jsem já i tým byli spokojeni, jak jsem zvládla jarní klasiky: Amstel, Lutych a Valónský šíp. Pracovala jsem pro tým, umístila se vždy do 40. místa, získala první UCI body. Přesto to bylo období, které jsem si spíše protrpěla. Příkladem může být Giro. Měla jsem ambici zabojovat o bílý dres pro kategorii do 23 let. Jenže hned v úvodní týmové časovce jsem v prvním stoupání vlezla na špic a přestala sledovat tepy i watty. Holky na mě řvaly, ať zvolním, že vzadu odpadají. Přišel trest. Po odstřídání jsem nechytla háka a původní cíl vzal za své. Dost mě to mrzelo, protože výkonnostně jsem na tom nebyla špatně. Ukázalo se to hned ve druhé etapě, kde jsem dojela 27. ve druhé skupině jen 12 vteřin za vítěznou Marianne Vos. S týmem jsme tedy přehodnotili situaci a zaměřili se na etapu. Na základě toho jsem se dostala do samostatného úniku, jela asi 50 km před pelotonem. Sice mě dojeli a poslední deseti kilometrové stoupání jsem vyčerpaná už jen tak vyťapkala, ale zážitek z úniku byl úžasný. Spousty diváků a já si promítala, co jsem před návratem do velké cyklistiky prožila a že jsem nyní zpátky. Bylo to pro mě velké povzbuzení.
Druhá půlka sezóny ale vypadala už jinak.
Už v srpnu ve Skotsku jsem se cítila velmi dobře. Výsledkem byl dres pro mladou závodnici a 9. místo celkově. A protože první stovka žebříčku, která zajišťovala místo na olympiádě, nebyla daleko, dohodli jsme se s mým a zároveň reprezentačním trenérem Tomášem Konečným, že zkusíme jet Tour de l´Ardéche s národním družstvem. Bigla nebyla proti, protože to nekolidovala s jinými týmovými závody. Tomášovi se podařilo v koordinaci se svazem reprezentační výjezd zorganizovat, za což jsem moc ráda, protože to nakonec významně přispělo k tomu, že se místo na olympiádě podařilo vyjet.
Vy jste v poslední mimořádně kopcovité etapě tohoto etapového závodu dojela druhá za legendou Marianne Vos a s náskokem před další skupinou.
V té etapě jsem útočila, jelikož jsem se chtěla z 11. místa propracovat do první desítky a získat tak další cenné body do UCI žebříčku. Na poslední vrchařské prémii jsem odjela z první skupiny. Dojela mě pouze právě jen Marianne. Bohužel ve sjezdu mi cukla i proto, že jsem se jednak trošku víc než ona bála, a jednak i proto, že jsem neznala dobře detaily tratě. Ale za druhé místo jsem byla hrozně ráda. I proto, že jsme se mohly ukázat na podiu v reprezentačním dresu. A v celkovém pořadí se mi skutečně podařilo skočit do desítky.
Závod skončil deset dnů před Mistrovstvím světa.
Na časovku jsme úplně rezignovali a soustředili se výhradně na silniční závod. Jednak profilem nebyla časovka pro mě vhodná a jednak by to vyžadovalo speciální dlouhodobější trénink. Mistrovské okruhy jsme si byly projet s holkami z týmu už po Skotsku. Věděla jsem tedy, že půjde o městský okruh, kde bude nástup střídat nástup. Dva dny před závodem jsem si byla projet okruhy znovu. Zvláště první kopec překvapoval svou obtížností. Proto jsem na závod vzadu nasadila pastorek se 34 zuby a udělala jsem dobře.
Od trenéra Konečného víme, že vás ale v závodě potkaly mechanické potíže.
Cítila jsem se hodně dobře a jela aktivně. Snažila jsem se držet vepředu, což se dařilo. Při nájezdu do rozhodujícího kopce, kde potom nastoupila vítězka Van Vleuten, jsem se pohybovala na předních pozicích. Jenže když jsem přehazovala z velkého na malý převodník, spadl mi řetěz. Nejsem si vědoma nějaké začátečnické chyby, určitě jsem neměla řetěz na největším pastorku, protože jsme najížděly z roviny rychlostí minimálně 40 km/hod. Bojovalo se o pozice. V každém případě se nedařilo řetěz nahodit za jízdy. Musela jsem slézt a nandat ho. Takže jsem kopec začínala až za prvním autem rozhodčích.
To muselo být hodně frustrující.
Byla jsem na sebe hodně naštvaná. Kopec jsem probrečela zlostí. Nahoře jsem byla mezi dvaceti. Jenže to už byla Van Vleuten pryč a za ní asi devítičlenná skupiny. Snažila jsem se chybu napravit, a tak jsem pořád tahala na první pozici. Týmové kolegyně mě brzdily, ať to nechám na ostatních reprezentacích, že jsem z našeho nároďáku vepředu sama, ale moc jsem na to neslyšela. Tomáš Konečný musel v doprovodném autě šílet. Postupně jsme dojely pár holek, co odpadly ze skupiny za Van Vleuten, ale tu jsme vůbec nesjížděly, protože se taky taktizovalo. Nakonec jsme spurtovaly o 10. místo a na to už jsem neměla sílu. Bylo z toho 37. místo a jediný UCI bod. Chtěla jsem rozhodně víc.
On to byl taky pro vás mimořádně dlouhý závod. Naštěstí jste měli příznivé klimatické podmínky.
Závod měřil i s nájezdem kolem 160 km a byl nejdelší, jaký jsem v sezóně jela. Počasí bylo opravdu pěkné. Na rozdíl od mužů. Ty, když jsem po jejich závodě viděla na hotelu, tak to jsem je hodně litovala. Hrůza jak vypadali.
A pak přišlo vyvrcholení sezóny směrem k Olympijským hrám.
V plánu byly dvě italské jednorázovky a nakonec jsem oproti původnímu plánu jela ještě Chrono des Nations. Jelikož účast na Olympijských hrách byla pořád na dohled.
Mimořádně se povedlo Giro dell´Emilia (viz titulní foto). Závod končí prudkým asi 2km stoupáním, kde letos jeli muži časovku při Giru. Byla jsem určena jako lídr týmu. Všechno se vyvíjelo dobře, holky mě chránily. Jenže přišla zase komplikace. Jely jsme srovnané na levé straně balíku, když jsem se - ani netuším pořádně jak – ocitla na zemi. Srazila jsem se s pořadatelem, který podle mě v tom místě neměl co dělat. Já jsem se otáčela po kolegyni za mnou, nejspíš jsem na krajnici trošku vybočila z řady a už to bylo. Týmové kolegyně mi moc pomohly. Všechny se obětovaly, jedny narušovaly tempo čela pelotonu, ostatní mě dotahovaly zpět do skupiny. Cítila jsem vůči nim velkou odpovědnost. Při loktování před nájezdem do závěrečného kopce jsem ztratila zadní kolo kolegyně z týmu a najížděla jsem až tak kolem 35. místa. Pořad jsem si opakovala, abych jela v klidu svoje tempo a nepřepálila to. Postupně jsem se propracovala na samé čelo, kde jsme nakonec zůstaly jen ve třech. Namísto, abych se schovala, jsem se ocitla zase na špici, a když jsem si přehazovala na velký převodník, jelikož poslední stovky metrů už byly spíše po rovině, tak mi nastoupily. Byla to pro mě další zkušenost. Ale samozřejmě jsem byla velmi spokojená i s třetím místem, podiem a body UCI směrem k olympiádě. A jelikož po nás dojížděli muži svůj závod, tak i divácká atmosféra byla úžasná.
Když jsme u mužů. Srovnejte mužskou a ženskou cyklistiku na vrcholné úrovni.
Je to neporovnatelné. Muži jsou na tom o hodně lépe. Jak z komerčního hlediska, tak z hlediska podpory a pravděpodobně i odměňování. Když vidím jejich vybavení, kolik lidí se kolem mužů točí včetně třeba vlastních kuchařů, jaký mají vozový park, autobusy, kamiony, tak o tom se nám může jen zdát. Ve srovnání s nimi jsme my tak na 10 procentech. Pořadatelé se snaží popularizovat ženskou cyklistiku tím, že jezdíme třeba jarní nebo podzimní klasiky ve stejný den jako muži, takže diváci už podél trati jsou, ale televize včetně českých ženské závody moc nevysílají. Docela mě to mrzí, v ženském pelotonu se pohybují skvělé závodnice a trénujeme taky hodně, i když samozřejmě méně ve srovnání s muži. Taková Van Vleuten je mimořádně dobrá i proto, že je schopna trénovat denně 6-8 hodin.
Vypadá to, že byste se Van Vleuten ráda vyrovnala.
Ona je výborná v kopcích, ale umí i časovku. Její nástup v kopcích, který předvedla i na Mistrovství světa, je drtivý. Už jsem s ní zkusila v nástupu uviset, ale úplně jsem se zmrtvila. Mám takový cíl, odjet s ní v nějakém velkém závodě a ve spurtu by se pak vidělo. Já totiž ani nevím, jak na tom je se sprintem, protože on vždycky dojíždí sama. Hodně ji obdivuju a po jejím pádu na olympiádě v Riu zrovna jí přeju, aby vyhrála olympiádu v Tokiu.
Vy jste výborná v kopcích, ale ani časovku nemáte špatnou. Přitom kombinace těchto dvou dovedností je předpokladem úspěchu na velkých etapových závodech.
Na časovce musíme zapracovat. Jsme na tom dohodnuti i s týmem. Pokud je časovka s vyšším převýšením, pak je to pro mě dobré. Ale rovinatá mi nevyhovuje. Já nejsem silový typ, nedokážu vsadit těžký převod a točit ho s nižší kadencí. Já jsem spíše frekvenční typ. Velkou výhodou je, že teď mám doma tréninkové časovkářské kolo a v týmu mi říkají, abych na něm jezdila i delší rovinaté tréninky. Můžu na něm odjet i intervaly. Zvyknu si na něj. Mělo by mi to pomoci v jarních klasikách, které jsou hodně do tahu. A také v únicích. Pokud se člověk ocitne sám vepředu, jede vlastně takovou časovku. Takže určitě zařadím do přípravy víc takových tréninků.
Bigla ještě nezveřejnila složení týmu na příští rok. Pouze informovala o posilách. A o tom, že odchází Ludwig, druhá nejlepší sběratelka UCI bodů z týmu v uplynulé sezóně. Jak velké to bude oslabení?
Nemyslím si, že budeme slabší. Přichází totiž výborná švýcarská časovkářka Reusser a hlavně po ročním působení v jiném týmu se vrací Klára Koppenburg, což je plnohodnotná náhrada za Ludwig. Na jaře např. vyhrála španělský etapák Valencianu, v dalších etapových závodech byla 4. v Kalifornii, 7. v Bretaňi, 5. v Toskánsku či 2. v Ardéche. Všechny ostatní zůstáváme i pro další rok. To znamená i Američanka Thomas, panamerická šampionka v časovce a vítězka Okolo Skotska, Britka Banks, vítězka etapy na Giru atd. Myslím, že budeme hodně silné.
Bere tým ohled na váš věk a potíže, které jste musela překonat?
Tým to zohledňuje a já to oceňuju. Letos mi dal poměrně volnost ve výběru závodů. Takže jsem nakonec jela všechno, co jsem chtěla. Už jsme obdrželi kalendář závodů na příští sezónu a každá si po dohodě s osobním trenérem můžeme navrhnout skladbu závodů. Tým potom spoléhá na to, že jsme schopné se na vybrané závody dobře připravit.
V tomhle směru jsou ale se mnou potíže, protože trénuju víc, než mi předepisuje Tomáš Konečný. On se za to na mě zlobí. Ale já se doma nudím, tak jdu raději na kolo. Ale snažím se ho teď víc poslouchat. Mám tady v okolí Jablonce nad Nisou ideální tréninkové prostředí. Roviny na vyjetí jezdím většinou směrem na Liberec, kopce, které mám nejraději, pak směrem Bedřichov a Jizerské hory. Mám tam i testovací úseky, takže se podle čísel a pocitů dokážu dobře připravit směrem ke konkrétním závodům. A to, že často jezdím stejné trasy, mi nevadí. V kopcích Jizerských hor je krásně, málo aut, čistá hlava…
Horší je to samozřejmě v zimě. Riziko na silnici. Mám jen silničku. Blatníky nevozím. Ale taky to zvládám.
Vypadá to, že vás cyklistika zcela pohltila. A to byly doby, kdy to vypadalo, že s kolem skončíte.
Stalo se to už dvakrát. Jednak když jsem spadla v cyklokrosu, oteklo mi koleno, tehdejší trenér mě nutil k něčemu, co mi škodilo. To byl také hlavní důvod, proč jsem kontaktovala Tomáše Konečného, který mi zařídil odborné vyšetření, kde mi zjistili přetížené vazy v kolenou. S Tomášem jsme se následně domluvili na tom, že mě bude připravovat.
A podruhé to bylo v souvislosti s mými stravovacími potížemi. Byl to on, rodiče a přítel, kdo mě podrželi a přesvědčili, že má smysl pokračovat. A byl to především Tomáš, který mě dlouhodobě směřoval k Olympijským hrám, a já jsem moc ráda i za něho, že se společný sen vyplnil.
Když jsme u trenérů, vy jste začínala u trenéra Hollósiho.
Při přechodu na střední školu jsem projevila zájem jít na sportovní gymnázium a zaměřit se na cyklistiku, která se mi líbila, když jsem jí sledovala v televizi. Zpočátku se mnou byla hrozná práce, pořád jsem s nášlapy padala, neuměla pořádně zastavit. Postupně však přicházely výsledky. A je zásluhou trenéra Hollósiho, že jsem teď tam, kde jsem. Jsem mu hodně vděčná za to, co mě naučil a jakou se mnou měl trpělivost.
Špičkoví profesionálové si vytyčují do sezóny maximálně tři velké cíle.
Já jich mám víc. Ráda bych vyhrála jednu jarní klasiku, buď Amstel, nebo Valonský šíp. Zvláště ten druhý by mi měl hodně vyhovovat, protože je těžký, kopcovitý a cíl je ve stěně, která je známá ze závodu mužů, Mur de Huy. Dále chci vyhrát oba závody národního šampionátu, časovku i silnici. Potom na Giru získat nějaký dílčí úspěch. Etapu nebo odjet s Van Vleuten. A chci také medaili z Mistrovství světa ve Švýcarsku a být do 10. místa na Olympijských hrách v Tokiu. Oba závody by mi měly profilem vyhovovat.
To je ale celá sezóna.
Budu muset být celou sezónu koncentrovaná. Doufám, že alespoň jeden cíl se vyplní.
K tomu přejeme hodně zdaru. Ať se daří vám osobně, Nikolo, a ať vaším prostřednictvím vidíme národní dres na Mistrovství světa i Olympijských hrách hodně vysoko. Budeme hodně fandit!
