V poučkách obchodníků je jednou z hlavních poznatek, že rozhoduje první dojem. Obecně se ovšem ví, že první dojem může být – a často bývá - zrádný. Petr Kaltofen, hlavní sportovní ředitel týmu Topforex-Lapierre, je toho příkladem. Působí tiše a emočně nevýrazně, když s ním ale mluvíte a když se podíváte na výsledky, které za jeho – přestože zatím krátkodobého působení u tohoto týmu – stojí, pak si názor chtě nechtě musíte upravit.
Petr Kaltofen má cyklistickou minulost. V letech 2008-2010 závodil v týmu PSK Whirlpool-Author. Přímo z juniorské silniční a dráhové reprezentace postoupil do týmu, který čerstvě vstoupil do kategorie ProContinental. „Bylo mi devatenáct, v týmu jsem byl nejmladší, nebylo to pro mě jednoduché, ale byla to obrovská škola. Závodili jsme v naprosté převaze venku: Belgie, Nizozemsko, Francie, Itálie, Španělsko, Německo,“ vzpomíná Petr na dobu, kdy po dva roky byl hradecký tým zatím jedinkrát ve své dosud 19 leté historii v kategorii ProConti.
Do týmu, v kterém se potkal kromě převahy českých a v řadě případů hodně známých cyklistů, jakými byli třeba Ondřej Sosenka, René Andrle či Leopold König, také s hvězdami typu Patrik Sinkewitz a hlavně Danilo Hondo - který se mnoho let před tím i potom pohyboval v nejvyšší cyklistické lize - se Petr nedostal protekcí, ale na základě výsledků v juniorské kategorii: „Pocházím z Hradce Králové a v nějakých 11 letech jsme se s kamarádem, s kterým jsme jezdili na bajku, přihlásili do klubu, a tím se to celé odstartovalo. Nakonec jsem se dostal až do Dukly k panu Vršeckému, jezdil jsem silnici i dráhu a měl jsem i docela slušné výsledky,“ říká Petr, který v juniorské kategorii vyhrál rakouský Oberostereich, v silniční reprezentaci se dokázali prosadit v Itálii na známém etapáku Giro della Lunigiana, na mistrovství světa v časovce dojel 11. a na mistrovství světa na dráze 6. v bodovačce.
Jenže v roce 2010 sestoupil tým, kde Petr trénoval pod vedením další české trenérské legendy panem Fialou, zpět do kontinentální úrovně a Petr, který při závodění studoval normální státní vysokou školu, se ocitl na křižovatce: „Pokud bych se chtěl prosadit v cyklistice, musel bych nechat studií, skloubit to nešlo. Sestup na nižší úroveň sehrál svou roli, svůj vliv mělo i rodinné prostředí, takže jsem se nakonec rozhodl pro vzdělání,“ konstatuje dnešní sportovní ředitel Topforexu, jehož oba rodiče jsou lékaři a nepřekvapuje, že ho směřovali spíše ke vzdělání než životu cyklisty, jehož kariéra je časově omezená. Petr úspěšně vystudoval v Hradci finanční management a následně v Praze hospodářskou správu a poté nastoupil do banky. Cyklistice se na pár let vzdálil.
Život se ubírá rozličným cestami, a když ho Radim Kijevský - s nímž se coby Pardubičákem a cyklistou nemohli v cyklistickém prostředí nepotkat - na podzim roku 2018 oslovil s nabídkou možnosti ucházet se o pozici sportovního ředitele, tak tuto životní změnu nevyloučil. A jelikož mu v bance končila na jaře následujícího roku smlouva, nabídku přijal a od poloviny dubna převzal tým mladíků, který už pár let a čím dál viditelněji čeří hladinu nejen domácí silniční cyklistiky: „Nebylo snadné převzít tým po osobnostech René Andrlem a Pavlu Padrnosovi, zpočátku jsem cítil od kluků určitou nejistotu a možná i nedůvěru.“
Petr si totiž udělal analýzu tréninků a závodů jednotlivých členů týmu, absolvovali testy a přišel s poměrně převratným řešením: navýšil citelně jednak tréninkové plány v objemech, ale ještě víc v intenzitách. Výsledky týmu v úvodních jarních závodech nebyly totiž úplně podle představ vedení: „Prvních 14 dnů nebylo dobrých, po třech týdnech si ale kluci zvykli, těla se adaptovala a po zhruba dvou měsících se dostavily výsledky“, objasňuje Petr nastolenou změnu, přičemž vychází jak z vlastních tréninkových a závodních poznatků, tak využívá to, co prožil pod trenéry Vršeckým a Fialou: „V tréninkovém nasazení se nemůžeme snažit vyrovnat zkušeným závodníkům Elkovu, ale cílem je, aby naši kluci trénovali stejně jako mladí v Elkovu, k čemuž už jsme se přiblížili a výsledky to přináší“, doplňuje a nezapomene dodat, že plány jsou nastaveny individuálně, s každým svěřencem je v pravidelném kontaktu, o jejich trénincích má přehled díky speciálním webovým aplikacím a samozřejmostí jsou např. laktátové testy, testy ve specializovaných sportovně medicínských zařízeních atd.
Petr, který mluví spíše tiše a pečlivě volí slova, klade důraz na týmový projev. Což jak každý, kdo se o cyklistiku zajímá, ví, je základní předpoklad dosažení očekávaných výsledků v dnešním profesionálním pelotonu: „V cyklistickém prostředí peloton nevyjímaje je důležité si vybudovat jméno, respekt. A nám se to docela daří. At už doma, tak v zahraničí, speciálně v Polsku. Když se seřadíme dneska na špici nebo za dominantním týmem, už se nám tam dneska nikdo necpe, už nás respektují,“ pochvaluje si a zdůrazňuje, že po svých svěřencích chce, aby závodili. Zvláště pak v posledních desítkách kilometrů závodů, kdy se rozhoduje. Aby v průběhu závodu byli aktivní a byli vidět: „Raději po aktivním projevu dojet sedmý, než se celou dobu schovávat a dospurtovat pátý,“ ví Petr, co mladé cyklisty výkonnostně v dlouhodobější perspektivě posune. A dokladovat to může například vítězstvím Jiřího Petruše a třetí místem Vojty Řepy na domácích pohárových závodech v druhém polovině sezóny, kde byli nejen respektovanými parťáky ze strany kluků z Elkovu, ale kdy je také dokázali porazit.
V domácích podmínkách je právě Elkov-Author dominantní a z Petrových slov je zřejmé, že jejich převaha není zdrojem žádné frustrace: „V Elkovu to dělají hodně dobře. Závodí, jak nejlépe umí, a to jim nikdo nemůže vyčítat. A že mají převahu? To je zároveň naše motivace: přiblížit se jim a třeba je i porazit,“ zdůrazňuje a dodává, že v i v ostatních českých týmech je řada výborných závodníků: „V Příbrami například Martin Boubal, v Prostějově sprinteři, to jsou závodníci, kteří nás dokáží porazit a zvláště pak na určitých typech závodů.“ Má na mysli to, že tým jemu svěřený do trenérské péče je stavěný a směrovaný na především těžší etapové závody a že na rovinatých kritériích jsou složením týmu znevýhodněni oproti těm, co třeba kombinují silnici a dráhu: „To ale není kritika nebo výmluva, to je konstatování faktu,“ objasňuje, a tím jen potvrzuje jeho realistický pohled na cyklistiku i život obecně.
Petrovi je třicet, šéfuje klukům o nemnoho let mladším, takže si mimoděk kladete otázku na jedné straně respektu a na druhé zkušeností: „Nevynucuju si autoritu, jsem prostředníkem mezi vedením a závodníky. Nemám ve zvyku zvyšovat hlas. Ale umím říct jasně, co si představuju, co by kluci měli dělat a jaká je jejich zodpovědnost za výsledky a to i vůči mně.“ Nutno přiznat, že Petrovi svěřenci, s nimiž jsme mluvili, jeho slova potvrzují. „Kluci mají excelentní zázemí a uvědomují si svou odpovědnost za příležitost, kterou tady dostávají,“ uzavírá Petr povídání o propojení podpory a odpovědnosti, která jak se zdá je v tomto týmu dávkována ve správných poměrech.
Pokud tedy první dojem z Petra Kaltofena mohl vyvolat řadu otazníků, zvláště když v roli hlavního sportovního ředitele odpovědného i za trénink nahradil známé persony a možná v případě René Andrleho i ranaře, pak po bližším poznání docházíte k závěru, že svými zásadami, přístupem i zkušenostmi je v této době a v tomto týmu člověkem přesně na svém místě.
Přejeme hodně úspěchů v nadcházející cyklistické sezóně, ať se týmu plném českých cyklistických nadějí daří a i nadále se krok za krokem rozvíjí.
