Protože i pro cyklistické diváky a fanoušky znamenal konec komunistického režimu obrovský přelom ve sledování profesionální cyklistiky. A právě o nás, fanoušcích, mne napadlo napsat následující řádky. Budou to osobní vzpomínky, může se stát, že něco vynechám, paměť není dokonalá.
Jaké byly možnosti cyklistického fanouška, který chtěl mít v tehdejším socialistickém Československu přehled o profesionální cyklistice? Nabízí se okamžitá odpověď – nulové. Stoprocentně to ovšem platí pouze v případě, že se cyklistický fanoušek nesnažil aktivně vyhledávat a aktivně jít profesionálnímu světu napřed. Ne, ani sebevětší aktivita neznamenala, že mohl divák vidět profesionální cyklistiku v televizi, že o ní pravidelně četl v novinách nebo že si mohl koupit knihy, v nichž se o ní psalo. A už vůbec nemohl vycestovat např. na Tour de France. Nic takového.
Existovala však místa, bohužel asi pouze v Praze, kde se daly informace o profesionální cyklistice sehnat. Zahraniční komunistické noviny byly k dostání v některých (nevím, zda vysloveně vybraných) novinových stáncích. Pamatuji, že má babička měla známou trafikantku, která jí pro vnuka schovávala italský komunistický plátek L´Unità, případně stejně komunistický francouzský L´Humanité. Jistě, nechodily do Prahy pravidelně, spíše se dá říci, že velmi nepravidelně a se zpožděním několika dnů. Sport a cyklistika v nich ovšem nechyběly, což bylo podstatné. Takže jeden zdroj informací o profesionální cyklistice. Žádalo si to „pouze“ studium jazyků, což nebyl problém, vycházely i učebnice pro samouky. Bylo to zábavnější a užitečnější, než se učit o úspěších Sovětského svazu.
Ve Šporkově ulici tehdy bylo (a zřejmě je dodnes) kulturní oddělení italské ambasády, která má hlavní sídlo v Nerudovce. Přístup tam nebyl nijak zakázaný ani tajný, mj. se tam pořádaly kurzy italštiny a na ně stály slečny při zápisech dlouhé fronty. V tamní knihovně byly k přečtení mj. noviny Corriere della Sera, kterým nechyběla sportovní rubrika. A protože cyklistika byla a je v Itálii po fotbale sportem číslo dvě, v případě velkých závodů dali v Corriere della Sera vždy dohromady dvoustranu i více. Zvláště v případě italských úspěchů.
Poprvé jsem Tour de France zaregistroval – jak má paměť sahá – v roce 1975. Byly to pouze útržky. Francesco Moser tehdy vyhrál prolog a jel několik etap ve žlutém. Právě Francesco Moser zůstal mým dětským oblíbencem. Tehdy mne ani nenapadlo, že o 41 let později s ním budu v jeho domě popíjet jeho víno, neboť po skončení kariéry se stal po rodičích vinařem. V onom roce 1975 jsem ještě chodil na základní školu, a nejen v tomto roce, ale i v dalších až do pádu Berlínské zdi a později i československého socialistického režimu, nám v tehdejší televizi i novinách vnucovali pouze tzv. amatérskou cyklistiku především v podobě Závodu míru. Nebavilo mne to, přestože jsem vždy ocenil, když např. Ryszard Szurkowski nebo Stanisław Szozda dokázali porazit závodníky ze SSSR. Zprávy z Tour de France se v našich novinách objevovaly pouze vysloveně útržkovitě. To byl takový sloupek nadepsaný Ve zkratce, kde byla např. zpráva: xx. etapu Tour de France vyhrál xy, celkově vede xz. Vše. Takové bylo tehdejší socialistické zpravodajství. O profesionální cyklistice se podrobněji psalo pouze v případě dopingových skandálů, ukázat prohnilý kapitalistický sport a srovnat ho s ušlechtilým socialistickým, to bylo úkolem tehdejších sportovních novinářů. A oni ho vždy dokázali zvládnout.
O dva roky později se přece jen nějaké kratší zprávy z Tour de France sem tam objevily. Nováček Dietrich Thurau totiž vyhrál prolog a jel ve žlutém až do 15. etapy. Dokonce si vzpomínám na článek o tehdejší legendární královské 17. etapě na Alpe d´Huez, kterou vyhrál Hennie Kuiper a v níž dojížděla všechna cyklistická esa na pokraji sil v naprostém vyčerpání. Ovšem kde vyšel, kdo ho napsal, to si již nepamatuji, možná v časopise Stadion, možná v Mladé Frontě, nepátrám po tom.
Později, někdy v 80. letech, se v pražské Jungmannově ulici objevila prodejna zahraničního tisku. Převážně prodávali módní časopisy a takové, z nichž čtenáři nehrozilo, že by se zkazil prohnilým Západem, přesný sortiment si po letech nepamatuji. Především se ovšem v nabídce sem tam zázračně objevil i jeden cyklistický časopis z Francie. Jéé, to bylo tehdy slávy, tohle ukořistit. Jmenoval se Miroir du Cyclisme a jeho vydávání skončilo někdy v polovině 90. let. Můj domácí archív postupně rostl, desítky časopisů, stovky novinových článků, tisíce poznámek.
Zrcadlo cyklistiky naštěstí vydávalo francouzské komunistické nakladatelství L'Humanité a tak se časopis dostal i do distribuce v Československu
A dalo se i vyjet na Západ, do země profesionální cyklistiky. Samozřejmě pouze výjimečně. Na zájezd člověk nepotřeboval onu smutně proslulou výjezdní doložku (tu jsem nikdy nedostal), „stačilo“, aby zaměstnavatel či ředitel školy souhlasil a orazítkoval příslušnou kolonku na přihlášce. Bylo mi 18 a kupodivu se nikdo nepostavil proti mé účasti na zájezdu do Itálie. Byl listopadový termín, objevilo se volné místo v zájezdu, na jaký se normálně stály fronty přes celou noc. Byla to neuvěřitelná náhoda, šel jsem tehdy kolem prodejny zájezdů a oni to měli ve výloze. Poprvé v Itálii na dva týdny! Benátky, Florencie, Řím. A domů jsem si vezl několik cyklistických časopisů a sportovních novin, což u důkladné pohraniční kontroly na cestě zpět prošlo, nic závadného neobsahovaly. Na ten výlet padly všechny peníze, které mi rodina spořila do mých 18. narozenin.
V srpnu 1981 se v Praze konalo MS v cyklistice, v 70. a 80. letech jediné ve východním bloku. Vyhrál tehdy Freddy Maertens, Francesco Moser skončil šestý. Krátce na to jsem sloužil dva povinné vojenské roky a pravidelně očekával balíčky od babičky, v nichž byla L´Unità, a já si i tehdy mohl přečíst něco více o profesionálech za železnou oponou. Ve druhé polovině 80. let se poměry postupně uvolňovaly, informací v socialistických médiích pomalu a maličko přibývalo, ale já už měl své mnohem rozsáhlejší zdroje a ty oficiální mne míjely.
Ovšem až po Sametové revoluci, v dubnu 1990, se v Praze začal prodávat italský deník La Gazzetta dello Sport (samozřejmě i další zahraniční sportovní noviny), nejprve stál 25 Kč, ovšem rychle zdražoval až na 50 a později přes 60 Kč. Až po Sametu se v našich novinách objevovalo pravidelné širší informování o dění např. na Tour de France. Byl jsem tehdy u toho. Netrvalo dlouho a v televizi jsme mohli sledovat přenosy z Tour de France. A po nástupu internetu se stal můj starý rozsáhlý archív zbytečný.
Můžeme diskutovat a spekulovat, čím si právě profesionální cyklistika vysloužila takovou nechuť komunistických kádrů. MS i ME ve fotbale jsme i v komunistické televizi mohli sledovat, v roce 1976 v nočních hodinách i přenosy z prvního hokejového Kanadského poháru, pamatuji tenisové přenosy např. z Wimbledonu a triumfy Borga. V roce 1977 vyšla dokonce kniha Černý trůn o historii profesionálního boxu. Ovšem profesionální cyklistika chyběla, jako by byla na indexu. Dodnes mne občas napadne, že celá má generace byla v dětském a teenagerském věku komunistickým režimem ochuzena nejen o svobodu, ale i o to, že jsme neviděli závodit Eddyho Merckxe.
