Richarde, tvého jména ve výsledkových listinách českých silničních závodů jsem si všiml až v roce 2019. Jako kdyby ses vynořil odnikud. Proč to tak je?
S cyklistikou coby mým sportem číslo jedna jsem začal hodně pozdě. Až v roce 2018, kdy mě vzal pan Mixa do KOVO Praha.
Asi ses předtím jen neválel?
Od pěti let jsem hrál hokej. Bydlím na Vysočině kousek od Jihlavy a tam jsem taky hrál ještě extraligu dorostu. Pak jsem přestoupil k Bílým tygrům do Liberce. V rámci hokejové přípravy jsme kolo samozřejmě používali, ale v Liberci mě to opravdu chytlo. To když jsme měli někdy v listopadu volný den a já si vzal mou silničku a vyjel na Ještěd. Dolů jsem strašně promrznul, ale byla to nádhera.
Předtím v Jihlavě jsi už taky jezdil?
Od šesté třídy jsem to dělal tak, že jsem na svém prvním bicyklu, což bylo dost obyčejné horské kolo, jel do školy, pak hokejový trénink a zase na kole domů. Vždycky jsem snil o silničce. Na střední škole, mám stavební průmyslovku, jsem si za ušetřené peníze ze stipendia koupil první silniční kolo. Asi za sedm tisíc, hliníkový rám, karbonová vidlice a na campě. Samozřejmě v porovnání s materiálem, který používám teď, žádný zázrak. Ale já byl šťastný.
Rodiče nemohli sáhnout do kapsy a koupit něco lepšího?
Asi i mohli, ale já jsem si ho chtěl koupit za svoje. Chtěl jsem být samostatný.
Kudy vedla cesta do KOVO Praha?
Můj kamarád Matěj Stybor začal s cyklistikou dřív jak já a jezdil v KOVO Praha. Přes něj jsem kontaktoval pana Mixu a ten mě vzal. Bylo mi 18 let, takže junior.
KOVO je ale především dráha?
Dráha převažuje. Ale hned na začátku jsem vyslovil přání dělat hlavně silniční cyklistiku. Pan Mixa mi řekl, že bude dobré se věnovat ale i dráze, zvláště proto, že jsem s cyklistikou jako vrcholovým sportem začal tak pozdě.
Jaké bylo první seznámení s festkou na dráze?
No hned první trénink jsem se válel. Byla to sranda.
Hokejisté hodně posilují. Spousta svalové hmoty. Nic, co by potřeboval cyklista.
Taky jsem hodně shodil. Vážil jsem i 86 kg. Teď mám 74-75 kg. Nejvíc je to znát na rukách.
Byl ti hokej k profesi cyklisty k něčemu dobrý?
Trénovanost. A obecně vlastnosti, které se sportem získávají nebo utužují. Samozřejmě jsem měl zpočátku problémy s jízdou v balíku a dalšími specifickými dovednostmi, které se získávají zkušenostmi. Musel jsem se otrkat.
Mám tě zaškatulkovaného jako sprintera, ale když koukám na tvou postavu, vypadá to, že kopec dokážeš přejet.
Sám se vnímám spíš jako klasikářský typ. Mám dobrý spurt, ale kopec přejet dokážu. Třeba v roce 2019 jsem dokázal být druhý v kyjovském kritériu za Aloisem Kaňkovským a zase na etapáku Vysočina, který je docela kopcovitý, jsem do poslední etapy vstupoval ve žlutém dresu a přišel o něj hlavně kvůli defektu, který mě v poslední etapě postihl.
Vybavení, zdravotní, diagnostické a tréninkové zázemí v Topforexu se musí dost lišit od toho, co jsi měl k dispozici v KOVO Praha?
V Topforexu máme úžasné zázemí a perfektní vybavení. Ale i pan Mixa má propracované tréninkové metody, k dispozici moderní diagnostické přístroje, byli jsme pravidelně a detailně zdravotně i kondičně sledováni.
Richard Habermann v první řadě vlevo
Všichni kluci ze současného týmu Topforexu, s kterými jsem mluvil, mají nemalé ambice. Jak je to s tebou?
V týmu se lídři určují i podle charakteru závodu. Uvidíme, na kterých závodech se domluvíme, že by mohly být pro mě. Osobně v letošním roce cítím nevyřízené účty s Vysočinou, i proto, že v tomhle kraji bydlím. Za hlavní vrchol považuju mistrovství republiky.
A v dlouhodobějším výhledu?
Chtěl bych se dostat do takového týmu a mít takovou výkonnost, abych se dostal na některou Grand Tour.
Richarde, děkuji za rozhovor a přeju hodně úspěchů!
