Začněme juniory, dnes asi u nás nejvíc konkurence schopnou kategorií silničářů.

Poslední roky se nám v juniorech daří. I letos jsme se umístili v národním žebříčku do 10. místa, čímž jsme si zajistili maximální počet lidí na mistrovství světa. V průběhu roku jsme coby reprezentace krom jiného objeli všechny evropské závody N´Cupu, na nichž se schází nejvyšší mezinárodní konkurence této věkové kategorie. Vedli jsme si na nich velmi dobře. A na mistrovství Evropy dojel Mathias Vacek 6., na mistrovství světa Jakub Bouček 9. Takže o budoucnost české cyklistiky se nemusíme bát. Na závody jsme posílali maximální možný počet závodníků, kluky jsme prostřídávali. Měli tak možnost porovnat se s nejvyšší možnou konkurencí, získat zkušenosti a ukázat se. Čím víc takových závodů absolvují, tím vyšší je možnost jejich výkonnostního vzestupu a uplatnění se i mezi dospělými.

Říkáte, že o budoucnost se bát nemusíme. Ovšem právě při přechodu z juniorů do mužů, byť jde o kategorii U23, dochází k největší úmrtnosti a to i nadějných cyklistů.

Přechod do mužů je pro juniory náročný. Výrazně se navyšují objemy a intenzity. Záleží na každém jednotlivci, zda tuto dřinu zvládne. Ať už fyzicky, tak motivačně. Ti nejodolnější, nejctižádostivější a nejtalentovanější se dokážou prosadit. A právě cesta přes reprezentaci je pro takové cyklisty tou nejlepší možností. Už v juniorech jsou nadějní cyklisté sledováni skauty, a pokud jsou opravdu dobří, mají šanci získat místo v profesionálním týmu, v počátku třeba v nějakém development týmu nebo v týmech, které se specializují na výchovu mladých cyklistů kategorie U23. V poslední době se tak u nás stalo například u Karla Vacka, Petra Kelemena či Vojtěcha Sedláčka. I kolem našich nejlepších juniorů se na letošním světovém šampionátu motali lidé, kteří mají kontakty do takových týmů. Předpokládám, že minimálně ti nejlepší, kterými se dnes jeví Mathias Vacek a Pavel Bittner, najdou na podzim příštího roku odpovídající uplatnění v nějakém profesionálním týmu, přestože to nemusí být hned World Tour.

Jak se díváte na podporu domácích týmů, které se zaměřují na kategorii U23, ze strany státu, resp. svazu?

V kategorii mužů už jde o normální byznys, založený na tom, že provozováním takového týmu propaguji výrobky či služby. I zmiňované zahraniční development týmy nejsou podporovány státem, jde o čistě soukromé, ryze profesionální subjekty. V Čechách je dost týmů na to, aby nadějný junior, který nezíská zrovna místo v zahraničním týmu a který se chce zkusit prosadit i v dospělé cyklistice, mohl v kariéře pokračovat. Svaz tuto kategorii podporuje tím, že zajišťuje reprezentační výjezdy. A to především prostřednictvím závodů N´Cupu. Viz například Závod míru U23, kde se schází ta nejvyšší možná mezinárodní konkurence. Naši závodníci mají možnost se porovnat s těmi nejlepšími v dané věkové kategorii. Bohužel na nejvýznamnější závod pro tuto věkovou kategorii: Tour de l´Avenir jsme se už dva roky nenominovali, protože naši závodníci nedokázali získat dostatečný počet bodů v žebříčku UCI. Vždy jde na jedné straně o podmínky, které závodníkům vytváříme, na druhé – a to je nejpodstatnější - o jejich výkonnost, ctižádost, talent, ochotu tvrdě pracovat. Ne na všechny závody, kam může jet reprezentace, totiž máme dostatek závodníků. Ať už kvůli typu trati, velkým rozdílům ve výkonnosti, nebo že je tým kvůli vlastnímu kalendáři a zájmům neuvolní. My na svazu příležitost, podmínky - prostřednictvím reprezentace - vytváříme. Závody, jichž se účastníme, obsazujeme v maximálním možném počtu, na který máme dle žebříčku nárok. Krom toho i české kluby, kde najdeme hodně cyklistů kategorie U23, mají dobrý závodní program včetně zahraničních závodů, takže každý má možnost se ukázat a vytvořit si tak podmínky pro případný postup do vyšších pater cyklistiky.

Vyvrcholením reprezentačních startů je vždy mistrovství světa. Jak jsme si podle vás vedli letos v Yorkshiru?

Naše vystoupení nehodnotím nijak špatně. Ve všech kategoriích jsme byli vidět, podíleli jsme se na tvorbě závodu. V juniorech jsme chtěli minimálně medaili, kluci v souhrnu předvedli výborný výkon. Pavel Bittner, který je v kategorii prvním rokem, byl v úniku s budoucím vítězem, a když mu došly síly, dokázal ho nahradit Jakub Bouček, který dokončil na 9. místě. V ženách, kde jsme mohli a také postavili 3 závodnice, si dobře vedla Nikola Nosková. Bohužel ve stoupání - která jsou největší předností Nikoly – kde se závod rozhodoval, měla technické problémy, přesto na vrcholu tohoto kopce byla už zase v popředí pelotonu, takže kdyby ji tato smůla nepostihla, byla šance, že mohla odjet s nejlepšími. (Pozn.: Tuto spekulaci podporuje 3. místo Nikoly ze sobotního Giro dell´Emilia, závodu kategorie 1.1., přičemž kvůli pádu, který způsobil neukázněný divák, najížděla – po předešlé stíhací jízdě - do závěrečného stoupání ze samého konce pelotonu!) Její šance by měla přijít příští rok ve švýcarském Aigle na trati, která je stavěná pro vrchaře. Důležité je, že po vleklých zdravotních potížích, které prodělala, je zase zpět.

Když jsme u žen: poslední dobou je svět tlačen „zrovnoprávněním“ žen ve všech sférách života. UCI nevyjímaje. I v rámci svazu jsou u nás ženy podporovány výrazně víc, než tomu bylo v minulosti. Co jste v této souvislosti říkal mixované časovce družstev na právě skončivším šampionátu?

Ženy opravdu UCI, a tím pádem i my, dost podporujeme. Mají u nás možnost se prosadit ať už přes mezinárodní závody, jichž se účastní naše reprezentační výběry, na dvou výborných domácích etapácích, několik našich žen a dívek už dnes jezdí v profesionálních týmech. Rádi je podporujeme, na druhou stranu musíte mít koho podpořit. Zatím se pořád jedná o jednotlivé závodnice, které se opravdu chtějí specializovat na silniční cyklistiku. Nejlepší cesta vede přes zahraniční tým a ne všechny jsou ochotné to zkusit.

Co se týče časovky týmů na mistrovství světa, jsou moje dojmy – jemně řečeno – nejednoznačné. Délka závodu dohromady pro tříčlenná družstva - jak mužů, tak žen - kolem 25 kilometrů znamená, že například každý z mužů si odpracuje na špici kolem 4 kilometrů. A pokud porovnáte odměny pro vítěze se závodem mužů, tak jistá nesrovnalost vám neujde (pozn.: odměna pro vítězné šestičlenné družstvo 58.000 euro, pro vítěze závodu elite 7.000 euro). Rozdíly mezi týmy, do nichž národní federace – zvláště v kategorii mužů - nenominovali to nejlepší, co mají k dispozici, se na tak krátké distanci netvořili mezi muži, ale především v ženských sestavách. Takže vítězové byli v podstatě jasní předem. Krom toho připravit se odpovědně na takový závod vyžaduje celoroční úsilí. A pokud byste do týmu chtěl nominovat nejlepší cyklisty, tak to kvůli jejich programu v mateřských týmech není možné. Ještě si to umím představit v kategorii U23.

A teď prosím k nejsledovanější kategorii, vyvrcholení každého světového šampionátu. A v té souvislosti: měl Zdeněk Štybar dostatečnou podporu od ostatních členů týmu?

Zdeněk Štybar coby lídr naší sestavy dojel na 13. místě ve skupině se špičkovými cyklisty světového pelotonu. Petr Vakoč byl aktivní v úvodním úniku a dokázal dojet až do cíle. Ostatní kluci v rámci možností Zdeňkovi pomáhali. Závod byl mimořádně složitý nejen pro doprovod, ale i pro závodníky. Nejen mimořádně špatným počasím, ale i úzkými silničkami, nemožností používat vysílačky, změnou trasy na poslední chvíli. Pro představu: Zdeněk se během závodu čtyřikrát převlékal a oblečení mu museli přivézt ostatní kluci. Naše auto bylo až 18. v koloně. Jen dostat se k nám a pak zpátky ke Zdeňkovi vyžadovalo značné úsilí. A obdobné to bylo u lídrů ostatních týmů, takže v koloně to byl pořádný mazec. Všichni kluci dojeli až na okruhy do Harrogate a splnili, co jsme si řekli. Roman Kreuziger se zdržel za pádem Gilberta, a přestože se Gilbert a jeho pomocníci - v jejichž skupině se pokoušel dostat dopředu i Roman - hodně snažili, dojet dopředu se jim nepodařilo. Ono totiž, pokud se vepředu jede padesátkou, tak vzadu abyste jel sedmdesátkou, pokud chcete dojet zpátky. A to prostě možné není. Takže Roman, obdobně jako František Sisr, slezl po druhém okruhu z kola. Jan Bárta skončil po čtvrtém okruhu. Kromě Petra Vakoče byl nejdéle Zdeňkovi k dispozici Josef Černý, jehož setrvání v závodě ale ovlivnil mechanický problém.

Zmínil jste náročnost závodu pro doprovod.

Realizačnímu týmu bych rád poděkoval. Logisticky a organizačně bylo celé mistrovství světa mimořádně náročné. Jízda vlevo, počasí, změny na poslední chvíli, starty závodů každý jinde. Časový plán rozpracovaný na minuty. Pro představu: v doprovodném autě jsem v místě šampionátu najel 2,5 tisíce kilometrů, což je tak třikrát víc, než obvykle. Ale všechno jsme zvládli. Takže i z toho pohledu spokojenost.

Shrnuto: rok 2019?

Teprve si na svazu sedneme, vyhodnotíme celou sezónu, určíme priority na další rok, kandidáty reprezentace, kalendář akcí atd. Už teď ale můžu říct, že sezóna české silniční cyklistiky 2019 nebyla z pohledu reprezentace vůbec špatná. Česká cyklistika dosáhla řady výborných a velmi dobrých výsledků a i z pohledu dalších let vůbec nemá špatné vyhlídky.

Přeju hodně úspěchů české cyklistice i vám osobně.