Eganu Bernalovi bylo v lednu 28 let. V roce 2018 přestoupil z druhodivizního Androni do týmu Sky a jemu zůstal pod aktuální značkou INEOS Grenadiers věrný dodnes. A pokud se nic zásadního nestane, bude tomu tak minimálně ještě příští rok.
Původně se vyprofiloval jako super talent na nejtěžší etapové závody světa. Aktuálně má na kontě 8 vyhraných etapáků, mezi nimiž pochopitelně hraje prim prvenství z Tour de France 2019 a Giro d´Italia 2021. V roce, kdy vyhrál Giro, se podle bodování PCS umístil na 8. místě světového žebříčku. A před další sezónou se chystal na další Grand Tours, kterých měl do té doby v nohách pět.
Jenže člověk míní, život mění. Přišel lednový karambol, vícečetné operace a sáhodlouhá rehabilitace. A otazník, zda se ještě dokáže na kolo vrátit, a pokud ano, na jakou úroveň.
Odpověď na první otázku zazněla v půlce srpna téhož roku, kdy se opět objevil na startu ostrého závodu. Do konce sezóny odjel 12 závodních dnů a výsledkově to bylo o ničem. To se dá pochopit. Přišel rok 2023 a v něm už plnohodnotné závodní nasazení, 79 závodních dnů a přes počáteční potíže se to dost zlepšilo, když dokončil Romandii a Okolo Maďarska na 8. a Critérium du Dauphiné na 12. místě. Tým ho poté neváhal poslat na Tour i Vueltu, ale tam už se nebylo výsledkově o co opřít. Při bilancování sezóny až třetí stovka světového pořadí.
Fajn. Co rok 2024? To už byl slušný posun. 63 závodních dnů a před Tour 6 týdenních etapáků, z nichž čtyři byly z nejvyšší kategorie UCI, přičemž neskončil hůře než 10., z toho dvakrát 3. To vypadalo hodně nadějně směrem k Tour. Jenže plnohodnotný návrat na výsluní se ještě nekonal. Sice se zpočátku pohyboval kolem první desítky průběžného pořadí, ale zvláště v posledním týdnu stále klesal až na konečné 29. místo. A tím také ukončil sezónu. Ale i tak mu to dalo na 57. místo na světě.
Je tu nová sezóna a otazník, zda Eganovi přinese další výsledkový posun. Zahájil ji v minulém týdnu na domácím mistrovství. Nejprve ve čtvrtek vyhrál časovku. Konkurence sice nebyla bůhvíjaká, ale dokázal na trati dlouhé 42 km překonat o 29 vteřin týmového kolegu Brandona Riveru, který skončil 3. Nutno přiznat, že v jeho prospěch hrál profil časovky, kdy se od startu převážně klesalo na otočku, odkud se vystoupalo do místa startu. Celkem 520 výškových metrů.
"Byla to speciální časovka. Po tom všem, co se přihodilo, bylo velmi příjemné mít možnost znovu si užít časovku. Vrátit se po mnoha letech bez bolestí k závodění bylo dobré. S výsledkem jsem spokojený, ale hlavně s procesem, který jsem udělal, abych tu byl," řekl Bernal po projetí cílem.
Trochu jiný kafe to bylo v neděli při hromadném závodě. Deset 23,7 km dlouhých okruhů s jedním náročným stoupáním, které v úvodní nejprudší 2,3 km dlouhé pasáži dosáhlo průměrného sklonu 8,1 %. Konkurence byla sice početná, necelá stovka jezdců, ale nutno přiznat, že chybělo hodně závodníků z nejvyšší světové úrovně včetně Martinéze, Buitraga, Higuity, Quintany, Chavese i třeba Sosy. Na druhou stranu úroveň kolumbijské cyklistiky je obecně vysoká, takže o nějaké selance nemůže být řeč.
Jelo se na okruhu v šestém největším městě Kolumbie Bucamaranga a trasa, zvláště rozhodující stoupání, bylo ověšeno fanoušky tak, že si to nezadalo s ikonickými stoupáními při Tour de France. Bernal se mohl opřít o účinnou podporu Rivery, takže v závěru zůstal vpředu jen s Diegem Camargem (Team Medellin-EPM), kterému ale v posledním stoupání jasně ujel a vyhrál s náskokem převyšujícím 2 minuty.
Byl to Bernalův premiérový domácí titul a první vítězství v silničním závodě od Gira 2021. A také společně s časovkou první letošní vítězství týmu INEOS Grenadiers. Tyhle dva tituly a způsob, jakých jich dosáhl, by mohly být příslibem, že se na scénu vrací ten "starý dobrý" Bernal a že už na Giru může v souboji s Rogličem, Ayusem, Carapazem a dalšími špičkovými borci velmi podstatným způsobem míchat karty.
Jak na tom je aktuálně ve srovnání s evropskou, potažmo světovou konkurencí, budeme moci sledovat už 17. února při jendorázovce Clasicá Jaén o od 19. února na Okolo Andalusie.
