Tak nejprve nejtěžší otázka: Kdo je to ambasador?

Jedna z definic zní takto: Ambasador je nejčastěji vlivný uživatel, který se viditelně spojuje s konkrétní značkou. Takové spojení může být naprosto spontánní (ambasador má značku rád), nebo může mít povahu marketingové spolupráce (i v tomto případě by měl mít ambasador více než pozitivní vztah ke značce). Ambasador pomáhá šířit značku a její hodnoty do svojí komunity nevtíravou cestou. Informace podané ambasadorem jsou důvěryhodnější a opravdovější. 

Za druhé méně těžká: Co je to RoadCup?

Seriál amatérských závodů nezávodů, jelikož smyslem účasti je samozřejmě zvítězit, ovšem často sám nad sebou, ale i prožít, což nutně nemusí být spojeno s vítězstvím, ale spíše s komunitou stejně naladěných, smýšlejících a v dobrém slova smyslu zblblých do cyklistiky. A že nás je!

https://www.roadcycling.cz/roadcup2019, https://www.roadcycling.cz/zpravy/roadcup-clanky

A na závěr ta nejjednodušší: Kdo je to Tesil a Bejk?

Skoro se stydím vysvětlovat. 

V roce 2019 byl ambasadorem 2. ročníku RoadCupu Lubor TESAŘ, a jak už jste si určitě v odkazech přečetli, je to bývalý profesionální cyklista s řadou úspěchů na triku včetně 3. místa na Mistrovství světa v silniční cyklistice v závodě amatérů v roce 1993, několikanásobný mistr republiky, vítěz Okolo Slovenska, Bohemia Tour, čtyř etap Závodu míru atd. atd. Měl to štěstí, že nastoupil do Rudé hvězdy Plzeň, aby po třech měsících závodil za Sportovní klub policie na tom samém místě a ve stejném klubu. Proto mohl na sklonku své kariéry jezdit za německý druhodivizní Wiesenhof, v kterém rok po Luborovi končil svou bohatou kariéru mj. pětinásobný vítěz Závodu míru Steffen Wesemann. A ještě jedna zajímavost: v tomto „východoněmeckém“ klubu se ve svých 35 letech stačil potkat s dvacetiletým Geraldem Ciolkem, pozdějším vítězem Milan-San Remo 2013, a tehdy 24 letým Marcelem Siebergem, který ještě příští rok bude závodit v Bahrain Merida. V současné době je Tesil manažerem největšího cyklo veletrhu v České republice FOR Bikes. 

A Bejk? Tu přezdívku má od svých deseti let. A byl a je jí věrný svou povahovou zabejčeného bojovníka, ať už na silnici nebo posléze v podnikání. Petr BENČÍK, ambasador RoadCupu 2020, je o pět let mladší než Lubor a dělal mu v minulosti povětšinou - dnešní mluvou - domestika, aby se výrazněji prosadil až poté, co mimořádně úspěšná generace cyklistů z přelomu století odcházela do cyklistického důchodu a Petr se stal místo nich úspěšným mazákem mladších kolegů. Mezi jiným je trojnásobným mistrem republiky, vítěz Oberösterreichrundfahrt atd. A dnes manažer obchodu COLNAGO & ASSOS ProShop. 

Potkat se s těmito kluky bylo mimořádně příjemné, protože si na nic nehrajou, nepotřebujou si vylepšovat image, nebojí se být otevření, klidně přiznají, když něco neví, a často mluví, jak jim pusa narostla: takže ne vždycky bude přepis doslovný. 

A samozřejmě nebudu ani kompletně přepisovat, jak se za každé situace dobře baví. Například když Tesil, který má evidentně o něco malinko víc kil kolem sebe než v době provozování profesionální cyklistiky, říká: „Já začnu odpovídat první, protože jsem starší, chytřejší, hezčí…“ a Bejk na to: „Já tím že už se zase svezu na kole, jsem hubenější a taky hezký“. Tesil: „Viděl ses někdy na kole? Ty máš štěstí, že vozíš přilbu.“ Bejk kontruje. „Ty zase žereš bílou mouku a přitom pořád vyprávíš, jak ses dal do zdravé stravy.“ Tesil: “Ráno žeru zrní a přes den žitnej chleba.“ Bejk: „A co ty špagety, co sis teď objednal?“ Tesil: „Předpokládám, že když jsi vybral tuhle italskou restauraci, tak jsou špagety ze žitný mouky.“ RoadCycling: „Zatím to Lubore ale není na tobě moc vidět.“ Bejk: „Konečně odborník!“ Tesil: „Já začal včera.“ Bejk: „Já začínám příští tejden,“ atd. atd. A pak Tesil začne odpovídat seriózně a silně se přitom naklání směrem k diktafonu a upřeně se mu kouká do očí. Snad aby si lépe rozuměli. Tak si dávám kávu a začínám si tu pohodu opravdu užívat. 

O čem „vážnějším“ tedy byla řeč? 

ROADCUP: 

Tesil: Se Simonou Davídkovou, majitelkou RoadCycling.cz, dlouholetou cyklistickou rozhodčí, se známe už hodně dlouho. A protože RoadCycling.cz je partnerem For Bikes, tak když vznikla myšlenka zastřešit řadu izolovaných, často velmi dobře organizovaných amatérských závodů, rychle jsme se dohodli.

Cílem RoadCupu je propojení silných, aby se stali ještě silnějšími. Stmelit skupinu nejvýznamnějších amatérských silničních závodů, kam často v rámci své přípravy zavítají i profesionálové, tak, aby tento celek získal silnější brand, a tím pádem i možnosti. Myšleno v rámci vyjednávání se státními složkami, s médii apod. Vedle televizní propagace – první sestřih je už na spadnutí - chceme přivést jednoho velkého a několik menších sponzorů. K tomu generálnímu se už pomalu blížíme.

Výhodou je i fakt, že uvnitř tohoto silnějšího celku si jednotliví pořadatelé mohou vzájemně pomáhat, předávat zkušenosti.

Vnímám celý záměr jako běh na delší trať, který se v budoucnu nemusí zastavit na hranicích České republiky.

Ambasadorství rád předávám Bejkovi. Zase se upozadím a budu se soustředit na tu „černou“ práci. Takže to bude úplně opačně, než to bylo se mnou a Bejkem v cyklistice. 

Bejk: Simonka se o mě starala od 10 let na závodech, přestože byla z Rumburku a já z Nového Boru, on totiž závodil její brácha i táta. Takže když mě oslovila s ambasadorstvím, rád jsem přijal.

Pro mě je RoadCup pokračováním závodění, protože se dostávám do kontaktu s hobíkama, kteří mají pořád závodní ambice. A hrozně mě to baví. Budu rád, když to bude bavit i lidi, bude sranda, všichni si to užijou.

Lubor se angažoval i v roli organizátora, já tyhle ambice nemám. Hlavně kvůli kapacitě, mám svých povinností tolik, že je často sotva zvládám.

Dosud jsem pár závodů tohoto seriálu objel, jako ambasador se na některé další pojedu minimálně alespoň podívat. Na závody chci zvát i lidi kolem našeho obchodu, na facebooku máme 11 tisíc sledovatelů, já byl vždycky do skupiny.

Jdu do toho s tím, že nakouknu a uvidím, jak můžu pomoci a jak být užitečný. 

PODNIKÁNÍ A AKTIVNÍ CYKLISTIKA: 

Bejk: Když jsem jezdil, netušil jsem, že mě cyklistika baví. Ne že by mě rozčilovala, ale byla to práce. Když tehdy někdo pronesl něco ve smyslu „Tohle je krásný kopec“, tak jsem nechápal. Jak může být kopec krásný? Akorát se tam gumuješ, trápíš, co je na tom krásnýho? A teď? Jsem posedlý myšlenkou vyjet všechna ikonická stoupání světa. Stelvio odškrtnuto, Zoncolan jakbysmet. A těším se na další.

Skončil jsem ze dne na den, jako aktuální mistr republiky s podepsanou smlouvou na další rok. Přišla totiž nabídka od Colnaga a to pro mě byla srdeční záležitost. Kdyby šlo o jinou, mainstreamovější značku, tak bych do toho nešel.

Hodil jsem se rovnýma nohama do byznysu a pěkně mě to vykoupalo. Sice to nekrachovalo, ale nepřinášelo to zisk. Byl jsem zoufalý a říkal si: „Zase další sportovec, co se dal na byznys a zkrachuje. A že jich je.“ Rok a půl jsem trávil v práci od rána do večera včetně soboty, rodina a děti šly bokem. Na kolo nebylo ani pomyšlení. Byl to křest ohněm.

Pak jsem potkal obchodního partnera, zjistil, že se to dá dělat úplně jinak, a začalo to šlapat. Už je víc času, dostanu se i na kolo. Ročně teď dávám kolem šesti tisíc, rád bych osm až devět. Jsem hubenější, zlepšil jsem výkonnost, cítím se lépe.

Dneska se nás schází na společný trénink i čtyřicet a o turistice si můžeme nechat zdát. Přijde kopec a zase prestižáky. A já si říkám: „Mám natočeno tři čtvrtě milionu kilometrů, proč tady takhle blbu,“ ale nevyvěsím. A pak sedneme na jedno a je pohoda!

Nemůžu bez cyklistiky být! 

Tesil: Po dvou letech, kdy jsem v práci trávil dvanáct hodin denně, jsem řekl šéfovi, že takhle dál už to dělat nechci, nemůžu a nebudu. Pokud je potřeba, třeba před For Bikem, tak samozřejmě. Ale jinak už normální pracovní doba a život. Sám vidím, že musím začít zase něco dělat s tělem. Takže se začínám pomalu vozit na kole a upravuju stravu. 

TEHDY A DNES: 

Bejk: V době, kdy jezdil Tesil, tu byla výjimečná generace, ať už to byl Svorada, Padrnos, Konečný, Trkal, Hruška, Bílek… nerad bych na někoho zapomněl. Byli to kluci vychovaní v systému Tréninkových středisek mládeže a Středisek vrcholového sportu. Já už jsem mladší a nikdy jsem nebyl tak dobrý, jako oni, ale rostl jsem s nimi. A když odešli, bylo jednodušší se prosazovat. Když mi potom lidi říkali, že zraju jako víno, tak jsem odpovídal, že já jsem pořád stejný, ale konkurence je slabší. 

Tesil: Nemyslím, že Bejk byl horší, to se zbytečně sráží. V době, kdy jsme jezdili spolu, mi hodně pomáhal. Třeba poslední republikový titul bych bez něj nezískal.

My jsme ale byli poslední generace, která si ty zkušenosti odseděla. My jsme čerpali z generace Kreuzigera staršího, Štykse, Tomana a dalších. Naší ctižádostí bylo s nimi co nejdéle uviset, a tím získat jejich pozornost a respekt. A pak večer při pivu i díky tomu byli ochotni se s námi bavit a odkrýt nám své nabyté zkušenosti. A my jsme o ně stáli.

Taky jsme měli štěstí na trenéry. Třesohlavý nebyl nikdy top cyklista, ale jako metodik byl skvělý. Vedli nás osobnosti jako Daler či Škoda a ti měli co předat.

V době, kdy vysílačky teprve začínaly, jsme měli před závody dvouhodinovou poradu a nedovolili jsme si odejít se ani vyčůrat. To Bejk ještě zažil.

Jenže došlo ke zrušení SVS a na silnici začali chybět lidi. Přicházeli mladší, lidi i z dráhy a bajků. A na předzávodních poradách si posílali esemesky. Řešili jiné aktivity, nebyli schopni se soustředit. A výsledkem bylo, že neměli kde pobrat ty cenné zkušenosti od starých. 

Bejk: My jsme třeba po večeři, když jsme byli na soustředění, se sebrali a šli se podívat do města. Mladí si v té době sedli na recepci, kde byla k dispozici wifina, a tam si navzájem posílali zprávy. Zoufalé. Jak když přestali používat mozek. 

Tesil: Já to měl i jako určitý ventil. Po tréninku, abych si i trošku vyčistil hlavu od stresu, jsem vzal ještě kolo a jel se vyjet podívat na nějakou zajímavost, která byla v dosahu. Takže jsem najel dalších třeba 30 kilometrů.

Cyklistika je jeden z nejtěžších sportů na čas, úsilí, vytrvalost. Co se tréninku týče, už není moc co vymyslet. Rozhoduje hlava. A regenerace. Když se dneska podíváš do tváří kluků, co stojí na startu, už z výrazu poznáš, že jdou jak zvíře na porážku. Nevidíš, že z něho čiší odhodlání „Tohle je můj závod!“ 

Bejk: Přesně! 

Tesil: Cyklistika je na tom stejně jako celý sport v České republice. Peníze na mládež jsou. Mluvím z vlastní zkušenosti, když jsem se angažoval v nějakých projektech. Můžeme hledat různé podružné příčiny. Ovšem upřímnost moc neletí. Za hlavní považuju to, že starý systém se zrušil a nenahradil ho nový. Spadli jsme do jiného, demokratického společenského systému. Jenže ho na rozdíl od zemí, kde je cyklistika na jiné, vyšší úrovni, žijeme ještě krátkou dobu. Dnešní generace mladých je první, která se v tomto systému narodila. A každý musí přemýšlet, jaký smysl jeho činnost má. A jak se touto činností uživit, zajistit si budoucnost. U nás se v současné době jen málokdo dokáže dobře živit profesionální cyklistikou. A pak se nelze divit, že kluci v tom věku přechodu do mužů často končí a jdou se živit lépe něčím, co ani nemusí být tak náročné na čas a úsilí.

Jen bych mladým doporučil, ať když něco dělají, tak ať to dělají pořádně. V tom jsme byli vychováni my a taky jsme to tak dělali. A to nám zůstalo i v práci, byznysu.

Musíme si ten čas odžít. Společnost se posune a lidi znovu začnou víc vnímat pohyb a sport jako společenský fenomén, který je prospěšný jednotlivci. A to začne generovat i tu špičku ledovce v podobě úspěšných vrcholových cyklistů. A v této době už takové projevy lze vidět a vnímat. 

Bejk:  Souhlasím. Už to začíná být vidět i u nás. Kvůli přechodu na jiný společenský systém a zrušení tehdejšího systému v cyklistice, vznikla velká díra. Ale začíná se pomalu zaplňovat.  Stačí se podívat na holky. Dřív, když se nějaká objevila, tak ji přihodili k nějaké kategorii, dnes jich stojí na startu padesátka!

Když my jsme jezdili Závod míru nejmladších, tak nás stálo první den na startu 280. Dnes prý už jsou ty počty podobné.

I já měl v 18 letech krizi, zda vůbec v cyklistice pokračovat. Do Hradce jsem se málem nedostal. Přede mnou byli Mlynář a Kejval a ti byli lepší. Až potom na přímluvu jsem mohl za tým jezdit a nakonec z toho byly tři tituly mistra republiky. Po mé generaci už byl problém sehnat vůbec dost lidí.

Když vidím Milana Kadlece, pana Cyklistu s obrovskými zkušenostmi a výsledky, jak na Dukle živoří, tak má můj neskonalý obdiv a zároveň je mi to líto. Takový člověk by měl dostat veškeré podmínky k tomu, aby vychoval mistry světa. Nevidím do toho detailně, možná že nemá s kým pořádně pracovat. Vidím unaveného člověka, který rozhazuje ony pověstné perly…

Za nás, když jsme přišli pozdě na sraz, tak jsme za trest neodjeli na závody. Dnes jsou ochotni pro kluka zajet domů, aby měli s kým závodit.

Chybí systém. Možná tam je, ale já ho nevidím.

V minulosti byl systém sportu skvělý. Děti měly „hlad“. Já chtěl jít ven a vyhrávat! A chcíp bych pro to. Tohle dneska nevidím. 

Tesil: Nevoláme po návratu „starých dobrých časů“. Ale to dobré by mělo být inspirací. Tehdejší „Západ“ systém sportu tehdejšímu východnímu bloku záviděl a učil se od něj. U nás nastal zlom k demokratickému uspořádání společnosti a nyní to chce i určitý čas.

Cyklistika ve smyslu masové základny funguje bez ohledu na cokoli. Bohužel je dnes početně omezenější výběr zájemců o systematickou sportovní přípravu. Za nás se při juniorském poháru jezdila v sobotu kvalifikace 350 lidí, aby se v neděli nejlepších 200 mohlo stoupnout na start hlavního závodu! 

Bejk: Vidím posun i v tom, že někteří rodiče už víc dbají na to, aby děti nebyly rozmazlené, měly přiměřené povinnosti, omezují je v používání počítačů a mobilů, dbají víc na životosprávu, vzdělání. Nejsem pesimista. 

MASOVÁ ZÁKLADNA A OBCHOD 

Bejk: Segment našeho zboží a služeb je takový, že ani nepociťujeme sezónní výkyvy. Co ale pozoruju, je, že přibývá lidí nepolíbených silniční cyklistikou, kteří se v pozdějším věku rozhodnou, že chtějí začít jezdit a nechají si postavit kolo. Prostě přijdou a „Teď chci začít!“.

Ona cyklistika je přeci jen jedna a to silniční. Všichni se k ní nakonec vrátí. Není přeci potřeba jezdit na širokých pláštích po asfaltu cyklostezky. Na asfaltu nemusíte čumět na díry, klacky přes cestu. Svezete se na pivo a je pohoda. Jak byla jedna cyklistika za totality, tak zas bude. Lidi na to přijdou. Jen si to kolečko z americkejch bajků a různých marketingových nesmyslů musí projít (pozn.: Prosím nebrat doslova. I z Petra nečišel fanatismus, spíš lehká nadsázka.). Je to vidět i na prodejích, kdy se zase začíná prodávat víc silniček ve srovnání s předešlými lety. 

Tesil: Trend výstavnictví a veletržnictví je u nás na vrcholu. My patříme mezi úspěšné, pořád rosteme. Z pohledu bicyklů pozoruju nyní boom městských kol a cargo kol („nákladních“), což je dáno mnohdy tragickou dopravní situací ve velkých městech. Změna je i v tom, že zatímco ještě nedávno každý chtěl mít značku, „co mají všichni“, aby byl „in“, tak dnes naopak lidi začínají hledat individualitu. Různé fajnovky, aby se odlišili, měli něco zvláštního, osobitého. A potvrzuji slova Petra, že se narovnává poměr prodaných bajků a silniček.

V tom, co teď řeknu, jsem spíš osamocen, ale když vidím, že si elektrosilničky kupují i mladí, tak to podporuju. Ono je to totiž chytne a postupně dojdou k přesvědčení, proč pod sebou tahat 25 kilogramového slona, když pod sebou můžou mít 7 kilového geparda! 

VZKAZ ÚČASTNÍKŮM A ZÁJEMCŮM O ROADCUP 

Tesil: Přeju všem štěstí, zdraví a trpělivost s novým ambasadorem v roce 2020! 

Bejk: Přijeďte, bude sranda. (Pozn.: Zde není přepis doslovný.) 

Tesil: Slečnám jsme říkali, že zlatý kočár jede kolem nich jen jednou. A RoadCup je zlatý kočár!