Zatímco o dva roky mladší bratr Mathias zářil v posledních dvou letech v kategorii U23 i mezi profesionály, Karel přestupoval z jednoho týmu do druhého a zdálo se, že nikdy nenaplní pověst obrovského talentu, který si s sebou nesl z juniorů. V cíli 7. etapy Giro d'Italia dokonce přiznal, že loni už zvažoval konec profesionální kariéry. Ale v první opravdu horské etapě ukázal, že ještě není nic ztraceno.
„Ještě to pořád vstřebávám, protože je to moje první Grand Tour. Je to neuvěřitelné. Hlavně po tolika letech, co jsem se hledal a všech těžkých věcech, které se staly. Je to brutální, a je to hlavně hrozná bolest,“ říká jen pár hodin po skončení etapy.
Na začátku etapy asi nikdo nevěřil, že by to původně jen čtyřčlenná skupina uprchlíků mohla dotáhnout až do cíle. „Dneska ráno se náš sportovní ředitel ptal, kdo se cítí na únik. Po včerejší těžké etapě měli všichni kamenné výrazy a ani já jsem se po pravdě necítil úplně nejlépe, ale prostě jsem řekl, že jdu dneska do úniku. Nastoupil jsem asi pětkrát, abych únik odvezl, a povedlo se,“ poodkrývá zákulisí nejlepšího výsledku týmu Corratec-Selle Italia na letošním Giru.
„To, že jsme byli jenom čtyři, mě trochu překvapilo. Nakonec jsme tam byli jenom ve třech, což jsem vůbec nepochopil. Takže to bylo ještě těžší. Ušil jsem si na sebe tvrdý bič, ale to je můj životní styl. Vždycky jsem si musel všechno vybojovat a nic jsem neměl zadarmo, takže je to potvrzení toho, že je člověk schopný čehokoliv.“
Z výrazu ve Vackově tváři bylo zřejmé, že v posledním stoupání, 26 kilometrů dlouhém výjezdu na Gran Sasso d'Italia, už je na limitu svých možností: „No krizí jsem měl víc, ale nejhorší asi bylo, že se mi chtělo strašně moc čůrat, ale vůbec to nešlo. Posledních 30 kilometrů bylo brutálních, to jsem se modlil a fakt jsem si myslel, že odpadnu. Ke konci jsem i odpadal, ale prostě ta vůle a to, co člověk dokáže, je opravdu neskutečné. Ani bych neřekl, že je něco takového možné.“
Peloton si v 7. etapě vybral volný den, tým DSM únik nestahoval, pouze udržoval odstup a chránil růžový dres Andrease Leknessunda. „Byla to trochu nuda, vůbec jsem nemusel o dres bojovat,“ řekl Nor po závodě. Vpředu to však závodníci brali úplně jinak. Vacek si nebyl jistý, zda nebudou dostiženi až do posledního kilometru: „Protože člověk nikdy neví, co se může stát. Hlavně jsem se modlil, aby vzadu nezačali jet nějakou řezbu, protože to by byl problém. Peloton je schopný stáhnout minutu na kilometru. V cyklistice člověk nikdy neví, kdy to může klapnout. Měl jsem i trochu štěstí, ale myslím si, že po tom strašném úsilí jsem si ho trochu zasloužil.“
Není obvyklé, aby se druhý v cíli radoval snad ještě víc než vítěz. „Závod ještě nekončí, a kdyby se mi povedlo se ukázat ještě v nějakém úniku, tak by to byl super bonus. A i kdybych měl zítra odjet z Gira, protože bych umřel na posteli po bolesti z dnešní etapy, tak budu šťastný,“ uzavírá starší z bratrů Vacků.
