V české cyklistice už pár let funguje tým Radima Kijevského TOPFOREX – Lapierre, který se zaměřuje s naprostou převahou na cyklisty v tomto zranitelném věku, kdy – řečeno klasikem - se z chlapců stávají muži. A v cyklistické terminologii doslova. Už brzy tento tým představí sestavu a plány pro nadcházející sezónu a uvidíme, zda se oproti tomuto roku stane ještě více multinárodním a ke Slovákům, kteří se na soupisku zařadili letos poprvé, přibude nějaká další národnost. Naštěstí se tento tým dosud zaměřoval téměř výlučně na domácí cyklisty. Jenže v současném systému české cyklistiky a obecném zájmu mladých sportovat, je obtížné už jen sehnat dostatečnou kvantitu, která by v sobě skrývala elementární kvalitu. Jde o tým, který nachází podporu od státu v tom, že někteří jeho členové jezdí na reprezentační akce.
Naše naděje se poslední dobou upínají na juniorskou kategorii, která je z pohledu mezinárodní konkurence schopnosti na tom ze všech kategorií nejlépe. Jenže nejvíce ceněných mezinárodních závodů pro tuto věkovou kategorii, tzv. Nations Cupů, se účastnilo v souhrnu pouze 7 českých juniorů. Přičemž dva – Pavel Bittner a Mathias Vacek - se mohou počítat do širší, možná dokonce užší, světové špičky, ostatní se zatím svými výsledky zařazují do širšího průměru. Primárně nepoukazuji na výsledky, které jsou ocenění hodné, ale na počet juniorů, kteří měli možnost se porovnat se světovou špičkou.
Nejsem si jist, že podporu mládežnické cyklistiky, potažmo přechodového období třiadvacítkářů, lze ze strany svazu omezit jen na reprezentační výjezdy. Dánská cyklistika se může chlubit svými mimořádnými úspěchy, završenými letos premiérově titulem mistra světa, i díky státní podpoře. Britské cyklistice se dostalo s dostatečným předstihem před OH v Londýně podpory ze strany státu a z nastaveného a společensky podporovaného systému se narodili mnozí vítězové. Možná není náhodou, že v roce londýnské olympiády se stal poprvé vítězem Tour de France Brit: Bradley Wiggins.
Britové se vyrovnali bývalým cyklistickým velmocím, jsou konkurence schopní na silnici, dráze, v cyklokrosu.
A teď obraťme zrak do našich luhů a hájů. Dráha? Stačí se dívat na právě probíhající evropský šampionát. Fandíte našim, tlačíte je očima a je vám docela smutno. Jako pamětník si vybavím jména olympijských vítězů a mistrů světa Dalera, Tkáče, Vačkáře a Vymazala. Ještě v první dekádě tohoto století Alois Kaňkovský sbíral světové medaile, což korunoval titulem mistra světa v nejnáročnější a nejvšestrannější dráhové disciplíně, omniu, v roce 2007 na Mallorce.
Cyklokros? Naše zoufalé zraky se upínají ke Kateřině Nash: obdivuhodné, sympatické dámě, jejíž věk se pomalu a jistě přestává slušet uveřejňovat. Dámě, která tu ani nežije, ani až na výjimky nezávodí. Jsme moc rádi, že v českých dresech startují bratři Kopečtí, kteří tu ani nežijí a ani moc nezávodí. Když se podíváme na nominaci na první světový pohár do Švýcarska, tak kromě Kateřiny Nash máme relativně největší šance zase v juniorech. Odhadem na 10. místo a dále (jak rád se budu mýlit!). A na soupisce mužů jsou dva – slovy dva – naši borci, kteří jsou aktuálně na 18., resp. 39. místě světového rankingu. Přičemž třetí z tria nejlepších krosařů domácích tratí raději doma pořádně potrénuje. Pozor: to není atak na tyto cyklisty, předpokládám, že sportu dávají hodně. Je to atak na systém, který dovedl kdysi výstavní disciplínu české cyklistky do tohoto stavu. Přitom mladých jezdí krosy strašně moc, je spousta klubů, kteří zaslouží mimořádné uznání za to, jak pracují s mladými: ostatní mi prominou, že budu jmenovat za všechny IVAR CS Author team. A za zády těchto dětí ve velké míře stojí jejich rodiče, kteří je ke sportu vedou a podporují, samozřejmě včetně financí, a kteří to nejspíš nedělají primárně kvůli budoucím cyklistickým úspěchům, ale kvůli tomu, že jejich potomci získají spoustu důležitých, užitečných návyků do jejich „běžného“ života.
Silnice? Roman Kreuziger, tak skvělý cyklista, pomalu stárne. Zdeněk Štybar je na vrcholu svých sil. Petr Vakoč bojuje jako lev. Jan Hirt dostane šanci jet jako lídr možná hodně zajímavé závody. Josef Černý měl letošní rok na aklimatizaci. A … a co dál? Elkov-Author je jedním z nejlepších týmů světa v kontinentálních týmech. Skvělé, tleskáme. Ale je to 3. liga, byť směle konkuruje řadě druholigových týmů. To nám stačí? Nemyslím Elkovu, myslím naší Cyklistice... V cyklokrosu byl ještě před nemnoha lety – když vynechám zlatou éru českého cyklokrosu - Zdeněk Šybar, záda mu kryli Martin Bína, Radek Šimůnek, … Dnes? Na dráze jsme měli závodníky světového formátu. A dnes? V nejvyšší silniční cyklistické lize máme pár závodníků … A zítra? Není čas něco změnit?
Ano, junioři na silnici vypadají i v mezinárodní konkurenci nadějně. Domácí pohár jich jezdí hodně. Jenže to nejtěžší je teprve čeká. Kam se všichni ztrácejí, když opouští školní lavice a přecházejí do drsného světa mužů – a dneska to vypadá, že i žen. Opravdu stačí říct, že je to čistý byznys a nechť se každý prosadí, jak umí? Proč si to samé neříkají v zemích, kde kapitalismus má delší historii? No možná právě proto. Protože jim došlo, že sport a stále populárnější cyklistika – a zvláště v dnešní době - jsou mimořádným fenoménem, který je neskonale prospěšný lidem té země a mimořádně důležitý při propagaci té země. Vždy platilo, že zlatá je střední cesta. A střední cesta není Každý nechť se postará o sobe a ani Tady to máš na zlatém podnose.
Cyklistika je nádherný sport. A naše reprezentační dresy jsou nejhezčí ze všech. Bylo by krásné je vídat na samé špici ve větším počtu ve všech cyklistických disciplínách. Pořád si myslím, že ten nejkouzelnější prsten je v rukách Českého svazu cyklistiky. A není to ani tolik kritika, jako výzva.
