10. Eddy Merckx – 15. etapa 1969

Ta Tour zrodila Kanibala. Peloton se po zlaté éře cyklistiky začal postupně vyrovnávat, mezi jezdci byly čím dál tím menší rozdíly. Jenomže v roce 1969 se na scéně objevil Eddy Merckx. Cyklista, jemuž se už nikdo nikdy nevyrovná, vždyť vyhrál každý třetí závod, do něhož nastoupil. Právě v roce, kdy stanul první člověk na Měsíci a Beatles odehráli svůj poslední koncert, zajel Merckx svou vůbec nejdominantnější Tour de France.

Maillot jaune si oblékl hned úvodní den, v šesté etapě s cílem na Ballon d ́Alsace zvítězil o čtyři minuty. Následoval deštivý přejezd Madeleinu, Télégraphu a Galibieru, kde dosud nikdy nejel, přesto znova navýšil náskok. O den později vyhrál další alpskou zkoušku.

A pak přišla pyrenejská One man show v časovce. V 17. etapě Eddy na 18,5 kilometrech z Luchon do Bayonne, prolétl zvlněnou trať průměrnou rychlostí 46 km/h a porazil Rogera Pingeona a Raymonda Poulidora o více než 50 vteřin. Po téhle časovce si od novinářů vyslechl: „Merckxi, chlape, vy zabíjíte závod,“ ale ani tohle ho nezastavilo.

Kraloval i na pověstném „Okruhu smrti“ s Peyresourdem, Tourmaletem a Aubisque na trase, když do cíle dojel o 7:56 minuty dříve než druhý Ital Dancelli. Kromě žlutého dresu získá i zelený, puntíkatý a bílý.

Soupeřům nenechal ani závěrečnou časovku v Paříži, a tak závod jediného může končí s náskokem 17:54 minuty, čemuž se později nikdo ani nepřiblížil.

9. Bradley Wiggins – 9. etapa 2012

Může klasikář v novodobé éře cyklistiky vyhrát Grand Tour, navíc tu nejtěžší a nejslavnější? Takovou otázku si kladli experti a fanoušci před startem 99. ročníku. Bradley Wiggins, tronásobný olympijský šampion na dráze, totiž přijel do Francie s jasným plánem – vyhrát Grand Boucle.

Jezdec s naprosto opačným somatotypem, než mají závodníci bojující tři týdny v horách o žlutý trikot. Brit ovšem přípravě na nejnáročnější sportovní událost planety, podřídil úplně všechno. Se svou výškou (190 cm), se mu podařilo výrazně shodit přebytečná kila, zamykal se třeba do sauny, kde šlapal na trenažéru, jen ať si zvykne na tropické teploty, které tradičně panují v červenci na silnicích.

Absolvoval vysokohorská soustředění, k ruce měl nejlepší možný tým, však také on stál u zrodu legendární dynastie Sky a jejich sedmi triumfů. Navíc mu ten rok vyhovoval i profil – 101,5 časovkářský kilometrů, rozmístěných do třech etap, včetně úvodního prologu.

Rozhodujícím momentem v boji o vítězství, se s odstupem času, ukázala být 9. etapa. Časovku dlouhou 41,5 kilometrů do Besançonu prolétl průměrem 48,44 km/h, dojel první a pojistil si celkové vedení už na 3 minuty a 21 vteřin, druhý byl navíc jeho týmový kolega Chris Froome.

Především však zasadil drtivý úder svému největšímu rivalovi, Australanu Cadelu Evansovi zBMC, jehož překonal o 1 minutu a 43 vteřin, což bylo zlomové. I když v následných horských etapách lehce ztrácel, jeho pohodlný náskok z devátého dějství a pomoc tehdy ještě domestika Frooma, jej ale stále držela v celkové klasifikaci na první místě. V 20. etapě, kdy se jela poslední třetí časovka, znova uletěl všem a slavil ještě před několika měsíci zdánlivě nereálný triumf.

8. Jacques Anquetil – 22b. etapa 1964

V osobním životě si užíval večírků, karetních her a alkoholu. Jakmile však usedl na kolo, proměnil se v chladnokrevného taktika, který neprojevoval žádné emoce. První pětinásobný vítěz Tour de France, který se nikdy netajil dopingem, „Tour nelze vyhrát na minerálce,“ věta, která v 60. obletěla svět. Ovšem jeho charisma, elegance a drtivá vítězství vše převyšují, navíc tehdy brali zakázané látky úplně všichni, a tak je dodnes tento velikán vyzdvihován jako jen málo kdo.

V roce 1964 sváděl třicetiletý Anquetil největší bitvu kariéry, jeho převaha již nebyla tak jednoznačná jako v minulých letech. V každé etapě soupeřil kolo na kolo s v životní formě jedoucím Raymondem Poulidorem. Ve 20. etapě se spolu bok po boku šplhali na věhlasný Puy de Dôme, Anquetil ve žlutém se s vypětím všech sil snažil hájit drobný náskok 56 sekund, navíc miláček Francie Poulidor, byl lepším vrchařem. Ten se několikrát pokusil soupeře na velký převod setřást, avšak marně. Tím naopak odrovnal sám sebe.

„Já zpomalil, on zpomalil. Já zaútočil, on odpověděl. Bylo to neuvěřitelné. Nikdy jsem se necítil na kole tak zle,“ přiznal Poulidor. I Anquetil trpěl. Když později bojoval s rakovinou a popisoval bolesti, kterým čelil, prohlásil: „Je to jako stoupat na Puy de Dôme každý den.“ Těsně před cílem se Poulidor naposledy zvedl ze sedla a Aquetil konečně nestačil.

Když však vyčerpaný lídr dorazil na vrchol, v celkovém pořadí mu zůstalo 14 vteřin k dobru. Po náročném výšlapu zbývaly už jen dvě rovinaté etapy a závěrečná časovka, v níž byl jasným favoritem.

V sedmadvacetikilometrovém chronometru do Paříže potvrdil roli časovkářského mistra a věčně druhého Poulidora porazil, avšak o pouhých 21 vteřin, ale i stačilo na historické prvenství, jenž později zopakují jen Merckx, Hinault a Indurain.

Přesto je ročník 1964 datován jako rok, kdy Anquetil musel nejvíce bojovat, a naopak kdy byl „Poupou“ nejblíže tolik vytouženému žlutému trikotu.

7. Rohan Dennis – 1. etapa 2015

Australský specialita v této disciplíně a jeden z nejlepších časovkářů historie. Rohan Dennis je bývalý držitel světového rekordu v hodinovce, má na kontě vyhrané časovky na všech třech Grand Tour, ale především dva světové tituly po sobě (2018 a 2019). V roce 2015 byla pro letce týmu BMC klíčová etapa Tour de France hned ta úvodní, neboť se začínalo jeho oblíbenou časovkou.

Na trasu dlouho 13,8 kilometrů vyrazil jako jeden zprvních, ovšem nastavil svým soupeřům neuvěřitelně vysokou laťku. Čas 14:56 totiž znamenal, že trať zvládl v rychlostním průměru 55,2 km/h. Čímž překonal historický rekord všech časovek na Tour, který držel Chris Boardman z prologu ročníku 1994!

Navíc porazil ve vrcholné formě dva nejúspěšnější časovkáře historie – Tonyho Martina o pět vteřin a Fabiana Cancellaru o osm. Byla to prostě ta nejryzejší bitva těch nejlepších od zavedení mistrovství světa v časovce. Dennis sice o žlutý trikot přišel hned následující den, přesto vítězství nad legendárním „Panzerwagenem“ a švýcarským „Spartakusem“ bylo fenomenální.

6. Miguel Indurain – 9. etapa 1992

Co by to bylo za žebříček časovek, ve kterém by chyběl Miguel Indurain? Říkali mu Big Mig, protože se zcela vymykal zavedeným normám, pokud jsme hovořili o transformaci Wigginse na jeden ročník Tour, tak u nejlepšího španělského cyklisty všech dob, si o něčem takovém můžeme nechat jen zdát.

Pětinásobný vítěz Tour de France a jediný, kdo dokázal dva roky po sobě vyhrát double Giro-Tour, totiž měřil 188 centimetrů a vážil 80 kilo. Muž, od něhož se sport na dvou kolech začal vydávat úplně novým směrem, cestou vyspělých moderních technologií, fyzikou, vyšperkovaných nutričních jídelníčků, ale také bohužel i dopingu.

Indurain vyhrál na Staré dáme dvanáct etap, všechny však byly časovky. Právě jízda proti času se stala jeho hlavní zbraní, esem v rukávu, o nějž se vždy mohl opřít a zvítězit. V letech 1991 až 1995 neměl na Tour de France konkurenci, jeho dominance byla natolik velká, že když si dnes pustíte dokumenty o slavném závodě, věnují Big Migovi jen pár minut, rozsáhlé encyklopedie zase jen pár stránek, jako by vám autoři dávali najevo: „Co víc psát? Byla to prostě neatraktivní éra jednoho časovkářského velmistra.“

Ze všech jeho slavných chronometrů, ovšem vyčnívá ten z Tour 1992 v deváté etapě. Dnes nepředstavitelnou délku 65 kilometrů prolétl časem 1:19:31 hodiny s průměrem 49 km/h, tehdy zcela nevídané. Druhému Armandu de Las Cuevasovi nadělil tři minuty, své úhlavní rivaly, jako Stephena Roche, Pedra Delgada či Alexe Zülla deklasoval o více než čtyři minuty.

Demotivovanost je zřejmě slabé slovo proto, co museli jezdci v pelotonu zažívat. Když pak vyhrál i 20. etapu – druhou 64kilometrovou časovku, šel si pro legendární „modrou vázu“ jako král.

5. Jan Ullrich – 12. etapa 2003

Je stejně kontroverzní osobnost, jako ten, jehož jméno nesmíme vyslovit. Význam triumfu Jana Ullricha ve 12. etapě na Tour de France 2003 je potřeba zasadit do kontextu. Armstrongův US Postal Service přijel na Grand Boucle s jediným cílem – Američan se stane pátým cyklistou, jenž vyhraje nejslavnější závod popáté.

Lance byl ve své vrcholné formě, neměl konkurenci vžádném typu etap, a proto 47kilometrová časovka, v níž mu Němec nadělil 1:36 minuty, je jednou z mála porážek, kterou Amrstrong musel během svého kralování zkousnout. Navíc šlo o ročník, kdy byl Lance za celou kariéru nejvíce „na lopatkách“, před časovkou vedl Armstrong o 2:46 minuty, po Ullrichově vítězství už o pouhých 76 vteřin.

Lídr US Postal Service ale uhájil těsný náskok 1:01 minuty a popáté v řadě ovládl Starou dámu, co následovalo roku 2012 asi netřeba zmiňovat. Dnes je sice tahle éra vymazána z kronik nejslavnějšího závodu, přesto bychom časovku, jež se stala vrcholem největší rivality milénia, neměli nechat upadnout v zapomnění.

4. Bernard Hinault – 20. etapa 1978

Nejlepší francouzský cyklista všech dob, možná vůbec nejlepší, co Tour, kdy spatřila. Vyhrál 10 Grand Tour, což dokázal spolu sním pouze Eddy Merckx, navíc každou minimálně dvakrát, to se zase povedlo jen mu a Albertu Contadorovi.

Na start Staré dámy se postavil už ve třiadvaceti letech v roce 1978, i přes svůj nízký věk a nulové zkušenosti patřil mezi největší favority, a papírové předpoklady nelhaly. Svou sílu ukazoval od samého začátku. Ovládl časovku v 8. etapě a postupně stoupal celkovým pořadím. Vše potom vyvrcholilo strhující časovkou ve 20. etapě. Do ní ve žlutém vstupoval Holanďan Joop Zoetemelk s náskokem pouhých 14 sekund před právě druhým Hinaultem.

V chronometru, jenž vešel do historie, ale neměl na mladého Francouze vůbec žádnou šanci. Na trase dlouhé 72 kilometrů, což je v dnešní době běžný silniční závod pro kadety nebo juniorky, deklasoval vedoucího muže o 4 minuty a 10 vteřin. Dva dny před koncem se poprvé oblékl do maillot jaune a bylo jasné, že už ho nikdo nepřekoná.
V Paříži tak hned při svém debutu vystoupal na nejvyšší stupínek. Za rok se vrátil znovu, ale tentokrát již nedal nikomu žádnou šanci. Dá se tedy říci, že časovka na Tour 1978 nastartovala dominanci legendárního Jezevce, který začal světové cyklistice vládnout na dlouhé roky.

3. Jonas Vingegaard – 16. etapa 2023

Před začátkem loňské Tour de France byl lídr holandské ekipy Jumbo Visma – Jonas Vingegaard pasován do role největší favorita. Jak by taky ne, když v generálce Critérium du Dauphiné si jel vlastní závod a pouze jeho gentlemanství a skromnost neudělala ze závodu fiasko.

Zato jeho úhlavní rival léčil zlomeninu zápěstí z Lutychu, a kromě domácího mistráku vůbec nezávodil. Karty byly tedy vyloženy vcelku jasně. To by ovšem nebyl Tadej, kdyby nepřijel skvěle připraven a neútočil každý den. Nicméně Jonas zasadil drtivý úder hned v první horské etapě na Col de Marie Blanque a Pogačar ztratil 1:10 minuty.

Tadej se ale oklepal a postupně smazával svou ztrátu až na deset sekund. Po patnácti etapách tak malý odstup Tour dlouhé roky nezažila. Novináři začali stále více připomínat nejtěsnější souboj všech dob, tedy Tour 1989 a konečných osm sekund mezi Laurentem Fignonem a Gregem LeMondem. Hovořilo se dokonce o tom, že tahle Tour onen souboj překoná. Jenomže to by se nesměla jet 16. etapa.

Zatímco Tadej Pogačar byl již vpuštěn na trať, tak vedoucí muž stál na startovací rampě, a ještě, než rozhodčí uhnul ukazováčkem doprava a poslal jej jako posledního do jediné časovky ročníku, tak mu sportovní ředitel Jumba hlásil do vysílačky: „Dnes ukážeš, kdo je nejsilnější na světě!“ V tu ránu jako byste zamávali červenou na zuřivého býka. Jonas roztočil svůj proudový motor a nešlo ho zastavit, ba naopak stále přitápěl pod kotlem.

Pogačar jednoznačně zajížděl nejlepší mezičasy do té doby, co to ovšem bylo platné, když za ním letěl dánsky šinkansen. První sektor ztráta 16 sekund, druhý jednatřicet, ani výměna nepomohla. Ztrácel, ztrácel, ztrácel... Když Pogačar projel cílem, odsunul prvního Wouta van Aerta o 1:10 minuty.

Chvíli po něm, ale dorazil až v nadzvukové rychlosti Jonas Vingegaard. Ztráta na muže v bílém činila 1 minuta 37 sekund. Cyklistický svět oněměl nad tím, co právě viděl. Dokonce ani sám Vingegaard nevěřil číslům na svém komputeru, myslel si, že ukazují chybu, až tak vysoká čísla, která mají hodnotu zlata, zajel. Časovka rozhodla celou Tour a v následujících etap Vingegaard ještě navýšil náskok na už zlomeného Pogačara.

2. Tadej Pogačar – 20. etapa 2020

Všichni to stále máme v živé paměti, slovinský extratalent hned při svém prvním startu na Grand Boucle slavil vítězství, ovšem způsobem, jenž se nesmazatelně zapsal do dějin cyklistiky.
Tadej Pogačar v 21 letech přijel na Tour se spíše rozkoukat a otestovat, zda zvládne svádět souboje v těžkých horských etapách s daleko staršími soupeři. Během Tour ale všichni žasli nad tím, co houževnatý Tadej předváděl, přesto suverénní krajan Primož Roglič dva týdny jezdil ve žlutém. Zbývala už jen poslední časovka na obávanou Planinu krásných dívek, Roglič měl pohodlný náskok 57 vteřin a nic nenasvědčovalo tomu, že chronometr na 36 kilometrů vstoupí do historie.

Jenomže slovinská stíhačka vbarvách arabských aerolinek UAE Emirates předvedla spektakulární let do kopce. Pogačar již v rovinaté pasáží před nájezdem do stoupání postupně ukrajoval ze svého manka na lídra závodu. Jakmile se však najelo na La Planche de Belles Filles, přesedlal na superhorský speciál, bez kotoučových brzd, bez computeru. A začal možná jeden z nejlepších výjezdů do kopce, co cyklistika kdy viděla.

Roglič neměl krizi jel na úrovni s nejlepšími, ale Tadejovi onoho 19. září 2020 nikdo nemohl sekundovat. Časovku prolétl průměrem 38,8 km/h a stanovil čas 55:55 min., úplně bledý Roglič dojel se ztrátou 1:56 minuty, i tak skončil pátý, ale bylo hotovo.

Zdánlivě nemožné se stalo skutečností, čtyřiadvacet hodin před slavnostním dojezdem na elysejská pole se otočila celková klasifikace a Tadej Pogačar byl následujícího dne dekorován králem Tour de France.

1. Greg LeMond - 21. etapa 1989

O nejlepší časovce v dějinách nemůže být pochyb, nesmrtelný chronometr v poslední etapě Tour 1989 nelze nejspíš už nikdy překonat. Hrdinové ročníku byli dva – domácí Laurent Fignon (vítěz z let 1983 a 1984) a o rok mladší Američan Greg LeMond, který vyhrál v roce 1986. Ti dva svedli bitvu, na jakou se pravděpodobně nikdy nezapomene.

Fignon byl lepší vrchař, LeMond zase časovkář, ale rozdíly mezi nimi byly minimální. Pro představu, v nejdelší časovce dlouhé 73 kilometru ztratil Francouz necelou minutu, a naopak v nejtěžší horské etapě zakončené výšlapem na Alpe d'Huez nabral zase LeMond na svého konkurenta největší ztrátu – ta však činila pouhou minutu a 19 vteřin.

Po žádné etapě nebyl rozdíl mezi oběma lídry větší než minutový. Počínaje pátou etapu si také už nikdo jiný nezkusil, jaké to je jet ve žlutém trikotu. Celkem čtyřikrát si mezi sebou vyměnili dres lídra závodu. V 17. etapě zakončené již zmíněným Alpe d'Huez, se Fignon od LeMonda utrhl, což znamenalo, že se popáté měnil žlutý trikot. Fignon navíc hned v další etapě do Villard-de-Lans zvýšil svůj náskok až na 50 vteřin. V dalších etapách dojeli oba rivalové společně, a tak zbývalo už jen poslední jednadvacáté dějství.

Ten ročník se však končilo časovkou, měla mírně klesavý profil a vedla z Versailles do Paříže. Měřila pouhých 24,5 kilometrů. Hodně málo na to, aby LeMond mohl sjet padesátisekundovou ztrátu, jenomže onoho 23. července se zvedla opona k jednomu z největší dramat v historii cyklistiky. LeMond nakázal svému týmu ať mu nehlásí mezičasy a jel celou dobu úplně nadoraz.
Velmi mu pomáhala v té době netradiční triatlonová řídítka aerodynamická helma. Fignon zase použil obě disková kola a vpřed ho hnaly tisícovky domácích fanoušku podél trati. Když LeMond protnul cílovou pásku ve fantastickém čase, čekalo se na stále jedoucího Fignona.

Laurent spurtoval do cíle, ale časomíra se z jeho pohledu najednou strašlivě vlekla. A pak to přišlo. Fignon to o osm vteřin nestihl, v cíli se zhroutil a největší obrat v dějinách byl dokonán.

Po letech se ukázalo, že kdyby toho dne jel Fignon v helmě, tak by možná vedení uhájil. Nicméně právě zvrat v závěru udělal z Tour 1989 legendu.