113 km / 6h 12 min / 18 km/h / celkem 1165 km

Jedu oblastí Vittorio Veneto, respektive, všechno je tady odvozeno od slova „veneto“, což jak jsem zjistil, je odvozeno od kmene Venetů, kteří oblast osídlili (podobně jako se zapsali Langobardi do názvu oblasti Lombardie), i tady je tomu stejně. Cestou jedu vinařskou oblastí, všude jsou vinice, kam se podíváš, proměnila se i skladba rostlin, začínají převládat borovice, pinie, je podstatně tepleji, než bylo v Alpách, je zkrátka už cítit jih, jak má být. Zrovna si tak v hlavě říkám, že by to bylo skvělé, kdybych někde viděl zrát fíky a mohl si utrhnout jen tak ze stromu, jako jsme to vždycky dělávali, když jsme byli s rodiči u moře. Když v tom vidím jeden fíkovník se zralými plody před sebou. Neodolám a jdu si jich pár natrhat a jsou opravdu dobré, kousek opodál jsou zase zralé švestky a ještě dál už zraje víno. To je super kraj, tady bych se asi i uživil samosběrem.

Cílem je samozřejmě pobřeží, první pohled a koupání v moři. Pokračuju tedy vinicemi stále dál a dál směrem přes městečko Conegliano, až nechám poslední hory už zcela úplně za sebou a kolem mě se rozprostírají jenom samé vinice, přičemž sleduju tok řeky Piavy. V jednom ze zavlažovacích kanálů, přivádějících do úrodných planin studenou vodu z hor, se vykoupu, připomíná mi to podobné zavlažovací kanály ve střední Asii, do nichž skákali tamní kluci, aby unikli alespoň na chvíli žhavému pouštnímu slunci.

Všímám si tu jednoho fenoménu, který jsem zpočátku za nějaký obecnější jev nepovažoval. Je to poměrně velké množství Afričanů různě se poflakujících, bloumajících po ulicích či žebrajících před vchodem do supermarketů. Zpočátku jsem to považoval za náhodu, ale když jsem viděl takových lidí desítky a na vícero místech v různých regionech (v Rakousku jsem nic takového neviděl), troufám si tvrdit, že to je asi rozšířenější jev. Nechci to nijak hodnotit, asi jsou to uprchlíci, kteří nemají práci, patrně se sem vydali z jihu, každopádně je to smutný pohled, protože bloumají po ulicích, nevědí, co si tady počít, chodí od nikud nikam. Pozoroval jsem jednoho mladíka, jak jel na rozvrzaném kole v poledním horku uprostřed kukuřičných polí, blížil se ke mně, a když ujel asi dva kilometry, otočil se a zase jel zpátky, nikam. Ať už je jejich důvod proč jsou tady a různě se poflakují po ulicích jakýkoliv, je to smutný pohled, sen o šťastné Evropě, kde se všechno vyřeší a kde je ráj na zemi, evidentně nepřichází.

Ve městečku Ponte di Piave se rozhostí znovu bouřkové peklo, naštěstí jsem se přesunul do příjemné ristorante Locanda Roma. Číšník mi špatně rozuměl, když jsem se ho ptal, jestli vaří, až od jeho mladšího kolegy z lepší angličtinou se dozvídám, že ne, ale nabízí se, že mi udělají nějaký sendvič. Vzhledem k tomu, že venku je Saigon jako prase, stejně nemůžu jet, a tak si povídám s obsluhou, beztak jsem stejně jediný zákazník. Dávám si tu pár káviček a nakonec, jak se ten nečas venku prodlužuje, i ten sendvič s prosciuttem.

Jakmile se počasí venku trochu zlepší, tak vyrážím, určil jsem si cíl, že bych dnes večer chtěl dojet co nejblíže k Benátkám. Cestou podél řeky Piave se stále blýská, takže v jednu chvíli raději zastavuji, alespoň na chvilku, dokud blesky trochu neustanou, a pak pokračuju dál. Přes městečko Jessollo jedu až k pobřeží, kde skáču obřadně do moře a uvědomuji si, že je to počtvrté, kdy jsem za život dojel z domova až k moři. No je to nádhera, když si člověk uvědomí, že v Solopyskách u Kolína sedl na kolo a teď je u Benátek a koupe se v moři. Úžasnej pocit. Bohužel se tu nemůžu válet nikterak dlouho, na druhou stranu po těch silných bouřkách není úplně teplo, takže to k nějakému válení ani moc nevybízí, ale mám před sebou ještě posledních asi deset kilometrů, chci mít stan ideálně co nejblíže k trajektu do Benátek.

Doslova letím podvečerní benátskou lagunou, je to rovina, všímám si, jak to tu na rozdíl od předchozích městeček již více žije, otevřené restošky, obchody a je vidět, že jsou tady peníze na upravenosti domů, pozemků, parků. Usadím se v kempu v Punta Sabbioni, v podstatě přes lagunu naproti Benátkám, platím asi nejvíc, co jsem kdy platil, tedy 25 euro. Mám takovou představu, že bych jel ještě nočním trajektem do Benátek, pořád o tom přemýšlím, ale faktem je, že jsem dnes ujel nejdelší etapu 113 kilometrů, mám už děsnej hlad, takže se jdu najíst a nechám tomu volný průběh. Na pobřeží leží klasická turistická restoška, takže mám trochu obavy, objednávám si špagety s frutti di mare, načež mi přinesou obrovský talíř plný špaget, mušlí, krevet a skvělé omáčky, takže mám co dělat, to sníst. Jak by řekl Kája Gott, to jsem tedy doopravdy nečekal. A po večeři nechávám večerní Benátky ty tam, opravdu už nemám sil, raději si zítra přivstanu, abych viděl „východ slunce v Benátkách“.

Pokračování příště.

13. díl