74 km / 5 h 45 min / 13 km/h / celkem 1449 km

Vyrážím do odsud asi dvacet kilometrů vzdáleného Rimini, kde potřebuju koupit lepení na duše a náhradní plášť, protože tak trochu podezřívám ten můj zadní, že buď je příliš tenký anebo by v něm mohl být nějaký prasklý drátek, který ty neustálé defekty způsobuje, protože mi to přijde neskutečně časté. Snídám skromně - jednu bagetu, místní sýr, šunku a litr mlíka. Podaří se mi najít dva obchody s koly, v jednom mají zadní plášť a ve druhém zase lepení. Jenomže nemají klasické lepení, ale pouze náplasti, takže budu muset šetřit s lepidlem, pokud to bude s defekty pokračovat tímto tempem.

V Rimini se napojuji na cyklostezku vedoucí podél vyschlé řeky Marrecchia, konečně jedu zase zajímavou krajinou, která se již mírně zvlnila, sem tam si utrhnu víno, občas fíky. Jede se skvěle, není šílené vedro, sluníčko se schovává pod mrakem. Kolem třetí začínám mít zase ten nepříjemný pocit na zadním kole, ano, je to tak. Opět mi klesá tlak v zadním kole, znovu jsem píchnul. Už to začíná být šílené, ale naštěstí se mi daří dojet až do příjemné hospůdky La Campannia, kde si objednávám skvostný oběd. Těstoviny s krevetami a k tomu ještě zmrzlinový desert. Po skvělém jídle mě však čeká nemilá povinnost, kolo je nadobro prázdné. Znovu si vyhrnu rukávy a dávám se do špinavé práce, dokonce i zalepuji duši, která je už napotřetí zalepovaná.

Kolem páté začínám stoupat po malých silničkách směrem do samostatné mini republiky San Marino. Je to sice šílený kopec, ale to mi vůbec nevadí. Dokonce z toho mám opravdovou radost, protože se něco děje, jak stoupám, vynořují se překrásné pohledy na okolní krajinu a vesničky rozdrobené po okolních kopcích. Pohledy to jsou opravdu dech beroucí, hlavně, že jedu krásnou krajinou a je mi už zase dobře. Včerejší krize z toho příšerného pobřeží mi přijde jako dávno zapomenutý sen. Je zajímavé, že aby si člověk uvědomil, že má něco rád, musí to opravdu nejdřív poznat, ale pak o to na nějakou dobu přijít. Až na pozadí toho monotónního bezpohlavního pobřeží, jsem si uvědomil, jak šťastný jsem byl v těch horách, případně v Benátkách a jak mi podobné zážitky na cestě chybí. Jet ještě den mezi hotely, slunečníky a strávit ještě jednu noc v jednom z těch bezduchých kempů, tak už to nedám. Z takového prostředí prostě nejde žádná energie, nic mi to nedává, poznám to mimo jiné podle toho, že nemám vůbec chuť za celý den vytáhnout foťák a ono také není co fotit. Je libo tlustá Ruska pojídající zmrzlinu? Nebo moře slunečníků?

Vraťme se ale k dnešku a San Marinu. Ta republika je mi prostě strašně sympatická. Mini státeček, který je dokola obklopený Itálií, má vlastní vládu, policii, armádu, sanmarinčané mají dokonce své cestovní pasy, ale především, že je to nejstarší demokracie na světě, která si dokázala svou nezávislost v průběhu staletí vždy obhájit. Asi věděli proč, když jsou uprostřed Itálie, ale mají dvakrát větší HDP, v podstatě na úrovni Švýcarska. Jestli to náhodou nesvědčí taky trochu o tom, že na čím menším státním útvaru se demokracie uplatňuje, čímž je samozřejmě voleným zástupcům více vidět pod ruce, tím lépe to funguje. Navíc se jedná o nejstarší stát a nejstarší republiku na světě. Wow a jak jsou na tom? Přijde mi to opravdu sympatické, navíc staré město na vrcholu vysoké hory, jehož křivolaké kamenné středověké uličky obklopují celý její vrchol, působí to opravdu romanticky, navíc v podvečer jsou z vrcholu města, který leží skoro 700 metrů nad okolní krajinou absolutně neuvěřitelné pohledy do dálky. Směrem do vnitrozemí na okolní kopce a směrem k pobřeží je vidět v dálce moře. Jak je zdejší pobřeží přeplněné turisty, nudné a bez výrazu, tak všechno to vynahradí San Marino. To za to prostě stojí.

V malém obchůdku ve staré čtvrti si dělám menší nákup. Vodu, místní prosciutto, sýr, ananas, prostě už počítám s tím, že to zalomím konečně po dlouhé době zase někde v přírodě. Sjedu kousek z hlavního kopce Monte Titano s tím, že bych si na protějším kopci, kde vidím četné louky, mohl rozdělat stan. Mezi osmou a devátou tady padá již soumrak, pomalu se tedy plazím po místních silničkách k vrcholu protilehlého kopce, když potkám sanmarinského mladíka a ptám se ho, jak je to tu s volným stanováním: „Hele, tady to máme tak, že každá louka je něčí, ale nemyslím si, že by tě měl někdo od někud vyhánět. Na druhou stranu si dej bacha na lišky a vlky. A je tady taky hodně divokých prasat.“ Docela se tomu divím a jelikož je to můj první a asi poslední sanmarinec v životě, tak se ho ještě doptávám, jestli skutečně mají pasy a armádu a ještě na pár věcí. A mají!

Jakmile dojedu na vrchol kopce, mám dvě možnosti. Buď to už skoro za tmy hodit někam do pole, což by sice šlo, ale to pole se přirozeně trochu svažuje, takže by to asi nebylo bůhví jaké vyspání. Anebo, vidím odbočku k jakési restauraci, která je postavená přímo na vrcholu a napadá mě přirozeně dojet tam a zeptat se, zda bych si někde vedle ní nemohl postavit stan s tím, že tam samozřejmě rád povečeřím. Dodám si odvahy, maximálně mi můžou říct ne, nejde to. Ptám se tedy sympatické servírky, která se jde zeptat dozadu a vypadá to, že jsem prošel. Mám strašnou radost, protože toto místo by klidně mohlo aspirovat na lokaci pro Olymp, kdyby otevřeli antičtí Bohové výběrové řízení. Je odsud nádherný výhled jak na San Marino, tak do dálky na pobřeží, které je odsud nesrovnateně krásnější. Rychle si postavím stan a jdu si do této domácí rustikální restaurace, jež jsem na mé cestě Itálií chtěl poznávat a ochutnávat, objednat večeři. Fantastické tagliatelle s ragú a krémový dezert. Tady bych si objednal celé menu. Tak tohle mě baví a je mi absolutně jedno, že půjdu spát bez sprchy. Pokud někdy pojedete kolem, musíte se zastavit v restauraci La Locanda – skrytý poklad a zážitek.

Pokračování příště.

17. den