112 km / 6 h 50 min / 16 km/h / celkem 1887 km

Postupně vystoupám asi do šesti set metrů do baru Mone San Giovanni in Sabina, který je zároveň otevřený i na snídaně a je odsud překrásný výhled na okolní kopce. Snídám křupavý čerstvý croissant a dávám si k tomu pořádnou kávičku s fantastickým výhledem na okolní hory. Kolem deváté pokračuju směrem na Řím. Ve městečku Catino stavím u nádherné pevnosti, kde se opět trochu ošplouchnu, protože už začíná být šílené vedro, jak klesám stále dolů.

Ve městečku Passo Corese musím zastavit, vedro už je neúnosné, dám si pořádnou zmrzlinu, kolu a sendvič. Baví mě pozorovat, jak si v kavárnách Italové umějí vychutnávat život, pokuřují, kecají, smějí se. Jo a nezmínil jsem se o těch kavárnách, ve kterých posedávají podél cesty dědečkové, pozorují, kibicují, občas i něco zakřičí, určitě lepší, než sedět v domově důchodců.

Než klesnu až úplně pod sto metrů nad mořem, tak se jede celkem pěkně, ale v rovinatém terénu těsně před Římem, ukazuje teplota kolem 37 stupňů. Musím tedy pravidelně stavět, namáčet se a pít. Ve městečku Settebagni se napojím na cyklostezku, která kopíruje tok řeky Tibery, a asi po hodině se po ní dostávám přímo do centra města.  Mimochodem, je to geniální způsob, jak se dostat ze severu až přímo do „věčného města“ a vyhnout se tak průjezdům po nepříjemných silnicích. Italové moc na cyklostezky nejsou, jak jsem si tak všiml, ale na venkově se dají vychytat menší silničky a ve vnitrozemí platí, že kromě hlavních tahů, na všech silnicích nic moc nejezdí a v mapě značená okreska žlutou, bývá ve skutečnosti rozpraskaná asfaltka třetí třídy, takže na kolo ideální.

Čekal jsem, že budu při triumfálním příjezdu do Říma skákat metr dvacet, ale spíš jsem ve stavu těsně před úpalem, takže se jdu smočit do některé z blízkých fontán na náměstí Piazza del Popolo, nicméně abych se jel trochu v klidu projet a užít si tu nádheru, musím se jít najíst. Sednu si do rázovité hospůdky Dal Pollarolo 1936, kde visí na stěnách desítky podepsaných fotografií od různých celebrit. Abych byl stylový, dávám si pizzu Capriciosa a poté se teprve rozjedu vstříc Koloseu a dalším památkám.

Během večera a soumraku, kdy bývají nejhezčí barvy oblohy, stačím na kole objet vše podstatné, začínám na Piazza Venezia, přijíždím ke Koloseu, pak se jedu podívat na fontánu Di Trevi a po soumraku si zajedu ještě do Vatikánu. Tohle mám na kole strašně rád, a to, že se ve městech velice rychle zorientuju a krásně si brázdím centrum, projíždím jen tak nazdařbůh uličkami, nechám se doslova unášet cvrkotem, zatímco normální návštěvník si buď uchodí nohy anebo se musí složitě přepravovat místní hromadnou dopravou. Když se tak courám na kole centrem, mám pocit, že to město je tady jenom pro mě. U Říma, věčného města, mám ten pocit dvakrát intenzivní.

Po osmé večerní se ale musím přesunout do kempu, ano, i v Římě je kemp Flaminio, ani není příliš daleko od centra a dokonce je v areálu i bazén, co je v ceně za 22 euro super. Ideální dopravní tepnou skrze centrum je cyklo sztezka podél řeky Tibery, bohužel však projíždějícímu odkrývá, jak Italové absolutně podceňují potenciál náplavek podél řeky. Tibera je doslova a do písmene špinavá stoka, podél břehů se válí spousta odpadků a břehy jsou fakt zanedbané. Za naší pražskou náplavku můžeme být opravdu vděční a pyšní. Navíc Tibera je strašně nízko oproti okolnímu terénu, asi dvacet metrů, patrně to bude tím, jak se tu po tisíciletí vršily vrstvy odpadků, takže spíš než řeku, opravdu připomíná kanál skrz centrum města.

Až někdy po deváté konečně dorážím do kempu, nejenom za dnešek, ale za celou cestu toho mám opravdu dost za sebou, jdu se tedy osprchovat ledovou vodou po horkém dni a sníst něco dobrého.

Pokračování příště.

22. den