58 km / 3 h 21 min / 17 km/h / celkem 1945 km

Upřímně řečeno, nebyl to příliš dobrý nápad. Ztratil jsem spoustu času promotáváním se městem a poslední úsek směrem na letiště za to nestál. Opravdu rušná a místy nebezpečná hlavní silnice, ale byl jsem živen nadějí, že se ještě před nastoupením do letadla pojedu vykoupat k moři. Chyba lávky. Naprosto jsem podcenil dopravu v hlavním městě, ztratil jsem spoustu času a nakonec jsem doběhl k letadlu jako poslední a sotva stihl odletět.

Když se trochu zastavím a začnu bilancovat. Byla to tedy jízda. Dvacet čtyři dní na cestě, desítky kilometrů nastoupaných v průběhu cesty, nijak jsem si to neulehčoval, spíš právě naopak. Raději jsem volil klikatější, ale o to zajímavější vedlejší silnici, než nudnou hlavní. Jedinou výjimkou bylo italské pobřeží, které jak jsem popsal, už bych nikdy nechtěl na kole absolvovat, ale dost dobře to nešlo jinak. Bylo zajímavé pozorovat jak se lidé v Evropě v těchto vypjatých časech koronavirové pandemie, skutečně chovají, co řeší a že realita, která je nám každodenně mediálně servírována, není ve skutečnosti ani za nehet tak horká, jak se nám snaží ilustrovat. Všichni už toho mají dost a chtějí se vrátit do normálu. Bez rozdílu. Všiml jsem si na sdělovacích prostředcích, že ve všech zemích, informují stejně, takže to není jenom naše bublina. Všude pořád melou o koronaviru, všude, kde byla zapnutá televize se zpravodajstvím, jelo jenom tohle, pak to nemá mít na lidi negativní vliv.

Dále k nějakým mým osobním pocitům, vjemům, nebo věcem, které jsem vypozoroval na sobě. Před cestou jsem se začal poprvé v životě cíleně otužovat a mělo to na mě vliv v tom smyslu, že jsem vydržel změny teplot od devíti stupňů až po sedmatřicet, jízdy po tři dny ve vytrvalém dešti, spaní vysoko v horách v mokrém stanu, a to všechno bez nejmenšího nastydnutí. Za to jsem nesmírně rád, jelikož na podobné kašlíčky a rýmičky jsem až doposud neustále trpěl, ale až teď jsem jel celou cestu nejnáročnějším možným terénem, vystaven doslova živlům a nijak jsem nenastydl. Tedy alespoň doufám, uvidíme, jestli jsem nechytl covida.

V dalším aspektu jsem se rovněž vrátil do mladých let, kdy jsem vyrážel na první cesty, a to je spaní v přírodě, pod širákem nebo pod stanem celý měsíc v kuse. Jednou jedinkrát jsem si v italských Alpách při průtrži mračen, kdy doslova padala voda z nebes, zaplatil malý hotýlek. Jinak jsem to udržel celou dobu. Ten pocit volnosti, že člověk prostě jede, blíží se večer a ví, že to někam „hodí“, že prostě neřeší žádné ubytování, to taky strašně posiluje pocit toho zážitku svobody na cestě. Cestou jsem měl několikrát pocity absolutní nádhery, až osvícení, kdy dojde k jakémusi procitnutí, syntézy vnějších složek jako je krása krajiny, soumraku, či rozbřesku, nastavení psychiky a také příjemného tělesného prožitku. Ačkoliv je to právě ten moment, který bych označil za nepopsatelný, tak jsem se ho tady snažil trochu popsat, aby to bylo uchopitelnější i pro někoho, kdo si čte tyto řádky a třeba ho zajímá, co mi to vlastně dává. 

Vzpomínám si, že se mi párkrát stalo, že jak jsem jel, vybavil jsem si třeba okamžik, jak jedu jižními Čechami kolem velkého rybníku doprovázeného překrásným nostalgickým pocitem „jooo to bylo krásný, kdy jsem tam tenkrát dávno jel“, jako by to bylo před deseti lety, ale pak jsem si uvědomil, že ten zážitek se mi stal na této cestě. Je to zvláštní, ale právě pocit té dálky v čase, i když to reálně bylo před dvaceti dny, propůjčuje každé takové cestě jakousi opravdovost, že to byla poctivá a naplněná cesta, ať už vedla kamkoliv. Jo a ještě něco, ujel jsem přesně 1945 kilometrů, tedy tachometr mi ukázal rok konce druhé světové války.

23. díl