81 km / 5 h 47 min / 14 km/h / celkem 250 km

Ráno dlouhou dobu promýšlím jak jet, kdy vyrazit, protože v podstatě celý den má dost pršet a jsem v horách, takže intenzita bude o to větší. Rozhoduji se pro neobvyklou taktiku, obouvám si dvoje ponožky, ale mezi jedny a druhé si dávám mezi vrstvu, igelitové pytlíky, které by měly tu největší vlhkost udržet pryč od mých nohou. Musím říct, že to není špatný nápad a patrně i díky tomu, že mě nezebou nohy, můžu za dopoledne urazit něco přes čtyřicet kilometrů i v takovémhle počasí. Na druhou stranu je překrásné vidět nekonečné lesy a mokřady, jak doslova přetékají vodou, potoky a lesní potůčky se takřka vylévají z břehů. Po tom příšerném několikaletém suchu, je ta krajina zase krásně zelená a svěží. Navíc za celé dopoledne jak projíždím po lesních cestách podél státní hranice, jsem nepotkal jediného člověka, vychutnávám si ticho a páry, co se vznášejí nad vodou nacucanými lesy. Musím říct, že jet v dešti má také něco do sebe.

Po dosažení dnešního polodenního cíle, Nových Hradů, hledám nějakou příjemnou restauraci. Paní v konzumu mi doporučuje útulnou hospůdku Pod Zámeckým. Nejen, že tu mají fantastickou koprovku a vývar. Nejlepší jsou však lidé. Pan majitel se ubezpečuje, abych se měl kde usušit a jde mi zezadu vytáhnout přímotop, abych si mohl usušit i svršky. Ještě jednou díky moc. Musím říct, že se mi zatím jede tak hezky, bez nějakých zásadních problémů a karambolů, že se mi přejet tu hranici do Rakouska vlastně ani nechce, klidně bych tady u nás v Čechách zůstal, mám pocit, jako bych se chtěl držet máminy sukně, co to jen jde.

Po nějaké chvíli se opět rozprší, nejhorší stoupání mě čeká na Sůsově cestě, která vede skrz Žofínský prales, nejstarší přírodní rezervaci ve Střední Evropě.

Cesty jsou zrádné

Nesnáším ten termín, už někdo definoval střední Evropu? Mimochodem jsem zjistil, že snad všechny národy počínaje Švýcarskem a konče Ukrajinou, o sobě sami tvrdí, že jsou srdcem střední Evropy. Je tu nádherná příroda, rozsáhlé bukové a dubové porosty jsou tu ponechávány jen svému osudu, obří kapradiny tu dnes mají mejdan, protože voda teče úplně všude, ale kopce jsou tu taky slušný. Vzhledem k počasí to má tu výhodu, že nepotkávám absolutně nikoho, naštěstí mám po cestě osadu Žofín, kde se můžu na chvilku zahřát a objednat si polívku. Stavím jenom na chvilku, ještě chci chvíli pokračovat. Po chvíli stavím na další polívku v osadě Baronův Most, ptám se na nocleh, protože tu mají i pokoje a já mám skoro všechno mokré,  ale mají plno, nicméně mi zdejší kuchař povídá: „Když pojedeš směrem na Pohoří na Šumavě, tak těsně před ním je seník, kde se dá přespat.“, děkuji za radu a pokračuji dál.

Nekecal. Seník tu opravdu je, ale vzhledem k tomu dešti, všudypřítomným mlhám a pološeru, které v podvečer nastane, to místo působí spíš jako vhodné pro vraždu, než pro nocleh. Opuštěné místo, kam nevím, jestli třeba někdo nepřijde, zkrátka nemám z toho tady dobrý pocit, venku skučí vítr, na střechu bubnují provazy deště a patrně asi i z toho důvodu nemohu asi do třech do rána zamhouřit oči, stále se převaluju, až konečně nad ránem usínám tvrdým spánkem na pár hodin. Jednu věc však tomu tady upřít nemůžu, a to je fakt, že je tu sucho a uvnitř stanu i relativně teplo, zatímco venku celou noc prší a ráno ukazuje aplikace teplotu 8 stupňů.

Pokračování příště.

2. díl