107 km / 5 h 53 min / 18 km/h / celkem 357 km

Jak se tak blížím k hranici, najednou se ozve rána a zadní kolo se zastaví. Jako první mi probleskne, že se asi něco zamotalo do kola, což bývá ten nejhorší scénář, když má člověk vzadu hodně bagáže. Zastavím a koukám, co se stalo. Bohužel mi celý nosič upadl a zadrhnul kolo tak, že se okamžitě zastavilo. Nebudu zabíhat do podrobností, po deseti minutách se ho daří opravit, ale až budu někde v klidu, bude potřebovat detailnější prohlídku.

První dojmy z Rakouska na kole jsou pro mě špatný. Já prostě miluju ty krásný divoký šumavský louky, ale oni všechno sekaj jako anglickej trávník, takže je to sice krásně upravený, a to, co se nám tak po revoluci líbilo „jak to maj krásně upravený“, mě začíná spíš štvát. Všechno je to ochočený, osekaný, vyžehlený, upravený tak, že mám pocit, že sem v parku a ne v přírodě. Tohle jsem začal registrovat minulý rok, když jsem projížděl čtyři dny na kole národním parkem Kalkalpen. Další, co mě obtěžuje, je přemíra zákazů. Na mapě si najdu krásnou lesní cestu, a když na ní chci vjet, tak je tam piktogram „zákaz vjezdu na kole“. Jako proč? Pak si toho všímám po celou cestu a v podstatě na jakékoliv vjezdové cestě do lesa, je tento piktogram zakazující vstup na kole. Jako proboha proč? Komu tam ublížím?

Samozřejmě to nerespektuju, protože to bych snad nemohl vjet do žádného lesa, nikdo mě nezastřelil, ale ta přemíra zákazů a příkazů mě fakt sere. Při kontinuálním přejezdu z Čech do Rakouska, si člověk na kole také všimne toho nárůstu plotů. Hned za hranicí jsem zahnul směrem do rakouskejch lesů a ihned tam byl plot a železná brána, naštěstí byla odemčená, takže cestou, kterou jsem si vybral, jsem projet mohl, ale znepříjemňuje a znesvobodňuje to pohyb v přírodě.

Dlouho jedu podél říčky Waldaist, která je po těch deštích rozbouřená, samá peřej, hezky se na ten vodní živel kouká. Těsně před tím, než se vlévá do Dunaje, se zastavuju ve městečku Schwertberg na jídlo. Od hranic konečně první město, kde si můžu dokoupit jídlo, už jsem úplně bez zásob a rovněž bych si chtěl dát něco dobrého k snědku. Skoro necítím nohy, jak jsem promrzlej za tu cestu. V místní pizzerii vlastněné Turky, si dávám raději kebab, něco mi říká, že to bude autentičtější. Za dvacet euro bych si toho představoval víc, ale celkem to ujde.

Schválně, kde je Česko a kde Rakousko?

Když se konečně trochu zahřeju, poračuji dál k Dunaji a poté podél řeky Enns směrem k Alpám. Dunaj je v těchto místech dost široký a vzhledem k dešťům i dost rozvodněný, stejně tak i Enns. Bohužel musím říct, že Meteoradar, ani aplikace Klara, které používám, mi vůbec neukazují odpovídající počasí. Podařilo se mi dorazit až do městečka Steyr, kde už vůbec nemělo pršet, ale prší vytrvale stále dál. Přijíždím do menšího kempu, kde váhám, zda si mám v tom dešti postavit stan, ale hodná paní mi navrhuje, že si ho můžu postavit pod slunečníkem a všechno, co mám mokré, si tu můžu vyprat a usušit. Můžu říct, že už dlouho jsem si neužil horkou sprchu tak, jako dnes večer, zůstal jsem v ní snad půl hodiny, dokud jsem dokonale nerozmrznul.

Pokračování příště.

3. díl