64 km / 4 h 41 min / 14 km/h / celkem 421 km
Během několika ranních telefonátů při balení, se kolem mě motá jakýsi pán a když domluvím, tak se ke mně přiblíží a řekne mi: „Nechceš k nám zajít na kafe nebo na čaj do karavanu?“ Rád přijímám, jmenuje se Petr, a asi jak viděl moje obtěžkané kolo a slyšel češtinu, zaujalo ho to. Povídáme si o všem možném, cestují takhle se ženou s karavenem, když mu vyprávím o deštivém přejezdu Šumavy, povídá: „Loni jsem si říkal, že by bylo super, vzít děti a přejet Šumavu s koňským povozem, hele, našel jsem člověka, který má na kraji Šumavy farmu a tak jsem ho pro to nadchnul, že jsem vyrazili.“ Ukazuje mi pak fotky a videa, a vypráví, jakej to byl fantastickej výlet. Takový blázny mám rád. Poděkuji za kafe a vyrážím.
Jedu si nakoupit do Billy, trochu posnídám a vyrážím proti proudu rozvodněného Ennsu. Dnes mám před sebou několik přejezdů okolních hor, zatím to nejsou ještě vysokohorské partie, ale musím říct, že kopce a hlavně stoupání, to jsou slušná. Musím si normálně nechat udělat na tyhle super stoupáky ještě dvě kolečka na přehazovačce navíc. Každý z těchto kopců má kolem 400 výškových metrů a místy je to dost prudké, takže udržet se na kole není jednoduché.
První stoupání, to je příjemnější, vede z Tembergu, druhé pak do Steinbachu, ale to zase vede hezčí krajinou. Jedu totiž po malinkých cestičkách, sotva projede jedno auto za celou dobu, všude kolem krávy, koně, ovečky, krávy mají ikonické alpské zvonce a mile na mě čumí. Sem tam už se z mlh i vyloupnou nějaké ty skály, ale přeci jenom ještě nejsem v těch nejvyšších partiích.
Co mě naopak sere, je počasí, protože už mělo být dávno pěkně, sluníčko a něco přes dvacet stupňů, zatímco realita je taková, že mrznu, sice neprší, všude mraky a mlhy, a je sotva 16 stupňů. Alpy jsou holt Alpy. Ve městečku Kirchdorf vyjde najevo poser dne. Když mi pípne telefon, že už je skoro vybitý, řeknu si chachá, šoupnu si ho do powerbanky a jedu ještě dál. Ouha, powerbanku jsem si chytře nechal nabíjet v kempu, který je teď šedesát kilometrů a dvě horská údolí za mnou. Vracet se nebudu a ani nemůžu, potřebuju se rychle nabít, už kvůli mapám v mobilu, ale mám štěstí v neštěstí. Kousek odsud je jediné elektro široko daleko a zavírají doslova za pět minut. Letím tam jako o závod a pořizuju zhruba za litr jak powerbanku, tak i nabíječku. Holt, za chyby se platí. Třetí údolí dnes už dnes nepřekonám, jdu se uklidnit, nabít a napít, do pizzerie na náměstí, kterou vedou rozverní Italové. Patrně jim to tady šlape, protože mají natřískáno a ve dveřích odmítají jednoho člověka za druhým, byl jsem asi poslední na koho zbyl stůl.
Vzhledem k tomu, že je večer, nabiju se a jedu do nejbližšího kempu, kde přečkám noc a zítra se vypravím na ty panoramata.
To jsem si myslel, jenže, když přijedu na místo určení, kemp je z důvodu koronaviru celý zavřený a nejbližší je odsud nějakých dvacet kilometrů. To už dneska nedám. Je skoro tma. Hledám jiné řešení a zkouším tedy obvolávat zdejší Gasthofy, protože na Bookingu nic moc není, ale všechno je plné. Když už je skoro tma a moje zoufalství dosahuje maxima, ptám se jediného člověka, kterého jsem kolem opuštěného areálu potkal, na možnosti přespání a bohužel mi potvrzuje smutnou pravdu, kterou jsem se dočetl na cedulích. Naštěstí je opodál malá restaurace, kde mi dovolí si všechno dobít a na louce postavit stan. V ledové horské vodě v potoce dnes nacházím svoji koupelnu a krásné horské údolí budiž mi dnes ložnicí.
Pokračování příště.
