72 km / 5 h 29 min / 13 km/h / celkem 571 km

Cesta podél Traunu se dá vychytat tak, že člověk nepotká auto, ale musí se jet na druhém břehu než je silnice. Když přijedu do lázeňského městečka Bad Ichl, které je mimochodem nádherné, jdu si dát na místní lázeňskou promenádu snídani - vajíčka, džus a kafe. Bohužel je to jakási trendy hipster kavárna, takže dostávám porce jak pro vrabca za 16 euro, ale konečně mají vajíčka, už mi chyběly.

Z Bad Ischl vede štěrková cesta k jezeru Altauser See, většinu času se jede přímo báječně, až v horních partiích jsou příkrá stoupání, z nichž některá se musí vytlačit, ale cesta je to nádherná. Nepotkávám ani tolik turistů, ale hlavně jedu přes další hřeben Alp zcela bez aut. Altausee nabízí překrásnou pláž s dlouhým molem, tyrkysovou vodu a na druhém břehu ostré skalnaté štíty. Jedním slovem nádhera. Jdu si zaplavat do ledové vody, abych uvolnil své svaly a mám skoro pocit, jako bych už byl u moře, alespoň tou atmosférou to tu pobřeží připomíná.

Odpoledne vyrážím ještě k jezeru Odensee, je příjemné, vzhledově připomíná spíš pleso v Tatrách, ovšem s tím rozdílem, že tady se dá normálně koupat. Objednávám si zmrzlinu, na kterou jsem dostal strašnou chuť a dvě místní bezové limonády skvělé chuti. U jezera leží chata a kolem ní záhony bylinek, úhledně popsaných jako v botanické zahradě co je co.

Odpoledne přemýšlím, zda to vzít přes hory, což by byl další šílený výstup a pokud se chci dostat do Schladmingu, tak na to prostě nemám čas. Nabízí se tedy temná možnost. Na mapě leží jaksi přehrada přes řeku Salza, kolem ní jsou značené šílené skály, je to i z té mapy poznat, že to bude kaňon a podél ní jakási cestička, ale nevím, zda bude průjezdná. No co, občas jsem střelec, zkouším to, a to i s vědomím, že kdyby to nešlo projet, budu muset bivakovat někde vysoko v horách, protože to budu muset objet přes ty hory. Dokoupil jsem tedy zásoby, doplnil vodu a vyrážím.

Zpočátku je cesta normální, ale pak následuje výstražné varování, že konec cesty za 1400 metrů. Jedu dál až dojedu k závoře, kde je nejen zákaz vjezdu, ale i zákaz vstupu. Naštěstí je tu malé parkoviště a na něm mladí týpci, ptám se jich, jestli se to dá projet, oni, že jo, a tak vyrážím. Musím říct, že tahle cesta podél přehrady na řece Salza, je jeden z nekrásnějších zážitků. Cestou jsem pak i potkal jedny cyklisty, kterých jsem se ještě přeptal a podle všeho se tudy normálně chodí a jezdí na kole, jenom precizní Rakušáci to radši zavřou, než aby nechali cestu neudržovanou, kde částečně chybí zábradlí, hrozí pády kamení a tak dále. Kaňon je to však jak z westernů, hluboký a úzký, okolní štíty mají i kilometr do výšky od hladiny jezera a jsou nesmírně příkré, no jsem rád, že jsem to risknul.

Když se vymotám z kaňonu, pokračuji rozlehlým údolím ke Schladmingu, ale snažím se jet po vrstevnici po okolních statcích, jednoho dědečka se ptám, když ztratím cestu, a ten mi radí: „To musíš tady za traktorem dolů, otevřít si branku, a pak dole až dojedeš, tak si otevři další.“ A měl pravdu, jedu doslova přes louky, až k malé lavičce, kde se mrknu, kolik že mi to ještě schází k dnešnímu cíli a koukám že asi 25 kilometrů. Jenom pro jistotu zavolám do kempu, kam jsem chtěl dnes večer dojet a ouha: „Bohužel jsme na celý víkend plně obsazeni a všechny okolní kempy také.“ Tak to je rána, chtěl jsem si dát pohodičku, koupel a hlavně dobít tu powerbanku, protože jsem stále odkázán na jedno dobití někde v restauraci, když mi nefunguje. No nic, nade mnou je příjemný lesík, jdu najít místo ke spaní tam a zítra už to musím nějak vyřešit.

Pokračování příště.

6. díl