Přehled vítězů posledních deseti ročníků podtrhuje předpoklad, že šanci tu mají všechny specializace. A že mnohdy nás vítěz překvapí. Největším překvapením bylo vítězství Geralda Ciolka za psího počasí v roce 2013. Ale soupeře a nejspíš i sázkaře překvapili v roce 2018 Vincenzo Nibali, v roce 2021 Jasper Stuyven a koneckonců i loňský vítěz Matej Mohorič. Vyhrává se tady ze spurtu skupiny kolem třiceti lidí, ze spurtu menší skupiny, ze souboje dvou či tří cyklistů i sólovým způsobem. 

Jasper Stuyven všechny zaskočil nástupem na konci sjezdu z Poggia. Matej Mohorič jízdou pohrdající smrtí všem ujel na počátku technického sjezdu z Poggia, na čemž měla podle jeho slov velký podíl teleskopická sedlovka, dvakrát visel jeho osud na vlásku, když se dostal mimo hlavní část vozovky k betonovým zídkám, ale tato dech beroucí riskantní jízda mu vynesla životní úspěch (viz titulní snímek). Nic nebylo Tadeji Pogačarovi platné, že se opakovaně pokoušel všem ujet ve výjezdu na poslední zmíněné stoupání. 

V posledních ročnících se důrazně útočí už na Cipresse, aby se úbočí Poggia stalo rozhodující fází. Což vede k tomu, že tohle sice přežijí někteří ze sprinterů, ale k vítězství už nedostanou příležitost. Obdobný průběh se dá očekávat letos. Tipněme si, že ujede skupina outsiderů, bude dojeta díky rovinovým domestikům nejambicioznějších týmů na úpatí Cipressy, pak se do toho dají domestici top lídrů, kteří to umí ve stoupáních, na Poggiu dojde k atakům top favoritů a pak se uvidí, co se stane. Jaká situace se vytvoří na vrcholu, ve sjezdu a po rovině, která vede k cíli. 

Jasper Stuyven 2021

První otázka, která nezúčastněného pozorovatele napadne, je, zda se tentokrát Tadeji Pogačarovi, který zatím letos závodí jako z jiné planety, podaří na Poggiu všem odjet. Nebo zda díky jeho aktivitě zůstane vpředu jen malá skupina nejodolnějších, z níž bude mít šanci i on. A protože má velmi slušné zrychlení, jeho šance bude vždy velká.

Druhá otázka, která se vkrádá, se týká toho, zda někdo zase přijde s nějakým překvapením á la Mohorič, případně zda se tento další skvělý Slovinec pokusí zopakovat loňský scénář.

A třetí, zda a případně co vymyslí další z nejambicióznějších týmů právě na Pogačara a jeho celek, aby mu vyrazily z rukou jeho zbraně a naopak sami slavily. Kdo by to měl být především? První na ráně je Jumbo-Visma s Wout Van Aertem a Christophem Laportem. Po nich Julian Alaphilippe s hordou pomocníků ze Soudal Quick-Step v zádech. A pak také Alpecin-Deceuninck s Mathieu Van der Poelem a Jasperem Philipsenem. 

Wout Van Aert 2020

UAE Emirates vysílá k podpoře Tadeje Pogačara takovou sílu, že mohou hrát vícero kartami a třeba tak soupeře i překvapit. Alessandro Covi, Diego Ulissi, Matteo Trentin i Tim Wellens jsou borci, kteří mohou mít v případě pro ně příznivého vývoje událostí ty nejvyšší ambice.

Startovní listina ještě v tuto chvíli není v kompletní podobě známa. Ale lze z ní vyčíst i to, že hodně týmů nepodceňuje variantu hromadného dojezdu a souboje sprinterů. Z těch nejznámějších to jsou kromě Philipsena i Arnaud Démare (Groupama-FDJ), Sam Bennett v tandemu s Danny Van Poppelem (Bora-hansgohe), Fernando Gaviria (Movistar) či Biniam Girmay (Intermarché).

Duo špičkových sprinterů sem posílá i Lotto Dstny. A oba vypadají na to, že by mohli být schopni přežít Poggio vpředu. Caleb Ewan to už na samotném Sanremu v minulosti opakovaně dokázal, Arnaud De Lie to ve svých 21 letech dokazuje na většině závodů, ke kterým je nominován.

Je tu ale jeden člověk, který ze všech těch, kteří umí skvěle zaspurtovat, vypadá na to, že má nejvyšší předpoklady uspět. Pojďme ho považovat za černého koně. Loni Sanremo dokončil ve skupince za Mohoričem na konečném 6. místě. Letos na Paris-Nice stál třikrát na pódiu, z toho po druhé etapě na stupínku nejvyšším. Mad Pedersen (Trek-Segafredo).

Tadej Pogačar loni útočil neúspěšně, letos vypadá ještě lépe. Podaří se?

Trasa je letos mírně pozměněna. Poprvé v historii nebude startovat v Miláně. 114. ročník začne v Abbiategrasso, asi 25 kilometrů západně od Milána. Odtud se jede rovnou do Pavie, kde se závod asi po třiceti kilometrech vrací do původního kurzu. To znamená, že jezdci přejedou Passo del Turchino a pak se dostanou k Tre Capi: Capo Mele, Capo Cervo a Capo Berta. Z vrcholu posledního ze tří nepříliš náročných stoupání je to přibližně čtyřicet kilometrů do cíle. To hlavní pochopitelně čeká v samotném závěru. Nejprve stoupání Cipressa a pak Poggio. Cipressa je dlouhá 5,6 kilometrů se sklonem 4,1 %. Vrchol je ale více než dvacet kilometrů od cíle.

Stoupání Poggio začíná devět kilometrů od cíle. Je dlouhé 3,7 kilometru a má průměrný sklon 3,7 %. Těsně před vrcholem se ale sklon zvedne k 8 %. Silnice je docela úzká, na prvních dvou kilometrech čtyři vlásenky. Sjezd z Poggia je mimořádně náročný, v zástavbě s mnoha zatáčkami, na silnici, která je místy velmi úzká.

Poslední část sjezdu zavede cyklisty do Sanrema. Závěrečné dva kilometry jsou po dlouhých rovných úsecích. Ve vzdálenosti 850 metrů od cíle je odbočka vlevo na kruhovém objezdu. Poslední zatáčka do cílové rovinky na Via Roma je pak 750 metrů od cíle.

A jak je to s českou účastí? Zdeněk Štybar figuruje v sestavě Jayco AlUla a Pavel Bittner v DSM. 

Po třinácté se na startovní čáru jarního závodu, který v minulosti dokázal překvapit zimním počasím, postaví Peter Sagan (TotalEnergies). Nejeví se příliš pravděpodobné - i když kdo by mu to nepřál - že by dokázal vylepšit svou dosavadní bilanci dvou 2. a pěti 4. míst.