Markéto, na úvod gratulujeme k narozeninám. Jak se Vám líbilo v Toskánsku? Stačila jste se mimo účasti na Strade Bianche rozkoukat po nejkrásnějším regionu Itálie?

Už před měsícem jsem absolvovala soustředění v Toskánsku, což mi dalo možnost projet si první dva sektory Strade Bianche. Líbilo se mi tam, je to hezký kraj, jenže během závodu není čas rozhlížet se po krajině, musíte se stoprocentně koncentrovat na dění v pelotonu. Po Piazza del Campo v Sieně jsem se projela dokola, bohužel po nedokončeném závodě, protože mne odvolali přibližně v polovině.

Na Strade Bianche se sešla téměř kompletní světová špička, nerozklepala se Vám kolena? Byla jste nervózní?

Najednou jsem kolem sebe poprvé viděla světovou špičku ženské cyklistiky. Ovšem neřekla bych, že jsem z toho byla nějak hrozně nervózní, přestože to byl můj první závod v kategorie Elite a první Strade Bianche. Šla jsem do toho s tím, abych si závod co nejvíce užila, nasála atmosféru, vytěžila maximum zkušeností. Nic jiného jsem od toho nečekala.

Jelo se od startu rychle?

Hodně rychle. Hned od začátku. Už od prvních kilometrů to byl náročný závod, ale není to tak, že by se to nedalo vydržet. Snažila jsem se ze začátku v balíku šetřit síly. Hodně náročné bylo soustředit se na všechny pohyby, aby se něco v té rychlosti nestalo.

A pak jste skončila na zemi…

Asi po hodině závodu jsem si řekla, že by bylo fajn se najíst, abych vydržela a někde nechytla hlaďáka. Bohužel, právě když jsem si dávala gel, přede mnou to zabrzdilo, a já to nezvládla, protože jsem neměla jednu ruku na řídítkách. Naštěstí mám pouze nějaké odřeniny, nic vážnějšího.

Šotolinové úseky Vám neseděly? Nezaměříte se na ně v trénincích?

Upřímně řečeno, to bych asi měla. Na cyklokros, podobné terény nebo kostky úplně nejsem. Pro mě byly ty šotolinové sektory něco nového, nevěděla jsem, co od toho čekat. Nakonec jsem ale první úsek přeletěla, ani jsem nevěděla jak. Horší poté bylo přejet přes ta stoupání.

Rozhodčí Vás nakonec ze závodu společně s mnoha dalšími odvolali…

Důvodem odvolání byl časový limit na vedoucí závodnici. Balík se rozdělil na sektorech, hrozně se to natáhlo, už jsem neměla dostatek sil, abych se dotáhla dopředu. Zůstala jsem vzadu a pak se to jen natahovalo a natahovalo. Pro mne to znamenalo konec závodu, ale než jsem spadla, myslím, že mohu být s výkonem spokojená.

Kdo vás na Strade Bianche zaujal ze světové špičky?

Líbí se mi Polka Katarzyna Niewiadoma, každý rok je na Strade Bianche mezi nejlepšími. Samozřejmě Marianne Vos, to je legenda, mistryně světa snad ve všem, neuvěřitelně všestranná. A musím jmenovat i vítězku Annemiek van Vleuten, která je také mimořádná v časovkách i náročných závodech. Strade Bianche je speciální závod, po takových silnicích a sektorech po prašných cestách, když jsem to okusila… Podobné úseky seberou tolik sil, musím obdivovat ty nejlepší, jak to zvládnou, navíc ještě ta náročná stoupání.

Hned v neděli jste jela další závod – Trofeo Oro in Euro. A tentokrát ho dokončila na 52. místě.

A jsem moc ráda, že jsem ho dokončila, zvláště, když se jelo za neuvěřitelně špatných povětrnostních podmínek. Celý závod pršelo, všude mokro, klouzalo to, hned na začátku to popadalo. A znovu jsem se nepříjemně zamotala do pádu, v tomto směru jsem měla nešťastný víkend, dva pády. Nakonec jsem se díky pomoci doprovodných aut dostala zpátky do balíku a byla schopná závod dokončit. Podobně jako Strade Bianche to byl opět hrozně rychlý závod, většinou po rovině, kopce na posledních dvou okruzích. Byly to moje první závody a byly delší, než jaké jsem dosud absolvovala. Přechod z kategorie juniorek je v tomto směru hodně obtížný. Loni jsem jela etapy Gracia Orlová, některé měly těsně přes sto kilometrů, a poté jednorázovku ve Švýcarsku, která měřila 111 kilometrů, to byly moje dosud nejdelší závody. Strade Bianche měly 136 kilometrů.

Váš nejbližší program? Narozeniny oslavíte kde?

Narozeniny oslavím v Itálii. Nejbližší závod je 24. března Trofeo Alfredo Binda, což je další závod nejvyšší kategorie WWT. Zatímco tým se poté bude připravovat na klasiky v Belgii, já se koncem března vracím domů, v dubnu mne totiž čekají první maturitní zkoušky, další ještě v květnu. Mezitím letím na další závod WWT do Číny Tour of Chongming Island. Dále dopředu program neznám.

Jste juniorskou mistryní ČR v časovce, což napovídá, že Vám časovka sedí. Jak jste na tom v kopcích? Co těžší etapové závody? Např. Giro d´Italia Femminile?

Časovky mám ráda, je to disciplína, na kterou se chci dále soustředit, vypilovat a zlepšit ji. Časovka je dost důležitá i v etapových závodech, většinou v nich nějaká bývá. Co se týká etapových závodů, záleží na tom, jak jsou náročné, nějaké kopce jsem schopna přejet, ovšem nejsem si jista, zda ze mne bude vrchař, nebo nikoli. To se uvidí v příštích letech, zatím v devatenácti nemám úplnou představu, zda budu cyklistkou pro etapové závody, nebo klasiky. Můžeme se o tom bavit spíše za pár let, zatím jsem toho najela příliš málo, abych mohla odpovědět.

Vraťme se na začátek, shrňte několika větami svůj cyklistický život před přestupem do Itálie.

V dětství jsem hrála tenis, dlouho volejbal, věnovala se i dalším sportům. Poté jsem začala jezdit na kole v Moravské Třebové, klub pořádal různé závody a najednou jsme si řekli, že bych začala opravdu závodit. Rozhlédli jsme se po okolí a dostali do Lanškrouna, kde jsem v klubu SKP Duha strávila sedm let, vlastně celý můj dosavadní cyklistický život. Byly to hezké časy pod vedením pana Petra Bucháčka, naučil mne spoustu věcí. Byly to začátky, první závody, první cyklistická přátelství, ráda na ty časy vzpomínám.

Jak došlo k přestupu?

Ozval se mi klubový manažer Dario Rossino, zda bych nechtěla na necelý týden přijet do Itálie na soustředění. A rozhodla jsem se, že to zkusím, že to bude nová nečekaná zkušenost. Strávila jsem čtyři dny tvrdého tréninku, jim se to líbilo, mně se tam také zalíbilo, jinak bych nepodepsala smlouvu. Sídlíme v Asti, kde máme skvělé zázemí, pronajaté apartmány, všude je neskutečné množství tras. Možná i to hrálo v rozhodování roli.

Jaké byly první měsíce v neznámém prostředí a týmu v Itálii?

Přijela jsem do nového prostředí, poznávala nové lidi, z čehož je patrné, že začátek byl náročnější. Během dvou týdnů se to srovnalo, našla jsem spřízněnou duši a hodně jsem se skamarádila s o rok starší kolegyní Italkou Sarou Casasolo. Rozumím si ale i se staršími, v týmu nejsou jen Italky, také Rusky, Ukrajinky. Všichni se mi snaží pomoci, někdy i kvůli věkovému rozdílu, jsem v týmu nejmladší. Ve všem vnímám za krátkou dobu pozitivní posun. Zatím komunikuji anglicky, ovšem žádá se po mně znalost italštiny, takže se snažím pochytávat a učit, když poslouchám, celkem už rozumím. Jsem v Itálii podruhé, strávila jsem tu čtyři až pět týdnů a vše už směřuje do správných kolejí. Tréninkové podmínky jsou perfektní, především nespočet tratí, roviny, kopce, navíc v době, kdy jsem byla v Itálii, vyšlo i počasí.

Hodně Vám pomáhá Michal Frantík…

On je důležitá psychická podpora, kdykoli mu mohu cokoli napsat, když něco potřebuju. Pozitivně mi odpoví, abych byla v klidu, užívala si, kde jsem, závody. Dokáže mne vždy dostat do pozitivní nálady. Máme na jednu stranu přátelský vztah, na druhou stranu, jak bych to řekla, je to takový vůdce, který mne provádí cyklistikou.

Fandíte někomu v profesionálním pelotonu mužů? Máte čas sledovat závody v televizi?

Obecně fandím týmu Deceuninck - Quick Step, za který jezdí Zdeněk Štybar, fandím i dalším, Alaphilippovi, prostě celému týmu. Jezdí v něm i Petr Vakoč, je neuvěřitelné, jak se dokázal vrátit. Cyklistiku sleduji hodně na facebooku a instagramu, dost se o ní bavíme a rozebíráme závody. V televizi jich tolik nevidím, ale na Tour de France si čas vždy udělám.