Sám Teklehaimanot dorazil do Evropy v 21 letech, už jako úřadující mistr Eritrey v elitní kategorii. Doktoři při jeho zdravotní prohlídce jenom zírali. Například zjistili, že nikdy v životě nebyl u zubaře a jeho pusa prý připomínala hřbitov.

Pro cyklistu bylo ale mnohem horší, že měl každou nohu jinak dlouhou. To se dá spravit, ale pro profesionála to je problém. Další průšvih se objevil při srdečních testech, kde Teklehaimanotovi objevili tachykardii, tedy zrychlený puls a musel na operaci.

Přes všechny problémy ale disponoval neuvěřitelnou kondicí. Ze všech na světě se k němu blížil jen Chris Froome, a tak Eritrejec později získal svůj první profesionální kontrakt. Jeho mzda činila něco přes 3000 dolarů za měsíc, a ačkoli šlo o nejnižší peníze, jaké mohl dostávat, oproti 20 dolarům od eritrejské armády si výrazně polepšil.

Svému světadílu vládl už v roce 2010, když na mistrovství Afriky vyhrál individuální časovku i silniční závod. Hned poté navíc opanoval i celkové pořadí etapáku Kolem Rwandy a bylo jasné, že je připravený na přesun do Evropy.

Na starém kontinentu sice žádné úspěchy nezískával, ale postupně se dostával na větší závody, až se v roce 2012 objevil i na startu španělské Vuelty. Tam sice skončil až hluboko ve druhé stovce, ale dojel až do cíle a byl to historický okamžik pro cyklistiku, protože jako první africký černoch dokončil Grand Tour.

V dalším roce pak si ve španělsku připsal také svou jedinou výhru mimo Afriku. Na menší klasice Prueba Villafranca de Ordizia porazil například Alessandra De Marchiho nebo Nicolase Edeta.

Na titulní strany se však dostal až při Tour de France 2015, kde v šesté etapě posbíral 3 body do vrchařské soutěže a oblékl si na sebe puntíkatý trikot pro krále hor, v němž vydržel 4 dny. V první horské etapě už na nejlepší vrchaře nestačil.

Přesto se na pár dní stal středem pozornosti největšího světového závodu a jeho tým, MTN-Qhubeka, dokonce přišel s prohlášením, že do roku 2020 chtějí Tour s africkým jezdcem vyhrát.

„Věřím, že nejlepší vytrvalostní sportovci na světě jsou z východní Afriky,“ řekl Douglas Ryder, sportovní ředitel týmu MTN-Qhubeka, v rozhovoru s Mail & Guardian Africa před 5 lety. „Aktuálně jim ale chybí pořádná infrastruktura. Nemají silnice ani vybavení vhodné pro trénink,“ pokračoval dále.

Jedním z hlavních cílů jeho týmu bylo podporovat africké cyklisty a postupně na nich vybudovat úspěšný tým. Jenže této filozofie se v poslední době úplně nedrží. Na posledních třech ročnících Tour de France dali šanci jen 3 závodníkům z Afriky, všichni byli z Jihoafrické republiky a všichni běloši.

Šance na vítězství v letošním ročníků s Afričanem tmavé pleti tak v podstatě neexistuje.

„Když se podíváte na běhy na dlouhou trať, uvidíte jenom Afričany. Potřebujete jen jednoho závodníka, který prorazí a ukáže ostatním, že na to mají. V cyklistice je to stejné a příliš černých cyklistů jsme tu zatím neviděli,“ vyjádřil se k problematice sám Teklehaimanot pro Guardian.

Má pravdu, že v jiných sportech se černoši prosazují naprosto běžně a vytrvalostní disciplíny jsou už prakticky pouze záležitost východní Afriky. Maraton na mistrovství světa v atletice například od roku 2007 vyhráli pouze Východoafričané a po roce 2009 dokonce sebrali i všechny medaile.

Jejich velké plíce a silné nohy jim dávají výhodu oproti soupeřům, do cyklistického světa ale zatím neprorazili. Aspoň tedy ne ve velkém.

Prvním černým závodníkem na Tour byl až v roce 2011 Francouz Yohann Gène a pomohl tehdy Thomasovi Voecklerovi k deseti dnům ve žlutém trikotu a čtvrtému místu celkově. Na dráze pak Major Taylor z USA vyhrál sprint na mistrovství světa už v roce 1899 a stal se teprve druhým mistrem světa tmavé pleti v jakémkoli sportu.

Na silnici se ale černoši zatím neprosadili. Jejich nejznámější tvář, Daniel Teklehaimanot, už pár let čeká na nějaký výraznější úspěch a spíš to vypadá, že postupně opouští světovou cyklistiku. Jeho největšími úspěchy zatím zůstávají vrchařské dresy z Dauphiné 2015 a 2016.

Minulý rok už ani nezískal žádný kontrakt a závodil jen minimálně a bez týmu. Jaký vliv mělo jeho krátké působení v Evropě na nastupující africkou generaci zjistíme až za pár let, ale na vítěze Tour de France z Afriky si určitě ještě nějaký čas počkáme.