Sledoval jste v pátek zahajovací ceremoniál her v Paříži? Líbil se vám?

Samozřejmě jsem zahájení sledoval. Dívali jsme se na něj společně s mým spolubydlícím Michaelem Leonardem, který je jeden z nejmladších cyklistů v celém týmu. Bylo skvělé se s ním o tom bavit. Bavili jsme se i o uplynulých Olympiádách, a také o velkých šampionech závodů pod pěti kruhy.

Michael se shodou okolností narodil v roce, kdy jsem absolvoval já svoji účast na Olympiádě v Aténách, takže toho moc o historii tak velké akce moc nevěděl. Vysvětloval jsem mu, jaká byla moje první olympiáda, kterou jsem sledoval. Tou byla Olympiáda v Atlantě 1996 a Celine Dion, která zpívala na zahájení letošního ročníku, mi ji hodně připomněla.

Píseň Power of dream jsem si jako dítě zpívával velmi často, a právě po olympiádě v Atlantě jsem se rozhodl, že se jednou na Olympiádu coby sportovec dostanu. A když jsem znovu viděl Celine Dion zpívat, říkal jsem Michaelovi, že udělám všechno pro to, abych se podíval na Olympiádu do Los Angeles v roce 2028.

Na Olympijských hrách v Aténách jste se ale nepředstavil v cyklistickém závodě, ani v tom triatlonovém, ale ve veslování. Jak se to stalo?

Moje úplně prvotní vzpomínka je už na Olympiádu v Barceloně, která se konala v roce 1992. Ve Španělsku totiž ve veslování závodil Stephen Hawkins, rodák z Tasmánie stejně jako já, který dokázal vyhrát zlatou medaili v mužském dvojskifu. Jakmile jsem byl dostatečně velký na to začít s veslováním, udělal jsem to, protože Stephen byl můj hrdina.

Tehdy jsem věřil, že ve veslování budu mít největší šanci se na Olympiádu dostat, a napodobit svůj vzor, kterým byl olympijský šampion. Tenhle cíl se mi povedl v dost mladém věku, protože jsem se do Atén dostal jen dva roky po tom, co jsem dostudoval školu. Takhle jsem se dostal k veslování. Už v roce 2000 jsem se ale na olympiádu podíval jako divák, když mě s sebou vzal přímo Stephen. Byli jsme spolu na mnoha sportech a měl jsem možnost sedět na tribuně při jeho závodech ve veslování. A právě v ten moment jsem si řekl, že na příští Olympiádě už budu jako sportovec.

Kdy jste se tedy poprvé dostal do kontaktu s cyklistikou?

Když jsme se připravovali na veslařské závody, hodně jsme jezdili na kolech. V porovnání s tím, kolik najezdím teď, to hodně není, ale tehdy to tak vypadalo. Jezdili jsme na kolech dvakrát, třikrát do týdne. Sice jsme více jezdili na cyklotrenažeru, ale každou sobotu jsme vyjížděli na dvě hodiny na silnici. Říkali jsme tomu šestihodinová sobota. Dopoledne jsme dvě hodiny veslovali, pak jsme šli na devadesát minut do posilovny a na zbytek času jsme vyrazili na kolo.

Bylo to strašně vtipné. Pamatuji si, že tehdy pro mě byly dvě a půl, tři hodiny na kole jako bychom objížděli celou Evropu. Jako by to byla nejdelší jízda všech dob. Teď jezdíme tři hodiny a kolikrát se ani nepotřebujeme napít. Když jsem vesloval, závodili jsme maximálně šest minut, takže dvě a půl hodiny pro nás byla celá věčnost.

Zároveň jsme také často trénovali v Evropě v době, kdy se jela Tour de France. V Austrálii jsem se na Tour nikdy nekoukal, protože se vysílala uprostřed noci, ale když jsme byli v Evropě, člověk se mohl dívat v normální čas. Často jsme chodili trénovat dopoledne, abychom se pak mohli v klidu naobědvat a sledovat etapu. Až po jejím dojezdu se pak mohlo jít znovu trénovat. V té době mě začala cyklistika hodně fascinovat. Když jsme pak byli trénovat v italském Varese, potkal jsem Ivana Bassa, jak trénuje za motorkou. Přišlo mi to jako nejúžasnější věc, co jsem kdy viděl.

Byl tento okamžik pro vás rozhodující v tom smyslu, že kterým sportem se budete dál živit?

V té době jsem stále vesloval. Byl jsem v národním týmu. Dařilo se nám. Ale samozřejmě jsem chtěl mít velkou kariéru, abych si vydělal nějaké peníze. V jednom bodu jsem dokonce musel začít pracovat na částečný úvazek, protože jsem si veslováním nevydělal dostatek peněz. Ale miluju sport, takže jsem chtěl získat peníze sportem a cyklistika se zdála být lepší volbou než veslování a normální práce.

A jak jste se tedy dostal do profesionální cyklisty?

Měl jsem štěstí. Můj první závod byl národní šampionát v roce 2007, kde jsem skončil čtvrtý. V době, kdy měla Austrálie Roryho Sutherlanda nebo Richieho Porta a Michaela Rogerse. To byla velká jména. Národní svaz mě pak začal brát na amatérské závody do Evropy a představili mě v centru značky Mapei. Tam mi trenér Aldo Sassi, který trénoval Ivana Bassa nebo Cadela Evanse, nabídl, že mě bude trénovat. Po čase porovnal mé výsledky z tréninku s ostatními závodníky a doporučil mě týmu Liquigas. Takhle jsem se dostal do World Tour.

V týmu Liquigas jste strávil několik sezón s Peterem Saganem. Jaká byla spolupráce s trojnásobným mistrem světa?

Každý samozřejmě o Peterovi řekne spoustu komplimentů. Byl zkrátka skvělý cyklista. Jeho závodní životopis mluví sám za sebe. Ale co mě uhranulo na Peterovi nejvíce je fakt, že i když se vracel po dovolené, nebo jen zkrátka nebyl v dobré formě, ale tým mu řekl, že v závodě bude lídrem, nikdy neřekl ne.

Pamatuji si jeho vítězství na závodě okolo Kalifornie, když byl po nemoci a teprve se připravoval na Tour de France. On by zničil svoje tělo jenom proto, aby nezklamal své parťáky z týmu. Vždy bral pozici lídra s veškerou zodpovědností. Nikdy nikoho nenapadlo zpochybňovat, že ze sebe nevydal maximum. I když nevyhrál, což u něj bylo ojedinělé, všichni věděli že dal do závodu absolutně všechno. Toho si na něm velmi vážím.

Když byl v nejlepší formě, jeho vítězství vypadala neuvěřitelně jednoduše. On ale dokázal vyhrávat i v závodech, kde nebyl stoprocentně připravený. Peter byl brilantní lídr, a proto měl takovou kariéru jakou měl.

Další velké jméno, se kterým jste byl v týmu, je Vincenzo Nibali. Co se může člověk od takových sportovců naučit?

Vtipná věc na Vincenzovi je, že byl vždy až neuvěřitelně zrelaxovaný. Nebyl jsem s ním v týmu zase tak dlouho, ale tahle věc mě opravdu okouzlila. Při jakékoliv příležitosti dokázal spát. Spal při cestě autobusem, spal v autě, spal mezi masáží a večeří po závodě. Vincenzo zkrátka nechtěl promrhat ani kousek své energie na něco jiného. Dá se říct, že byl ukázkový příklad, jak by se měl závodník chovat. Jen závodil, neběhal, místo po schodech jezdil výtahem a na pokoji si ani kufr nevybalil. Opravdu šetřil každičkou energii.

Já jsem byl před třinácti lety opačný příklad a stále jsem. V tomhle jsem beznadějný. Chodím plavat, chodím raději po schodech a rád běhám. Když jsem se v roce 2020 vrátil po pauze do profesionálního pelotonu, vzpomněl jsem si na Vincenza. Ve stejném roce jsem absolvoval s týmem Ineos Vueltu. Tehdy jsem si řekl, že vyzkouším jeho techniky, včetně té s neotevíráním kufru.

Mám pocit, že za celé tři týdny jsem svůj kufr otevřel maximálně dvakrát. Je neuvěřitelné kolik času člověk ušetřil. Mohl jsem víc odpočívat, mohl jsem se protahovat nebo jsem mohl volat s rodinou. Vincenzo dělal vše pro to, aby mohl závodit co nejlépe, a já to docenil až když jsem si dal přestávku od cyklistiky.

Teď jsme mluvili o vašich kolezích z minulosti. Jak spolupracujete se svými nynějšími kolegy v týmu Ineos Grenadiers?

Já jsem nikdy nebyl nejlepší cyklista. Vždycky jsem dělal jen svoji práci. Proto jsem mohl v roce 2014 skončit a po šesti letech se znovu vrátit. Snažím se nepředstírat, že vím o cyklistice všechno. Naopak se jen snažím předat některé vychytávky, které jsem se naučil právě od borců jako Vincenzo nebo Peter. Je jasné, že je důležité správně a hodně trénovat, ale ještě důležitější je předvést špičkový výkon v závodě.

Vždycky jsem předváděl skvělé výkony v tréninku, ale nikdy jsem svou výkonnost nedokázal přetavit do závodu. I to mě donutilo v roce 2014 s cyklistikou přestat. Teď, když jsem se vrátil, jsem naprosto spokojený se svojí rolí pomocníka. V Ironmanu jsem měl šanci jít za vítězstvím, užil jsem si tlak s tím spojený a radost z vítězství i stesk z prohry. Teď jsem ale šťastný, že můžu pomoci ostatním k nejlepším úspěchům. Například vítězství Dylana van Baarleho před dvěma lety na Paříž-Roubaix bylo něco speciálního.

Dnešní generace cyklistů jsou stoprocentní atleti. V minulosti to byli pouze cyklisti. Jediné, co Vincenzo Niballi dělal, bylo ježdění na kole. Peter byl jiný. Ten miloval chůzi a chodil do posilovny. Dnes vidíte Primože Rogliče, který si před dvěma lety šel po každé etapě Tour de France zaběhat. Kromě jediné, té, ve které ztratil žlutý dres. Remco Evenepoel zaběhl půlmaraton rychleji než kdy já. Mathieu van der Poel s Woutem van Aertem dělají také spoustu dalších věcí, jsou to opravdu silní atleti. Mluvil jsem s fyzioterapeutkou Tadeje Pogačara. Tadej pracuje neuvěřitelně poctivě na své stabilitě a na středu těla.

A přesně tohle je to, co chci přenést našim mladíkům v týmu Ineos. Opravdu se nesnažím předstírat, že mám zkušeností na rozdávání. Chci ze svých kolegů vychovat dobré mladé muže.

Přesuňme se na chvíli od cyklistiky k triatlonu, kterému se věnujete od roku 2015. Co pro vás, jako triatlonistu, znamená havajský Ironman v Koně?

Je to největší závod v triatlonu a jedna z největších sportovních akcí vůbec. Spousta lidí zná pojem Kona, aniž by sledovali triatlon. Když jsem vyrůstal v Austrálii, nemusel jsem dělat triatlon, abych vnímal havajský ironman jako jednu z největších sportovních akcí na světě. Jako národ jsme měli zajímavá triatlonová jména jako Greg Welsh, Pete Jacobs nebo Craig Alexander. Všichni tihle závodníci Ironman na Havaji vyhráli. Pamatuji si, jak jsem ve svých dvaceti letech sledoval každý rok australské závodníky na špičce tohoto závodu.

Když se vrátím k tomu, že jsem byl vždy dobrý v tréninku, měl jsem díky tomu skvělou vytrvalost. Ironman byla pro mě skvělá kombinace. Musím uplavat velkou vzdálenost, tu také ujet na kole a na závěr musím uběhnout celý maraton. Je to perfektní. Zároveň je Ironman stejně velký závod jako Tour de France nebo Olympiáda. Když na Havaji vyhrajete, může vám to změnit život. Je to jeden z ikonických závodů napříč všemi sporty a ani není nutné jej nazývat Mistrovství světa, jak se tento závod oficiálně jmenuje. Jsem velmi vděčný, že jsem se Ironmanu v Koně mohl tolikrát zúčastnit.

Při Ironmanu si závodník projde řadou situací. Můžete se podělit o moment, kdy jste při tomto závodě cítil opravdu na dně?

Začnu asi tím, jak se člověk cítí. Pro mě je vždy při Ironmanu nejtěžší čas před startem. Před startem totiž musíte přemýšlet nad spoustou věcí. Musíte přemýšlet nad plaváním. Musíte přemýšlet nad tím, kde máte kolo a jestli je na něm vše v pořádku. Pak musíte myslet na jídlo, při běhu máte sice občerstvovací stanice, ale na kole si musíte všechny věci vést s sebou.

Taky přemýšlíte nad svou kondicí. Jestli jste dost trénoval. Jestli jste dost spal. Jestli jste dost odpočíval. Jestli jste dost jedli. Před startem je spousta věcí, o kterých člověk přemýšlí. Já jsem vždy nejšťastnější, když se dostanu konečně na start. Jakmile jsem na startu ve svém plaveckém neoprenu, může se stát pouze to co se má stát.

Samozřejmě, že máte v závodě spoustu těžších chvil. Když si ale vzpomenu na ten nejvíce náročný moment, vybavím si závod ve španělské Vitorii-Gasteiz v roce 2022. V tomto závodě jsem se potřeboval kvalifikovat do Kony. Tehdy jsem zaplaval dobře, na kole se mi jelo úžasně a před během jsem měl na prvním místě náskok dvanácti minut. Nevím, co se stalo, ale už na desátém kilometru maratonu jsem byl úplně prázdný, jako by mě někdo zezadu držel na provaze.

Měl jsem ale zkušenost, že když se takhle závodník cítí, snaží se takový stav prorazit, ale v tu chvíli skončí špatně. Začnete ztrácet hodně času a nakonec prohrajete závod. Cítil jsem, že přichází stejný okamžik, ale stále zbývalo třicet kilometrů do konce a já měl velký náskok. 

Začal jsem se uklidňovat a řekl jsem si, že každou občerstvovací stanici každé dva kilometry projdu a sním a vypiju co půjde, abych zastavil pocit prázdna v nádrži. Takto jsem prošel každou stanici v následujících třiceti kilometrech. Patnáctkrát jsem sto metrů neběžel. V jednu chvíli mě ale začal předbíhat druhý triatlonista v pořadí. Pak se ale zase propadl za mě a zpomaloval a zpomaloval až kompletně zastavil, protože se tak moc vydal při snaze mě doběhnout až mu naprosto došlo.

Na posledních pěti kilometrech se ke mně znovu rychle přibližovali druhý a třetí v pořadí. Abych se kvalifikoval do Kony, potřeboval jsem dokončit na druhém místě, takže jsem poslední občerstvovací stanici vynechal a pečlivě jsem musel kalkulovat se svými silami. Nakonec jsem tento závod dokončil se ztrátou pouhých třiceti sekund na druhém místě a kvalifikoval jsem se tak na Havaj.

Tohle byl zřejmě ten vůbec nejtěžší běh mé kariéry. Za normálních okolností bez žádných následků bych svoji krizi zkusil prorazit taky a možná bych vůbec nedoběhl do cíle. Já ale potřeboval skončit do druhého místa, takže jsem musel využít všech mých zkušeností.

Rozebrali jsme společně celou vaši kariéru od účasti na Olympijských hrách, přes závodění ve společnosti největších cyklistických hvězd až přes vaši nejtěžší zkušenost s Ironmanem. Za co si myslíte, že si vás bude australská veřejnost nejvíce pamatovat?

Nejspíš proto, že jsem uběhl půlmaraton hned po dojezdu Paříž-Roubaix. Ale jinak si zatím nejsem úplně jistý. Když o tom přemýšlím, člověk dělá celý život sport s tím, že za sebou chce něco zanechat. Chcete inspirovat lidi a možná být někým, od koho se může mladá generace učit. Samozřejmě mít nějaký úspěch, který by vás posunul k další kariéře až skončíte tu sportovní.

Upřímně, o takové otázce jsem zatím nepřemýšlel, protože ještě nejsem hotový. Mám před sebou ještě spoustu věcí, které chci dosáhnout. A o kterých věřím, že jich můžu dosáhnout. Jdu rovně dopředu. Nikdy jsem neměl rád ohlížení se zpátky.