Táta, cyklistický nadšenec, má syna. Ten naplňuje jeho sen, když se dostává k dráhařům do Dukly. Dráhu vymění za cyklokros. Končí a zase se vrací. Je samorost a solitér. Může být bit, jen když se pere. Za účasti sedminásobného mistra republiky Zdeňka Štybara se na Holých Vrších pere po čtyřicítce o svou první medaili z mistráku. Trhá řetěz při výjezdu z depa, vrací se a je diskvalifikován. Televize mu dá před pusu mikrofon a Emil nebrzdí ani v tu chvíli. Distanc. Nová sezóna. Prý poslední. Rok se sešel s rokem. Zase mistrák. Happy end! Emil myslí na tátu, který to pozoruje shora. A Karel Kaňka, jeden z mála českých cyklokrosových mezinárodních rozhodčích, který před rokem stál v depu, tentokrát Emilovo vítězství stvrzuje z pozice hlavního rozhodčího. Dá se to vůbec vymyslet?

Emile, jaké byly oslavy?

Decentní, přátelské posezení. Hodně jsme si s mými fanoušky z funclubu povídali o závodě. Hodně lidí nevěřilo, že bych mohl titul získat. Já jsem si věřil, ale samozřejmě jsem nemohl vědět, jak jsou na tom moji soupeři. Loštickou hospodu jsme nezrušili. 

S jakou taktikou jsi vůbec do závodu šel?

Taktiku jsem měl detailně promyšlenou. V úvodních kolech si otestovat soupeře. Jak jsou na tom fyzicky i technicky, jak se v jednotlivých úsecích tratě chovají, jak často a v kterém depu mění kolo atd. A spíš jsem se držel za nimi a pozoroval je. Chtěl jsem tím také vytvořit zdání, že na tom nejsem tak dobře jako oni. Ale předem jsem měl naplánováno, že zaútočím tři kola před cílem. Což jsem taky udělal a povedlo se. Nastoupil jsem před cílovou rovinkou, která byla v Jičíně do kopce, jel absolutní doraz a v následující stoupavé lesní pasáži, která byla hodně do tahu, což je moje přednost, jsem si vybudoval rozhodující náskok. Tuhle taktiku nejprve soupeře otestovat a pak zhruba tři kola před cílem nastoupit, jsem praktikoval celý letošní rok. 

A to si nejezdil jen v Rumunsku a Japonsku.

Přípravu jsem směřoval k jedinému cíli: mistrovství republiky. A když jsem na Nový rok v Lucembursku jel vyrovnaný závod s Marcelem Meisenem, než jsem se rozstřelil v posledním sjezdu, načež mě zezadu dojeli dva lidi a před páskou ošpurtovali, tak jsem se utvrdil v přesvědčení, že jsem na tom dobře a můžu si věřit na domácí titul. 

Všiml jsem si dvou odlišností ve srovnání s tvými soupeři: měnil jsi bicykl v každém okruhu a vozil jsi bidon.

Bidon vozím celý rok. Obvykle tam mám ionťák s medem, ale v počasí, které panovalo v Jičíně, jsem vezl teplý čaj s medem. Potřeboval jsem si občas vypláchnout pusu. 

Co se týče výměny bicyklu, zpočátku kluci snad měnili častěji než já. Ale asi po 20. minutě jsem měnil každé kolo. Chtěl jsem se vyvarovat mechanických potíží, kolo zbavené nánosů bláta je lehčí do výběhů a krom toho depo bylo v úseku, kde se nedalo moc ztratit, respektive případnou drobnou ztrátu si relativně snadno dojet. 

V depu ti kolo podával tvůj „mecenáš“ z Max Cursoru. On s tebou byl i na první japonské štaci. Šlo to hladce?

Já jsem vůbec rád, že najdu lidi do depa. Nemám tam stabilně stejný lidi. A ve zmíněném Japonsku byly takové podmínky, že jsem kolo skoro neměnil. Takže nic moc jsme v tomto směru natrénováno neměli. Nepodával mi sice bicykl vzorově do rychlosti, ale zase to nebylo něco, co by mě nějak citelně omezovalo. 

Viděl jsem tě jednou spadnout. Byla malá panika?

Spadl jsem dvakrát. Ale nervózní jsem nebyl. Já jsem věděl, že v kopci jsem lepší a že případnou ztrátu si dojedu. Je fakt, že Kopecký tak získal zhruba deset sekund, a to už jsem nemohl nechat jen tak. Musel jsem ztrátu smazat rychle. Podařilo se, aniž jsem musel jet absolutní doraz. I to mě utvrdilo v tom, že jsem na tom dobře. Naopak tahle situace možná uškodila víc klukům. Ve snaze mi odjet si asi hrábli, a když jsem jim asi za půl rundy nastoupil, tak už na to neměli. 

Nechal ses slyšet, že jsi před závodem nespal.

Spal jsem asi tři hodiny. Ale já to takhle mám dlouhodobě. Přemýšlím, promýšlím taktiku. Nechtěl jsem nic podcenit. Ale nervózní nebo vyklepaný jsem nebyl. A jsem už i dost starý na to, abych věděl, kam sport zařadit. Jsou důležitější věci. Možná, kdyby mi bylo dvacet. Nebyl jsem hlavní favorit. Neměl jsem zase nic moc co ztratit. Mohl jsem jen získat. No a po závodě jsem toho taky moc nenaspal!

Na závodech českého poháru ses skoro neobjevil.

Vybíral jsem si cíleně závody, které jsem považoval za užitečnější z pohledu budování výkonnosti. V zahraničí, kde jsem jezdil, byli tratě i soupeři minimálně na úrovni českého poháru. 

Platí to i o Rumunsku?

Jel jsem do neznáma. Přede mnou tam žádný český cyklokrosař, a možná ani bajker, asi nestartoval. A na místě mě hodně překvapili. Postavili v malé vesnici trať světových parametrů! A protože přijeli i další zahraniční soupeři výkonnostně na úrovni řekněme Nesvadby a Paprstky, tak nakonec šlo o pěkný, dostatečně kvalitní a užitečný závod. 

Kromě toho, že jsi jezdil hodně venku, měnil jsi něco zásadního v přípravě?

Oproti loňské sezóně jsem tuto zahájil s jediným, jasným a hlavním cílem: vybojovat mistrovský titul! Všechno jsem měl detailně promyšlené a naplánované. Jedinou technickou změnou bylo, že jsem téměř nejezdil závody domácího poháru. 

Předpokládám, že se trénuješ sám.

Mám trenéra, dostávám plány, průběžně spolu konzultujeme. Jedním z důvodů je, že bez téhle spolupráce bych trénoval nejspíš víc, ať už objemy, tak intenzity, a ono by to bylo kontraproduktivní. Takhle to funguje perfektně. 

Když jsme se dotkli tématu tratí. Ta jičínská ti byla šitá na míru.

Je to tak. Organizátoři postavili v Jičíně perfektní trať a klidně by se na ni mohl jet světový pohár. Měla světové parametry! Dostatečné těžká, dostatečně široká. Obsahovala i technické pasáže, ale neměla přehnané množství zatáček, jako na některých českých pohárech, kde jedeš po rovině, a konečný průměr je kolem dvaceti, protože pořád zatáčíš a není kde předjet. V České republice nebylo letos asi lepší trati. 

Na stupních vítězů jsem v tvém obličeji viděl výraz dojetí, ale i určitého vzdoru či zadostiučinění. Jak to bylo doopravdy?

Bylo to přesně, jak říkáš. Vyhrál jsem závod, který nedokázala vyhrát řada výborných závodníků. Pochybnosti, jestli je to vůbec pravda. Samozřejmě tam byla i určitá satisfakce vůči těm, kteří mi nevěřili. Ale hlavně myslel jsem na tátu, který by měl obrovskou radost a určitě by brečel. Stejně jako plakala má přítelkyně, s kterou se máme rádi a která to se mnou nemá lehké. Myslel jsem na další lidi, kteří by měli radost a přáli mi titul, jako třeba Radek Šimůnek starší, s kterým jsme byli velcí kamarádi. Myslel jsem na všechny, kteří mi za dobu mé kariéry pomohli a kterým jsem vděčný. I na to, že kdybych měl třeba lepší podmínky, mohl jsem dosáhnout i víc. 

V prvním našem rozhovoru na začátku letošní cyklokrosové sezóny jsi mi řekl, že tohle je tvoje poslední sezóna. Předpokládám, že tohle tedy rozhodně už neplatí.

Ne, neplatí. Chci si užít dres mistra, chci, aby byl vidět na cyklokrosových tratích. Ale hodně důležité je, zda se mi podaří sehnat nějaké lepší zázemí: sponzora, mecenáše, klub, abych měl profesionální podmínky. Mistrovským titulem jsem dokázal, že na to mám, že by to měla být dobrá „investice“. Vyjednávám, je to běh na delší trať, nic zatím není jisté. Ale jasno chci mít nejpozději do půlky února. Pokud se to nepodaří, budu muset přemýšlet, jestli ještě chci a můžu za těchto amatérských podmínek podstupovat tuhle dřinu a odříkání. I s ohledem na rodinu. Jasně, že se nabízí varianta skončit na absolutním vrcholu. Jenže byl tohle ten největších vrchol? Jsem přesvědčený, že v profesionálních podmínkách jsem schopen se ještě zlepšit! 

Jako mistr máš jistou nominaci na mistrovství světa. Před tím ale vyjíždí česká reprezentace na dva světové poháry.

Na poháry nejedu. Jednak na ně nemám peníze a jednak už mám nasmlouvané jiné závody. 19. ledna jedu v Lucembursku C2, kde jsem byl před 21 lety na světovém poháru 3. do 23 let a loni jsem tam prohrál špurt o první místo za Sashou Weberem, třetí byl Bosmans. Trať mi sedí a bude to dobrá příprava. Další týden nebudu závodit a pověnuju se trochu víc přítelkyni. A pak už mistrovství světa. 

S čím budeš po skončení závodu světového šampionátu spokojený?

Bavil jsem se s reprezentačním trenérem i šéfem cyklokrosové komise. Za úspěch bych považoval vylepšení loňského 14. místa Michaela Boroše. Za sebe budu rád, když vylepším své nejlepší umístění z mistrovství světa, kterým je 22. místo. Musíme být realisti. Belgičané a Holanďani mají úplně jiné podmínky, jen těžko jim lze trvale konkurovat. Krom toho do elite přišli výborní závodníci z U23, jako Iserbyt nebo Pidcock. Takže cokoli do dvacítky bude úspěch. A není důležité, kdo z Čechů bude lepší. Přeju si především, abychom udělali dobrý výsledek jako tým, jako česká reprezentace! 

Emile, díky. A zase někdy. Tvůj příběh přeci pokračuje.