K 299 km pro pořádek ještě připočítejme necelých 8 km, které závodníci absolvují cestou na ostrý start, který je naplánován na 10 hodin. V cíli jsou cyklisté očekáváni v rozmezí 16:45 až 17:15 hod. 

Počasí by mělo být cyklistům celkem příznivě nakloněné: startovat by se mělo za jasného počasí a teploty kolem 6 stupňů, vítr by se měl pohybovat kolem 10 km/hod. V Sanremu při příjezdu cyklistů slibuje předpověď polojasno, 10 stupňů a čerstvý vítr nad hranicí 20 km/hod., ovšem od východu, tzn. do zad. 

Celý závod vysílá přímým přenosem Eurosport. 

Organizátoři letos museli vynechat stoupání Passo del Turchino kvůli sesuvům půdy. Nahradí ho lehčí Colle del Giovo (5 km, 2,8%), ale nejde o nijak zásadní změnu, jelikož obě stoupání nejsou příliš obtížná a s ohledem na umístění zhruba uprostřed trasy nejsou pro vývoj závodu rozhodující. 

Ten se rozhoduje obvykle až na posledních dvou, jimiž jsou Cipressa a Poggio. 

Než cyklisté dorazí k těmto dvěma pro závod obvykle mimořádně důležitým stoupáním, budou se muset ještě mezi 246. – 260. km vypořádat s dalšími třemi rychle po sobě jdoucími vršky: Capo Mele, Cervo a Berta, jejichž délka se pohybuje do 2 km se sklonem od 2,8% po 6,7% (Berta). 

Po 11 km od vrcholu Capo Berta začíná Cipressa. Měří 5,6 km a má průměrný sklon 4,1%. A po Cipresse už přijde na řadu poslední stoupání, kde obvykle dochází k razantním nástupům a pokusům vytvořit si před sjezdem do Sanrema rozhodující náskok: Poggio di Sanremo. 

Poggio je dlouhé 3,6 km s průměrným sklonem 3,6%, přičemž mezi 2,5. – 3. km je nejprudší: dosahuje tu 5,2%. Při nájezdu do Poggia budou mít cyklisté v nohách 289 závodních kilometrů, což při odhadované průměrné rychlosti kolem 42 km/hod. znamená, že budou v té době sedět v sedlech svých bicyklů téměř 7 hodin! 

Z Poggia se cyklisté spouští v pro běžného smrtelníka dech beroucím sjezdu mezi domy, zahradami a opěrnými zdmi, po užší silničce s velkým množstvím zatáček včetně vraceček. A jelikož cíl je již nadohled, jede se tu nadoraz v maximálním riziku! Občas se tu spadne, vyprávět by mohl i Zdeněk Štybar, kterého jedna z takových kolizí v minulosti připravila o možnost zapojit se do boje o nejpřednější umístění. 

Poslední 2 km se odehrají v podstatě po rovině už na široké silnici. 850 metrů před cílem může hrát určitou roli odbočení vlevo na kruhovém objezdu a po dalších 100 metrech poslední prudší pravotočivá zatáčka, odkud už je to do cíle téměř rovně po Via Roma. 

V loňském ročníku, který se jel v náhradním termínu 8. srpna, právě v závěru Poggia odjel Alaphilippe, kterého si dokázal dojet pouze Van Aert, a svůj náskok uhájili až do finále, v němž byl úspěšnější Belgičan. Za nimi o pouhé dvě vteřinky dorazila 23členná skupina, z níž byl nejrychlejší Michael Matthews před Peterem Saganem. Ve skupině byli namátkou i Tadej Pogačar, Mathieu Van der Poel či Zdeněk Štybar. 

Byl v ní i Philippe Gilbert. Tenhle 38letý Belgičan dokázal v průběhu své kariéry vyhrát všechny čtyři zbylé monumenty: Flandry, Roubaix, Lutych i Lombardii. Nejspíš jedním ze silných stimulů, proč stále ještě podstupuje tvrdou řeholi profesionálního cyklisty, je touha doplnit tento chybějící článek na koruně krále klasik, a zařadit se po bok takových legend, jakými jsou jeho krajané Rik Van Looy, Roger De Vlaeminck a Eddy Merckx. Eddy Merckx je navíc rekordmanem mezi vítězi Milano-Sanremo: v letech 1966 až 1976 jich ovládl sedm! 

Eddy Merckx

Z aktivních cyklistů má nejlepší statistiku na této italské klasice Julian Alaphilippe: jednou vyhrál (2019), jednou dojel druhý (2020) a jednou byl třetí (2017). Alexander Kristoff má statistiku 1-1-0 a trio Nibali, Démare, Kwiatkowski 1-0-1. Z těch, kteří se v sobotu postaví na start, zažili pocit vítěze v Sanremu kromě výše uvedených i John Degenkolb (2015) a Wout Van Aert (2020). 

Nevyřízené účty má se závodem Peter Sagan, který tu skončil dvakrát druhý: v roce 2013 podlehl obrovskému překvapení Geraldu Ciolkovi, o čtyři roky později v památném spurtu o galusku Michalu Kwiatkowskému. 

Jenomže léta běží, voda teče a svět se mění. Cyklistický nevyjímaje. Letošní ročník má pouze tři žhavé favority, a pokud nevyhraje některý z nich, bude to považováno za překvapení. Jde o trio Van der Poel (Alpecin-Fenix), Van Aert (Jumbo-Visma) a Alaphilippe (Deceuninck-QuickStep). 

Alaphilippe a Van der Poel, druhý a první na Strade Bianche 2021

Jenže z pěti monumentů je Milano-Sanremo závodem, který svým profilem nejvíce nahrává možnosti prosadit se těm, kteří v konkrétních ročnících nebyli považováni za favority. Na druhou stranu jmenované trio vládne takovým vsazením ve stoupáních, takovým wattovým výkonem, že jen málokdo – pokud vůbec – je schopen jim jakžtakž konkurovat. 

Zároveň ale, jak všichni víme, je cyklistika kolektivní sport, nabízí vždy větší množství variant vývoje závodu, na něž se váží různé taktické postupy. 

Takže například v roce 2019 si to o vítězství rozdala 12členná skupina výborných klasikářů včetně vrchařů (Nibali), v níž chyběl typický sprinter. O rok dříve ujel Nibali a dokázal odolat smečce 18 pronásledovatelů, z níž byl nejúspěšnější sprinter Caleb Ewan. V roce 2017 odjeli na Poggiu Sagan, Kwiatkowski a Alaphlippe a o 5 vteřin byli v cíli dříve než padesátka pronásledovatelů, kterou za nimi přivedlo na pásku sedm špičkových sprinterů. A rok předtím měla v cíli stejný čas třicítka převážně klasikářů, z níž se prosadil sprinter Démare, který byl následně obviňován z „podezřelého“ zdolání Poggia, důkazy ale chyběly. 

Vincenzo Nibali, ročník 2018

Hlavní favority tedy známe. Za nimi se ale tísní početné pole těch, kteří mají určitě potenciál také uspět. Kdo to tedy bude? 

Startují všechny World týmy a s nimi 6 Pro týmů: Alpecin, Total, Arkéa, Androni, Bardiani a Novo Nordisk. 

Alpecin-Fenix s Mathieu Van der Poelem je samostatná kapitola. Androni, Bardiani a Novo Nordisk mají nulový potenciál uspět. Total Direct s Edvald Boason Hagenem a Arkéa s Nacerem Bouhannim minimální. 

Z World týmů by šlo o „zázrak“, kdyby vyhrál někdo z Intermarché s jedničkou Andreou Pasqualonem či Israel v sestavě mj. s Mads Würtz Schmidtem, který ukázal velmi slušnou výkonnost na právě skončeném Tirrenu. Ani Movistar včele s Ivánem Garcíou Cortinou si nemůže dělat velké naděje. Podobně je na tom DSM s lídrem Soren Kragh Andersenem. 

Fabian Cancellara jednou třetí, třikrát druhý a v roce 2008 vítězný.

Také aktuální forma Vincenza Nibaliho či Jaspera Stuyvena, vůdců týmu Trek-Segafredo, není oslňující. V Groupama-FDJ vsází vše na Arnauda Démara. Jenomže letos se dostal do sprinterského klání pouze dvakrát a vždy s někým prohrál: jednou s Ballerinim, podruhé Bennettem. Ti oba startují také. Navíc se zdá, že letošní forma Démara za tou loňskou zatím dost zaostává. 

Obdobně se dá pohlížet na sestavu AG2R Citroën. Na koho jiného než na Grega Van Avermaeta. Ten se letos dokáže pohybovat v klasikářských dojezdech mezi nejlepšími, ale ne s nimi. Zálohou pro něj může být Oliver Naesen, který tu před dvěma lety skončil dokonce druhý, ovšem jeho letošním výsledkům odpovídá rčení „kdeže ty předloňské sněhy jsou“. Hodně podobný potenciál vykazuje sestava Bahrain-Victorious se Sonny Colbrellim a Matějem Mohoričem.  

Jsou tu ale týmy, jejichž lídři aktuálně vykazují zajímavý potenciál na tomto typu trati: dokážou dobře přejet kopec a velmi dobře zasprintovat, nejlépe při absenci sprinterských specialistů: do této skupiny můžeme zařadit Giacomo Nizzola z Qhubeky, Alexe Aranburu z Astany, Michael Matthewse z BikeExchange, Magnuse Corta z EF Education a zvláště v aktuální výborné formě jezdícího Christopha Laporta z Cofidisu. 

Mimořádným potenciálem by disponoval i týmový kolega Magnuse Corta, kolumbijský šampion Sergio Higuita, který na Tirrenu při nástupech zaostával za Van der Poelem a Van Aertem jen mizivě, kdyby se ovšem nedojíždělo po rovině. 

Michaela Matthewse třetí místo v loňském ročníku dost bolelo.

Pak jsou tu týmy, které mají v sestavě více lidí, kteří by mohli papírovým favoritům docela úspěšně šlapat na paty. Lotto-Soudal nemá v ruce esa, ale krále a filky ano: Tim Wellens, Philippe Gilbert, John Degenkolb a Caleb Ewan. Čtyři lidi, kteří mají potenciál pohybovat se v popředí výsledkové listiny má v sestavě i UAE-Team Emirates: Alexander Kristoff, Matteo Trentin, Fernando Gaviria i Davide Formolo.

Šance Ineos-Grenadiers jsou rozporuplné. Michal Kwiatkowski patřil na Milano-Sanremo poslední roky k nejlepším. Od svého vítězství v roce 2017 dokončil v následujících letech postupně na 11., 3. a 15. místě. V únoru dokončil etapák Bességes na stupních vítězů (2.), ale Laiguegliu ani Strade Bianche nedokončil a na Tirrenu se pohyboval v lepším průměru.

Jiný, zatím krátký příběh píše Thomas Pidcock. Na Sanremu si odbyde premiéru na některém z monumentů, když už mezi ně nepočítáme Strade Bianche, kde si vedl výborně (5.). A před Strade se prosadil ve spurtu 30členné skupiny na Kuurne dokonce na 3. místo. Jenže je mu teprve 21 let, Sanremo je extrémně dlouhé, postrádá dlážděné či šotolinové úseky a i profilově je hodně odlišné.

Také Bora-hansgrohe disponuje v sestavě několika jmény, které mají svůj zvuk. Peter Sagan řekl, že pro něj bude Milano-Sanremo loterií: může to vyjít a může to být propadák. Pascal Ackermann, pokud by se stal zázrak a dostal se po Poggiu do cíle v první skupině, letos ve sprintech ovšem nezáří. A Max Schachmann, čerstvý vítěz Paris-Nice, který bude mít na Sanremu premiéru, není ani typický puncher (ranař), ani sprinter. 

Peter Sagan v ročníku 2017 nastoupil na Poggiu, Alaphilippe s Kwiatkowskim ho dokázali dostihnout a druhý jmenovaný ve spurtu i porazit.

Nakonec to nejlepší: v Jumbo-Visma je stejně jako na Tirrenu vše podřízeno pro Van Aerta. Buď on, nebo nikdo. A hodně podobně je to v Alpecinu. I když v jeho sestavě vedle super lídra Van der Poela je několik lidí, kteří se mohou ucházet alespoň o top dvacet: Dries De Bondt, Gianni Vermeersch a zvláště Petr Vakoč. 

Jinak to mají poskládané v Deceuninck-QuickStepu. Alaphilippe v momentální formě za Van Aertem a Van der Poelem trošičku zaostává. On sám přiznává, že už byl v minulosti v lepší kondici. Samozřejmě, pokud tedy neblufuje. Ať je to, jak je, v týmu je hned několik dalších lidí, kteří při příznivém vývoji mohou myslet hodně vysoko: Davide Ballerini, Yves Lampaert a i Zdeněk Štybar. Pro ně budou pracovat po většinu etapy domestici par excellence Tim DeClercq a Kasper Asgreen. A kdyby náhodou došlo na klání sprinterů, pak mají v ruce sprinterské eso: Sama Bennetta. 

V sobotu tedy uvidíme, zda uspěje sázka na mimořádného jedince bez záložní varianty, nebo se prosadí tým s vícero individualitami, jehož lídrovi do síly největších soupeřů něco malinko chybí. Anebo zda zelený strom života postaví na hlavu šedou teorii a překvapí někdo úplně jiný.

Ročník 2019 ovládl Julian Alaphilippe.

Tip na vítěze: 

5* Van Aert, Van der Poel

4* Alaphilippe

3* Laporte, Ballerini, Matthews, Aranburu, Pidcock, Schachmann, Higuita

2* Nizzolo, Cort, Van Avermaet, Wellens, Degenkolb, Gilbert, Trentin, Kwiatkowski, Štybar, Vakoč

1* Kristoff, Bouhanni, Démare, Gaviria, Colbrelli, Ewan, Bennett, Sagan

Vítězný Van Aert a druhý Alaphilippe se v loňském ročníku na stupních vítězů vyřádili.

Foto Cipressa