Rozloučil se v ten správný čas?
Spolupracoval jsem se Štybym i na posledním tréninku před mistrovstvím světa. Chtěli jsme ještě oživit techniku, jeho bývalou přednost, ale už to moc nešlo, zbylo málo času. Na Mallorce si ještě vyjel s Van der Haarem a Ronhaarem, ujel jim, a oni s ním už druhý den nechtěli jít. Ty nohy měl, ale v technice i při předjíždění už se před ně nedostal. Doufal jsem, že mu za zásluhy dají lepší pozici na startu, že by to pro lidi bylo lepší. Rozhodnutí už měnit nebude, mluvili jsme o tom spolu několikrát. Sice má pořád cukání někde v druholigovém týmu na silnici vypomoct. Ale jak se jednou řekne dost, je konec…
Nechtělo se mu…
On pořád doufal, že ještě podepíše poslední smlouvu v Jayco AlUla. Tam to ale nějak neklaplo, byl z toho rozladěný. Nenašli pro něj podmínky, nebyl čas chvilku o jeho další roli popřemýšlet, popovídat si, zhodnotit všechno. Ti skauti, kteří by to měli dělat, chyběli. Trošku pak opadla nálada k té další dřině. Jeho tělo má něco za sebou, jen si vezměte, operace srdce, jizvy, opakované nemoci... Ale po té poslední operaci kyčelních tepen se cítil se dobře, tělo fungovalo i v maximálkách.
Co tedy bude dělat dál?
Udělal si školení UCI se zkouškami pro šéfy WorldTour týmů a může tedy případně hledat místo tam. Zatím to vypadá hlavně na ambasadora pro škodovku na velkých akcích. Bude pracovat i pro belgickou televizi, chystá se na výpravu na Kilimandžáro, z čehož se bude točit film. Mají ho moc rádi, protože se prosadil skutečně jen tvrdou prací. Měl taky štěstí v tom, že do velké cyklistiky přišel v době po dopingu, kdy nemusel řešit, že by do něj něco cpali.
Vraťme se k cyklokrosu, jak hodnotíte mistrovství světa v Táboře?
Společně s lidmi, kteří vedou cyklokros v UCI jako je Beat Wabel a spol., to bylo velmi dobře připravené po všech stránkách. Pro nás je dobré, že neproběhla nějaká demonstrace aktivistů, žádný problém s bezpečností, i když ty dvojité bariéry i mnoha závodníků nevoněly.
Myslel jsem i z pohledu výsledků?
Z našeho pohledu se postarali o medaile dva jednotlivci, solitéři, kteří dostali správný náboj a za všechny to dotáhli k výsledku. Jinak mi v Česku chybí týmová soudržnost, nastavení celého systému, tréninkového režimu. Pokud chceme dosáhnout nějakého trvalejšího vzestupu, bude to stát ještě moc a moc práce. Jen si vzpomeňte, jak Slováci byli vždycky za námi, teď mají taky medaili. Já vím, byla jiná doba, ale pořád se přece jezdilo na kole.
Ano, cyklokros se změnil. Zdá se, že bez plnohodnotné silniční práce už jezdit nepůjde. Vždyť dospělou medaili mezi muži i ženami získal jediný čistokrevný krosař Vanthourenhout, který tak působí už skoro jako dinosaurus ze staré éry.
Ano, bez silnice už to dneska nepůjde. Ten trénink, pohyb v balíku, orientace na startu, to všechno posouvá i v cyklokrosu. I když zase na druhou stranu i oni sami, kteří to stíhali v čele s Van der Poelem, teď už říkají, že to není ono, že se kombinovat dají jen obtížně. Ideální by bylo podstoupit celé zatížení na silnici, ale včas z toho vyskočit, což se s podzimním termínem mistrovství světa vlastně nedá. Pak není čas na tu správnou tréninkovou sinusoidu v cyklokrosu. A připravovat se jen na jediný závod, mistrovství světa, nemusí vyjít. Je to taky ekonomická realita, v Belgii zůstalo vlastně jen čtyři pět týmů, které jsou schopny zajistit cyklokrosaře celoročně.
Zdeněk Štybar a Vojtěch Červínek v roce 2013. Foto: Michal Sváček/idnes.cz
Změnilo se i pojetí jízdy? Kromě Van der Poela a van Aerta, možná Pidcocka, kteří si řídí tempo podle svého, všichni ostatní jedou téměř celou hodinu „šrot“, bez vydechnutí…
Je to tak. Svoji roli hraje i lepší materiál, rychleji se dobrzdí, takže se přilítne, odsekne zatáčka, vyrazí do nástupu… Není čas na vysedávání, vyjíždění, čekání ani odpočinek. Samé dorazy, nástupy, sprinty, než se rozhodne o nějakém roztrhání pole, které tempo trošku zklidní. Proto musíte mít dokonalou techniku jízdy v maximální zátěži, je důležité jezdit pořád závody v nejlepší konkurenci.
Kde se to projevuje právě v technice nejvíc?
V zatáčce zahrabat, ale přidat, ne dupnout na brzdy, jako v autě. Pracoval jsem letos s mladým Kubou. Moc se divil, že musí projet jednu zatáčku v tréninku padesátkrát za sebou nadoraz. Nevěřil mi, ptal se: Myslel jste za týden, za měsíc, trenére? V mládí se to musí jednou naučit, zažít si to, pak z toho může těžit. I v závodní dny se mění povrch jako teď v Táboře. Dobrý závodník si musí najít správnou stopu, umět jezdit, nerozhoduje jenom fyzická síla. Ale taky umění nechat jet kolo, včas odřadit, třeba i devadesátkrát za jeden okruh. Každý detail, který uděláte hůř, vám ztratí vteřiny, které pak v cíli udělají minuty.
Vždyť ale i v Česku zbyly dva, možná tři kluby, ambice má čerstvě Ostrava, se snahou věnovat se cyklokrosu na vrcholové úrovni…
Ano, dříve jsme měli i u nás v rámci reprezentace podporu pro pár závodníků po celý rok, dnes je to jen na klubech. A tam si jede každý po svém, nevidím moc spolupráce ani u nás v Boleslavi. Kdyby se ti nejlepší domluvili, občas něco společně odjezdili, určitě by jim to prospělo. Sám se člověk může snažit, ale nikdy nepozná, jak na tom opravdu je.
Přitom mládežnické závody na českém poháru vypadají slušně.
Děti a kadeti jsou docela dobří, jezdí toho ale víc, často horská kola i cyklokros. Do terénu se dá doskočit i ze silnice, za mlada by se to mělo zkoušet. Ale ve třiadvacítkách už je potřeba se rozhodnout, to byl příklad právě Kuby, rozjel se docela dobře, ale nakonec dal přednost silnici, kde dostal práci v klubu.
Motivace a chtění je jedna věc, ale výkonnost za světem druhá. Juniorky vypadají nadějně, ale přejezd až do dospělé špičky vůbec nemají jistý…
Další ztrácejí pět minut a to nedoženete na rok. To je dlouhodobá práce, kde se ukáží ty chybějící hodiny tréninku v blátě. Musí také odjet celou sezonu v roční periodizaci se silnicí, poznat, kdy z ní vystoupit, co udělat navíc. Dnes se jezdí za přípravou do vysokých hor, tam se dělají rozdíly. Stačí kratší pobyty, ale opakovaně. My jsme jezdili před pár lety ve Švýcarsku i s dětmi do Svatého Mořice, a vyplatilo se to. České týmy to asi nezafinancují, ale nejlepší jednotlivci by to mohli dokázat.
Kristýna Zemanová potvrdila, že je mimořádným příslibem. Sama doma však patrně také nemůže překonat jistý výkonnostní limit. Jakou cestu byste doporučoval pro ni – belgický cyklokrosový tým, nebo zahraniční silniční angažmá?
Bude muset hodně přidat na silnici, ale zaznamenal jsem, že se před dvěma lety rozjela docela dobře. Od toho se bude všechno odvíjet, klid přes léto nemá nikdo. Je hodně šikovná, dělá to dobře, skvěle a vyspěle odvedla ten závod v Táboře. Nehnala se za Backstedt, jela si svoje a pak v závěru si Bentveld povodila. Jde dopředu, má okolo sebe v týmu vrstevnice, ale už je výrazně převyšuje. Sama to nedotáhne až do absolutní světové špičky, bude muset nějak do toho vlaku nasednout. Pokud se bude věnovat prioritně cyklokrosu, po kvalitní silniční sezoně soupeřky v terénu zničí těmi maličkostmi, které už zvládá. Ale ani u nás ta ženská silnice nefunguje jako v Belgii a Nizozemsku, brzy bude muset udělat velké rozhodnutí.
A co Michael Boroš, váš bývalý svěřenec, dosáhl v jedenatřiceti letech v cyklokrosu na výkonnostní i výsledkový limit, nebo se může ještě zlepšit?
Měl jsem ho dlouho na starosti, pomáhal jsem mu. Mrzelo mě, že při angažmá v Belgii měl kolem sebe ty nejlepší a hned od začátku říkal, že to nejde udržet s nimi tempo i na silnici. Škoda, že z toho vycouval, po návratu domů ztratil možná tři roky. Nakonec se dostal k trenéru Fialovi a oživil to, na co má. A podívejte, teď neměl daleko k medaili… Říkal jsem mu, že by to bylo ještě brzo balit cyklokros a skočit jen na silnici. I když na silnici má také předpoklady, aby ještě něco zajel.
Cyklokros stále usiluje o proniknutí na zimní olympiádu. Ale sněhový kros, jaký se jezdí ve Val di Sole, podle mě není správnou cestou, tím pravým cyklokrosem, o čemž svědčí i řídká účast těch nejlepších. Jaký na něj máte názor?
Baví se o tom v zákulisí, že to může klapnout. Ale já nevím. Navíc se mění počasí, sněhu máte každým rokem všude míň. Je to extrém ve Val di Sole, klouzačka a žádná cyklistika, kdo nespadne, vyhraje. Přitom třeba teď v Miláně za dva roky by klidně mohli postavit klasickou trať ve městě v parku. Typický cyklokros má bláto a zimu, tak přece vypadá devadesát procent závodů, k tomu třeba neobvyklý Benidorm nebo Amerika na suchu.
