Jasper Styuven (Trek-Segafredo) před Milano-Sanremo odjel letos 10 závodních dnů a měřeno výsledky nezajel nic. I na dvou jednorázových klasikách Omloopu a Kuurne jeho 83., resp. 22. místo o nějaké zvláštní formě nevypovídaly. Jeho dosavadním nejlepším výsledkem bylo vítězství na loňském Omloopu. To, že je Stuyven velmi dobrý na dlážděných klasikách, je všeobecně známo. Ale že by mu mělo vyhovovat Sanremo, to nebylo příliš pravděpodobné. Jenže to je na tom to pěkné. Cyklista, kterého tam nikdo moc nečeká, se náhle vynoří, udělá jedinou věc, kterou mohl pro úspěch udělat, a i díky Kragh Andersenovi, podobnému typu jako je on sám, nakonec uhájí vítězství, které následně označí za největší ve své dosavadní kariéře.

„Nedokážu popsat, jak se cítím. Je to neuvěřitelné. Náš plán byl pokusit se vyhrát. Celý den jsem se cítil opravdu dobře. Po Poggiu byla ve skupině spousta rychlých kluků, takže jsem věděl, že musím zkusit všechno nebo nic. Kdybych počkal na spurt, mohl jsem skončit pátý nebo desátý, a to by bylo o ničem. Tak jsem to zkusil. V takových případech z deseti pokusů to osmkrát nevyjde. Ale když to nezkusíš, nemůžeš nic získat. Je úžasné, že mě kluci dostali do perfektní pozice. Vydal jsem ze sebe úplně všechno, moje nohy byly na pásce úplně prázdné, ale vyhrál jsem a je jedno, jestli o míli nebo centimetr.“ 

"Jsou tři kluci, kteří jsou opravdu silní, každý to ví a všichni o tom mluvili. Myslím, že je normální, že o nich všichni mluví, když vidíš, jak jezdili. Kdybych proti nim musel jít jeden na jednoho, je velká šance, že budou lepší. Ale to neznamená, že nebudeme závodit o vítězství, že jdu na startovní čáru s myšlenkou skončit čtvrtý. Měli jsme plán vyhrát a on nám vyšel. Ti tři jsou nejsilnějšími jezdci na světě prakticky ve všech druzích závodů, ale dnes jsem ukázal, že pokud si věříte, můžete dosáhnout velkých věcí. A že ti kluci jsou porazitelní. Nikdo totiž není neporazitelný. A věřit tomu je ta správná mentalita.“ 

Působilo až nepatřičně, jakým způsobem přejel Caleb Ewan (Lotto-Soudal), špičkový sprinter, obě závěrečná stoupání. Neustále kolem špice, bez sebemenšího zaváhání. Je pravda, že oproti dalším vynikajícím sprinterským specialistům je menšího vzrůstu, a tudíž i hmotnosti. A je pravda, že tady už jednou druhý byl. Ve skupině, která se vytvořila po sjezdu z Poggia, byl jednoznačně nejrychlejší. To je jeho přednost, ale za vzniklé situaci i hendikep. Vždy se najde někdo, kdo se pokusí sólově odjet, a vždy budou všichni myslet na to, že sjíždět uprchlíka s Ewanem za zády je hazard. Takže nakonec svou rychlost dokázal druhým místem, ale už to nestihl na toho, kdo věděl, že mu musí ujet ještě daleko před cílem.

"Je to podruhé, kdy jsem tu dokončil na druhém místě. Potvrdilo mi to, že bych mohl jednou závod vyhrát. Poprvé jsem byl z druhého místa spokojený, tentokrát jsem docela zklamaný. Věděl jsem, že by to pro mě měl být dobrý závod, jsem v dobré formě. Vždycky jsem se na tento závod soustředil a letos jsem se opravdu snažil zdokonalit svou schopnost přejet dobře kopec. Dokonce jsem před tímto závodem útok na Poggiu mnohokrát trénoval, proto jsem věděl, že pokud tam útoky přijdou, měl bych být schopen je následovat.“ 

"Po většinu Poggia jsem byl v opravdu dobré pozici. Když došlo k atakům, evidentně jsem trochu trpěl, ale stále mi zbývalo dost sil, abych je stíhal, a ve skutečnosti jsem byl docela v pohodě. Bylo by hezké mít vepředu jednoho týmového parťáka, který by to udržel pohromadě, protože vím, že pokud by došlo na hromadný sprint, pak jsem obvykle nejrychlejší. V situaci, která nastala, je to loterie, protože vždy budou existovat útoky. Musíš počkat. Nemohu jít jen dopředu a likvidovat každý pokus. Musím riskovat a já jsem riskoval. Udělal jsem, co jsem si myslel, že musím udělat, abych vyhrál. Nakonec jsme ale čekali příliš dlouho.“ 

Wout Van Aert (Jumbo-Visma) patřil před závodem mezi trio největších favoritů. A svou příslušnost k absolutní špičce také potvrdil. Jenže pro tyhle kluky existuje pouze jedna forma úspěchu a tou je vítězství. Trio favoritů svůj závod prohrálo na Poggiu. Čekaly se četnější, razantnější a hlavně dřívější útoky. Jenže problémem bylo tempo, které v závěru Cipressy a od úpatí Poggia nastavila letka Ineosu. Takže na útok sice došlo, první to zkusil Alaphilippe, ale stalo se tak už nedaleko vrcholu. Alaphilippa si nejrychleji dojel Van Aert, ale ani jeden nepůsobil tak silně, že by dokázali ujet jako v loňském ročníku. Takže si je ještě před sjezdem dojelo další zhruba deset lidí. A po sjezdu se skupina ještě rozrostla. V té chvíli trio favoritů přišlo o své trumfy. Vzájemně by se odjet nejspíš nenechali a dotahovat Stuyvena, případně s Kragh Andersenem, se svými největšími soupeři a zvláště pak Ewanem za zadním kolem, by byl nesmysl. Nakonec Van Aert vydělal právě na tom, že se zavěsil za Van der Poela, který začal jako první sprintovat, aby svého věčného rivala přespurtoval a dostal se alespoň na stupně vítězů.

"Překvapilo mě, že jsme byli na vrcholu Poggia docela velká skupina. Zaútočili jsme s Alaphilippem, ale zjevně to nebylo dost rychlé na to, abychom vytvořili příznivější pozici. Ale pořád to pro mě byla dobrá situace. Jako vždy sjezd z Poggia byl velmi rychlý, ale v první skupině zůstala ve hře většina předstartovních favoritů. Samozřejmě se dívali soupeři hodně po mně, co udělám. Stuyvenům útok byl perfektně načasovaný. Nechtěl jsem ho stíhat a připravit se tak o šanci ve sprintu. Posledních pár kilometrů je to vždy obtížné. Po těžkém závodě mám dobrý sprint, ale nakonec bylo těžké učinit správné rozhodnutí. Dnes jsem taktizoval špatně. Přesto máme zaslouženého vítěze a musíme být spokojeni s třetím místem." 

Peteru Saganovi (Bora-hansgrohe) věřil asi málokdo. Po prodělaném covidovém onemocnění na Tirreno-Adriatico nestačil a zdálo se, že mu bude trvat delší dobu, než bude schopen se dostat do konkurenceschopné výkonnosti. On sám tvrdil, že na Tirrenu odvedl další kus práce směřující k Flandrům a Roubaix a že v tom bude pokračovat v Katalánsku. A uvidí se, jak to celé dopadne. O Sanremu řekl, že to bude loterie, což lze přeložit, že ani on sám si není jist svou kondicí. Zaplaťpánbůh Peter v téhle loterii měl štěstí na los. O své dva lídry, s Peterem ještě o Schachmanna, se jejich tým staral vzorně, a zvláště v rozhodujících pasážích kontrolovali jako jedni z mála týmů kompaktně čelo závodu. Když pak došlo na lámání chleba, Peter sice trošku zaostal, vrchol Poggia přejížděl několik vteřin za první desítkou, ale nezaostal natolik, aby mezeru ve sjedu nezalepil. Pak už to bylo o taktice a sprintu. Na to, aby ujel, nejspíš neměl, na to, aby dobře zasprintoval, ale ano. I když před závodem by tohle umístění asi bral, po závodě chce člověk obvykle víc.

"Bylo to pro mě hořkosladké Milano-San Remo. Na jedné straně jsem šťastný, protože se cítím lépe a moje forma se postupně zlepšuje, i když je stále třeba pracovat na dosažení nejvyšší úrovně. Na druhou stranu jsem trochu naštvaný, protože to bylo další Milano-San Remo, kde jsem promarnil šanci získat vítězství.“ 

"Když došlo k útoku na Poggiu, odešla malá skupina a já jsem byl v té hned za ní spolu s dalšími silnými jezdci. Nereagovali jsme na útok buď proto, že jsme nemohli, nebo proto, že jsme cítili, že překleneme mezeru při sjezdu. A to se také stalo, obě přední skupiny se spojily a bylo jasné, že půjdeme do sprintu. V něm jsem podal maximum a skončil čtvrtý.“ 

„Sezóna je v plném proudu. Chci dělat dobrou práci. Pokusím se posunout kondici na Okolo Katalánska, abych se dostal na vyšší úroveň. Pak si musím odpočinout a jít na Flandry a Roubaix. Na to se teď soustředím. Beru to krok za krokem. V dlouhodobém plánu je Giro i Tour, olympiáda a mistrovství světa. Po dlážděných klasikách se ale uvidí, jak to bude dál.“

Van der Poel (Alpecin-Fenix) nepůsobil tak silně jako na Strade Bianche. Na Poggiu ani neútočil. Jako jeden z prvních si doskočil Alaphilippa s Van Aertem, ale buď taktizoval, nebo na to neměl, takže žádný kontra atak nepřichystal. Byl součástí skupiny, které pláchl Stuyven, a stejně jako všichni i on taktizoval. Byl prvním, kdo šel v závěrečných desítkách metrů přes Alaphilippa, jenže i jeho pokus byl brzký na to, aby odolal třem dalším soupeřům za jeho zády, takže dokončil na 5. místě.

"Na Poggiu jsem byl tam, kde jsem měl být. Byl jsem schopen následovat útoky Juliana a Wouta. To bylo dobré, ale myslím, že útoky přišly příliš pozdě a na nejjednodušší části Poggia. Pak se vytvořila docela velká skupina, a když sjedete, jsou tu kluci z druhé skupiny, kteří zaútočí zezadu z vysoké rychlosti a to je pak velmi těžké reagovat.“

„Sjíždět Stuyvena jsem nemohl. Protože pokud se pokusíte tuhle mezeru uzavřít, pak jste sami ztraceni. Myslím, že Jasper si vybral ten správný okamžik a byl dostatečně silný, aby náskok udržel až do cíle. To z něj dnes dělá zaslouženého vítěze.“ 

„Všichni vědí, že je velmi těžké vyhrát tenhle závod. Není totiž snadné odjet na Poggiu, protože rychlost je tam tak vysoká, a je prostě příliš těžké odjet sám. A pak je to víc o taktice než o prostém výkonu.“ 

Julian Alaphilippe (Deceuninck-QuickStep) potvrdil, že do nedávné výkonnosti, kdy vyhrával, kamkoli přijel, mu něco chybí. Stále patří do úzké špičky, ale úplně top to není. Koneckonců jeho obrovská radost z letošního prvního vítězství v etapě na Tirrenu by tohle tvrzení měla podpořit. V jeho prospěch hovoří to, že na Poggiu šel jako první do útoku. Ale jeho síla nebyla taková jako vloni, kdy jemu a Van Aertovi nikdo neuvisel. Z první skupiny to byl on, kdo zahájil poslední pokus dostihnout Stuyvena, ale jednak bylo pozdě a jednak jeho aktivitu využili soupeři, takže Alaphilippe byl nakonec klasifikován na 16., předposledním místě první skupiny. Deceuninck měl před závodem možnost uplatnit vícero variant, ale nakonec jim nevyšla ani jedna. Zdeněk Štybar se během celého závodu plně soustředil na roli ochránce Alaphilippa. Sam Bennett bojoval v závěrečných stoupáních na hraně přežití, ale na nejlepší to nestačilo, takže nakonec dojel společně s Ballerinim, na kterého bylo Poggio také příliš náročné, v 16členné skupině 29 vteřin za vítězem.

"Celý den to bylo velmi rychlé. Drželi jsme se plánu, že chceme mít závod pod kontrolou a rozhodnout ho ve finále. To ale bylo velmi obtížné. Abych byl upřímný, necítil jsem se nějak extra dobře. Snažil jsem se něco změnit, ale nestačilo to na vítězství. Ve skupině se všemi těmi rychlými kluky jsem nemohl udělat víc.“ 

„Po Poggiu nebyl sebemenší prostor na to se vzpamatovat, protože i ve sjezdu zaútočil Pidcock. Věděl jsem, že i po sjezdu přijdou další útoky. Jenže útok Stuyvena jsem zaregistroval, až když byl pryč. Ale nejsem zklamaný. Byl to hezký den, hezký závod, snažil jsem se vyhrát, víc než jsem udělal, jsem udělat nemohl. Ne vždycky to vyjde.“ 

Thomas Pidcock (Ineos-Grenadiers) už na Kuurne a pak Strade Bianche prokázal i ve svých 21 letech, že je ve špičkové formě. Bylo otázkou, jak se popasuje s tímto typem závodu. Popasoval se velmi dobře. K čemuž mu dopomohl celý tým Ineosu tím, že v závěru Cipressy převzali inciativu a na Poggiu jeli tempo, z něhož se obtížně akceleruje. Vrchol Poggia přejížděl na 7. místě jako součást první skupinky. Ve sjezdu útočil, většinu sjezdu odjel na první pozici. Ve chvíli, kdy v jeho závěru viděl, že jeho úsilí nepřináší žádnou výhodu, zvolnil a s ním všichni ostatní, využil tuhle chvíli k razantnímu nástupu právě Stuyven. Pidcock se ho pokoušel neúspěšně stíhat, pak to zkusil po rovině ještě jednou, ale opět měl za zadním kolem někoho ze soupeřů. Jel aktivně, závodil, ale nakonec bral "až" 15. místo. 

„Byl to můj první monument, 300 kilometrů, ve finále jsem tam podle předpokladů vůbec neměl být! Ale cítil jsem se opravdu dobře a jsem s výkonem spokojený. Chci ale do budoucna víc. Hodně jsem se dneska naučil.“ 

„Od Strade Bianche jsem nezávodil, měl jsem mírný zánět šlachy v koleni, nemohl jsem trénovat podle představ, i psychicky to bylo obtížné, takže jsem sem nepřijel po dokonalé přípravě.“ 

„Tým pro mě a Michala (Kwiatkowského) jel skvěle, takže jsme se mohli soustředit na Poggio. Pak jsem si myslel, že zkusím trochu zaútočit ve sjezdu, abych zjistil, jestli mi nechají mezeru, ale pořádně jsem nevěděl, kam jedu, protože jsem dobře tenhle sjezd neznal! Takže to nefungovalo úplně dobře. V závěru jsem byl trochu příliš vepředu, brzo na mě přišla řada. Ale celkově jsem šťastný. Je to dobrý výsledek před dlážděnými klasikami.“