Toskánský závod vypadal už na papíře extrémně náročně, a to ještě nikdo nevěděl, že se skoro celých 272 kilometrů bude na hlavy jezdců snášet vytrvalý déšť. Čeští fanoušci si možná vybaví, že velkou část závodu strávil na čele Jan Bárta, ale poslední zbytky úniku peloton dojel v předposledním kole.

Závěrečné stoupání určilo skupinu 5 nejlepších, kteří budou bojovat o duhový dres. Rigoberto Uran v následném sjezdu spadnul, a tak zbyli Alejandro Valverde, Joaquim Rodríguez, Vincenzo Nibali a Rui Costa. Rodríguez si během klesání vytvořil náskok a Španělé měli vše ve svých rukou.

Jenže na Costův útok Valverde nezareagoval a hlídal si spíš domácího Nibaliho. Portugalec nakonec pár stovek metrů před cílem dojel prvního Rodrígueze. Ten se nechápavě otáčel a hledal svého krajana Valverdeho. „Situace pro nás byla perfektní a řekl jsem Alejandrovi, ať se přilepí na kolo každému, kdo za mnou pojede. Když jsem viděl Ruie Costu přijíždět samotného, vůbec jsem nechápal, co se stalo. Věděl jsem, že jedu jen pro druhé místo,“ smutnil po závodě Purito v rozhovoru se Cyclingnews.

A měl pravdu. Costa udržel nervy a do spurtu se pustil až 200 metrů před cílem. Rodríguez se ho ještě snažil předstihnout, ale zůstal o pár centimetrů druhý. Mistrem světa se stal Portugalec a na Španěly zbyla jen druhá a třetí příčka.

„Pro mě i pro celé Portugalsko je to obrovská radost. Přišel čas vyvěsit vlajku mé země nejvýš ze všech. Jsem velmi hrdý,“ jásal novopečený světový šampion.

Jednodenní závody přitom nejsou jeho nejsilnější stránkou. Třetí místa na Lombardii 2014 a Liege 2016 jsou Costovy nejlepší umístění na Monumentech. Z klasik mu vyhovují především ty kanadské, kde hned 4krát dojel v první trojce a v Montrealu v roce 2011 dosáhnul na vítězství.

Portugalcovou specialitou jsou především týdenní etapáky. Už v roce 2009 ovládl Čtyři dny v Dunkerque, když mu bylo pouhých 22 let. Později exceloval ve švýcarských jarních závodech. Na Romandii dojel v letech 2012–2014 třikrát za sebou na 3. místě a smůlu měl i v etapách, kde několikrát těsně nedosáhl na první příčku.

Vše si ale vynahrazoval v závodě Kolem Švýcarska, kde ve stejných třech sezónách pokaždé triumfoval a stal se prvním cyklistou, který si zde připsal „čistý hattrick“. Poprvé se vítězstvím druhé etapy posunul do žlutého dresu a až do cíle ho nesundal. O rok později ho naopak získal až díky brilantní závěrečné časovce, v níž překonal vedoucího Mathiase Franka o necelé dvě minuty.

Poslední prvenství vybojoval také v poslední etapě, tentokrát ale v etapě horské a díky skvělému úniku, který nedokázali zachytit Tony Martin, ani Tom Dumoulin. I v tomto případě závěrečnou etapu vyhrál a navíc to pro něj byl první triumf v duhovém dresu mistra světa.

Své úspěchy chtěl pochopitelně zúročit i na Tour de France, ale tam do boje o celkové pořadí nikdy ani pořádně nezasáhl. Když hájil ještě barvy Movistaru, tak měl za úkol pomáhat týmovým lídrům a jezdit na etapy, což se mu dařilo skvěle. Hned třikrát dotáhnul samostatný únik až do konce a získal tak 3 etapové vavříny.

Po přestupu do Lampe dostal šanci jet na celkové pořadí a jako metu si vytyčil umístění na stupních vítězů. Při prvním pokusu se musel potýkat se zápalem plic a po dvou týdnech vzdal. O rok později opět odstoupil v průběhu, tentokrát kvůli zraněním, jež utrpěl v pádu.

Svého snu jezdit na celkové pořadí se tak vzdal a oznámil, že bude jezdit už jen na etapy. Ani to se mu ovšem v posledních letech nedaří. Na Tour dojel jednou druhý a při svém premiérovém Giru v roce 2017 si stříbrná umístění připsal hned tři.

Výhry se Costovy v posledních letech skutečně vyhýbají. Vloni jel poměrně dobře na Romandii, ale skončil druhý za nepřekonatelným Primožem Rogličem. Včera ve svém prvním závodě sezóny v Saudské Arábii hned dosáhnul na první výhru. Třeba bude letos zase sbírat velké úspěchy.