Hagens Berman Axeon je stáj známá výchovou mladých cyklistů. Zdá se tedy, že Váš krok jde správným směrem…

Dostal jsem nabídku i od několika dalších prokontinentálních stájí. Jenže už v únoru, ještě před podepsáním smlouvy, jsem byl s Hagens Berman Axeon na soustředění v Kalifornii, kde jsem se s celým týmem seznámil, s tím, jak v něm vše funguje. Zažil jsem tedy pohled přímo zevnitř a vlastně se mi potvrdilo, co jsem si o týmu myslel, že je opravdu zaměřený na práci s mladými talenty. To soustředění domluvila společnost Corso Sports, která mne zastupuje. Dělají to dva lidé, Portugalec João Correia, který už ale asi dvacet let žije v USA, má spoustu kontaktů na stáje, domlouvá soustředění, přestupy, Ken Sommer z Německa poté připravuje papírové věci jako smlouvy. Oni mi domluvili možnost soustředění s týmem a podívat se, jak to v něm chodí. Už v červnu jsem tak věděl na 100 %, že přestoupím právě do tohoto týmu. Ovšem smlouvu jsem podepsal až v září v den svých 18. narozenin, kdybych podepsal už v červnu, tak by se spousta věcí zbytečně komplikovala, protože jsem ještě nebyl plnoletý.

Budete závodit hodně v USA?

Hagens Berman Axeon je americká stáj, ale jezdí za ní i evropští závodníci. A od příštího roku by se měla pomalu přesouvat do Evropy, hodně se spekuluje o tom, že do roku 2021 by měla mít kompletně zázemí v Evropě, pravděpodobně v Belgii. Sponzoři zřejmě zůstanou z USA, kde nám ale závody ubývají, zůstávají Tour of California a Tour of Utah. Tour of the Gila na jaře nemáme v programu a není ani jisté, že se bude konat, z plánů nám vypadlo i Colorado Classic, protože máme evropské závody. Takže v USA toho příliš nenajezdíme, máme hodně startů na evropském kontinentu.

Jaký je Axel Merckx?

Je to syn nejslavnějšího cyklisty všech dob Eddyho Merckxe, ale nechová se nijak povýšeně, dělá svou práci a dělá ji perfektně. Tým vznikl asi před 10 lety, u jeho založení byl Lance Armstrong. Když Axel Merckx ukončil cyklistickou kariéru, tým převzal. Hagens Berman je právní společnost, tvoří ji dva z nejvýznamnějších právníků v Americe, už uplynulou sezónu měl tým prokontinentální licenci, což znamená, že může jezdit i závody WT jako Okolo Kalifornie a zvyšuje se počet pozvánek na závody HC kategorie.

Jaká bude Vaše příprava na nadcházející sezónu? Už víte, kde byste měl poprvé závodit?

Příprava už začala, byl jsem v Belgii na testech v Bakala Academy společně s dalšími evropskými jezdci, měřili nám všechny možné hodnoty. Tím tedy příprava odstartovala, nyní se v prosinci chystám nejspíše na dva týdny na Kanárské ostrovy. Od 4. do 12. ledna letím s Deceuninck – Quick Step na soustředění do Španělska do Calpe, což znamená možnost seznámit se zblízka s World Tour týmem, té příležitosti jsem se samozřejmě hned chopil. První závody pojedu zřejmě až v únoru. Jednou variantou je UAE Tour ve Spojených arabských emirátech, spíše ale nastoupím v závodě Colombia, loni se jel první ročník a jmenoval se Oro y Paz.

To znamená hned v prvním závodě v pelotonu s Chrisem Froomem a Nairem Quintanou. To je docela skok rovnou do profesionálního pelotonu, tedy žádný postupný přechod přes závody do 23 let?

Můj první závod a hned v horách s hvězdami pelotonu jako Froome, Quintana. Loni ho vyhrál Egan Bernal. Asi by se to pro spoustu závodníků zdálo být prudkým skokem, ale jsem připravený, věřím, že z toho nemusím mít strach. Přes zimu mne čeká tvrdá příprava, na takový závod není možné – jako jsem to někdy udělal v juniorské kategorii, když jsem neměl formu – prostě tréninkově objet, tohle se nedá, formu musím mít, pak nebude problém. S národním týmem bych měl jet doma Závod míru. A protože reprezentace nevyrazí na jarní klasiky Ncupu, bude o to těžší se nominovat na Tour de l´Avenir, což je největší etapový závod pro U23, kde startují národní týmy. Aby na něj byla česká reprezentace pozvaná, bude hlavně na mně, abych se dostal do top pětky celkového pořadí Závodu míru. Pokud se to nepodaří, tak na Tour de l´Avenir startovat nebudeme. S Hagens Berman Axeon bych měl jet na jaře některé klasiky v Belgii a Nizozemsku, poté koncem března Settimana Internazionale Coppi e Bartali, což je etapový závod, který by mi mohl sednout. Formu musím naladit brzy, později si odpočinu a připravím na další vrcholy sezóny. 

Jak byste se jako cyklista charakterizoval? Vrchař? Nebo komplexnější jezdec?

Do loňského roku jsem byl čistokrevným vrchařem, v časovkách se mi příliš nedařilo. Letos přišla změna, protože jsem se zaměřil i na časovky, vnímal jsem, že v nich mám potenciál. A stačilo málo, abych dokázal jezdit časovky v top ten, už v červnu na Saarland Trofeo jsem byl v časovce druhý. Vidím se jako závodník na celková pořadí se silou v kopcích.

To je ideální kombinace na grandtours – síla v kopcích a kvalitní časovky…

Cíl vyhrát grandtour, především Tour de France, mám od malička. A jdu si za tím, dělám vše, aby se to jednou podařilo. Není to tak, že bych si řekl, že stačí se dostat k profíkům, tento krok beru jen jako součást cesty, abych Tour de France v budoucnosti vyhrál.

Leckde jsem slyšel a četl, že byste měl nahradit generaci Romana Kreuzigera… Jak se to čte?

Roman Kreuziger byl a stále je špičkový závodník, což dokazuje na velkých závodech, v nichž dokáže být vždy vpředu. Mým cílem ale není porovnávat se s Romanem Kreuzigerem a být lepší než on, mojí motivací je vyhrát Tour de France. Jsem Karel Vacek, jdu si svou cestou, a uvidíme, kam to v cyklistické kariéře dotáhnu, cíle mám vysoké, ale věřím, že dosažitelné. Podívejte se na Chrise Frooma, v prvních letech své kariéry to nebyl nijak výjimečný závodník, ale tím, jak pracoval, že byl stoprocentním profesionálem, to nakonec dotáhl na tolik vítězství a je mimořádným cyklistou. Je to o práci, vytrvalosti, o hlavě, aby se to podařilo. A samozřejmě i o štěstí. Že to nejde nebo nešlo, řeknu, až ukončím kariéru, do té doby se pokusím toho dosáhnout.

Před MS v Rakousku jste s Romanem Kreuzigerem a Zdeňkem Štybarem trénoval u Lago di Garda…

S Romanem máme velmi dobrý vztah, jsme stále v kontaktu, často si píšeme. A pravděpodobně se uvidíme na soustředění na Kanárech. Společný trénink na Lago di Garda před světovým šampionátem mi sám nabídl. Mám fajn vztah i se Zdeňkem Štybarem. Roman dělá hodně pro českou cyklistiku, založil akademii, v níž podporuje mladé talentované cyklisty, podělí se o zkušenosti, pozve na soustředění, já se od něj naučím spoustu věcí, pomáhá mi to být lepší a lepší. Na Kanárech bude vysokohorská příprava, což se hodí, protože pravděpodobně pojedu na první závod do Kolumbie, tam se jezdí ve vysokých nadmořských výškách přes 3000 metrů.

Na MS jste jel s nejvyššími ambicemi, takže výsledek byl asi zklamáním…

Cítil jsem, že jsem v top formě, největší formě v dosavadní kariéře, takže jsem měl nejvyšší ambice. Bohužel, nepodařilo se ji proměnit v medaili, či ještě lépe ve vítězství, po kterém jsem toužil. Závod nejprve probíhal dobře, jenže po vjezdu na poslední dva okruhy, když se jel delší táhlejší kopec, tak se mi ve sjezdu zablokoval úpon v koleni, kde končí šlacha. Bylo to špatnou pozicí, byl jsem samozřejmě ve vypětí, udělal jsem špatný pohyb, sedl jsem si na rámovou trubku, abych byl co nejaerodynamičtější, a tím pohybem jsem dostal koleno do vychýlené pozice. Jak byly svaly v napětí, šlacha se zablokovala. Působí to sice jako křeč, ale bylo to v podstatě zranění, tři čtyři dny jsem se z toho musel dostávat, chodil jsem k fyzioterapeutovi, bylo to celkem vážné. Prostě smůla, mám s tím nějaké zkušenosti, do té pozice jsem nešel poprvé, to je jako když se stokrát vyspíte dobře, a jednou vás z toho najednou bolí krk, tak nějak bych to mohl popsat a přirovnat.

Chystáte se na soustředění s Deceuninck – Quick Step, to znamená, že byste se měl potkat s juniorským mistrem světa Remcem Evenepoelem. Jak se znáte, jak spolu vycházíte?

Známe se velice dobře, nicméně jsme hodně odlišní. On je Belgičan, může si dovolit mnohem více než někdo z České republiky. Já s ním nikdy nevycházel nějak špatně, ale myslím, že jeho problém je, že nerespektuje soupeře. Cyklistika je strašně náročný sport, všichni do toho vkládají maximum, když někdo prohraje, měl by prohru umět přijmout. Když se podíváte na velké hvězdy, když prohrají, zklamání tam je, ale podají si ruce a popřejí si hodně štěstí do příštích závodů. Vědí, že se to může hned v tom příštím otočit. To se mi s Evenopoelem nikdy nestalo. Celou sezónu byl suverénní, hodně silný, byl ze začátku roku silnější než já, v průběhu sezóny jsem se na něj začínal dotahovat, dvakrát se mi podařilo ho porazit na Giru della Lunegiana, jednou to byla časovka, jednou etapa s dojezdem na kopci. Hodně se rozčiloval, pomlouval rozhodčí, přišlo mi to jako vysloveně nesportovní gesto, když jsem za ním po závodě přišel a chtěl si potřást rukou, tak mi ruku nepodal, otočil se a odjel.

Uvidíme, já si myslím, že jeho přístup se nehodí do nejvyšší společnosti, kam přestoupil. Nebude to mít jednoduché. Je Belgičan, jezdí za belgický tým, budou ho brát jako velký domácí talent, ale pak se musí sžít, je to o tom respektu, hierarchii, takový mladý závodník by se měl nejdříve naučit prohrávat, aby poté mohl vyhrávat. Když vyhrál téměř 30 závodů jako junior, to se opakovat nebude, to by musel být lepší, než býval Merckx. Nevyhraje tolik závodů u profesionálů, prohry přijdou, prožije si těžké chvíle. Bude to o tom, zda to mentálně vydrží, zda ho to nezlomí.

Vraťme se do minulosti, jak se objevil Karel Vacek mezi nejlepšími juniory světa?

Prožil jsem dětství v Rakousku, bylo mi pět let, když se tam rodina odstěhovala. Mám dva bratry, věnovali jsme se hodně zimním sportům, protože podmínky na lyžování byly skvělé. A v létě na kole, náročné terény, kopce. Postupem času jsme více a více Rakousko opouštěli, orientoval jsem se především na kolo a v Rakousku podmínky nebyly ideální, zima je dlouhá a léto krátké. Každopádně život v Rakousku byl velice přínosný, vlastně jsem tam žil většinu svého života, naučil jsem se perfektně německy i anglicky, mohu říci, že němčinu ovládám možná lépe než češtinu. Já jsem nikdy do školy v Česku nechodil. Jazykovou vybavenost považuji v profipelotonu za nezbytnou. Později jsem dostal angažmá v Itálii, chodil tam dva roky do školy a naučil se perfektně i italsky. Každý, kdo chce být profesionálem, by měl projít vším, zvolit si cestu s nejtěžším odporem, aby mu to do budoucna co nejvíce přineslo.

V Itálii jste působil v týmu F.lli Giorgi, jak to tam chodilo?

Chodil jsem do normální školy, ta se dá s kolem zkombinovat, je to hlavně o hlavě, jak to má člověk nastavené, zda chce něco dokázat. Věnoval jsem se stoprocentně škole a zároveň stoprocentně závodům. Bylo to náročné, a zároveň přínosné, žádný individuální program nebo uvolňování jsem neměl. V F.lli Giorgi jsem strávil dva a půl roku. Vzpomínám, jak jsme s tátou 8. září přijeli do Itálii, měl jsem s sebou pár věcí. V týmu mi dali věci na kolo, a 9. a 10. září v sobotu a v neděli byly závody, oba jsem dokázal vyhrát. A 11. září v pondělí jsme šli do školy s naším týmovým šéfem, že bych třeba za týden do školy naskočil. Nicméně, hned to pondělí mne ředitel chytil za ruku, posadil do třídy do první lavice, a od té doby jsem rodinu ani nikoho z Česka neviděl až do Vánoc. Prostě hozený do vody a musel jsem se naučit plavat. Zažil jsem obtížné chvilky, ale těmi by si měl projít každý, kdo chce v budoucnosti něco dokázat. Člověka to posílí, poté se lépe vyrovná s přicházejícími problémy, malé neřeší a velké dokáže úspěšně přeskakovat.

Kopce v Rakousku, Itálii… Jsou nějaké, kterých se obáváte?

Mnohokrát jsme s tátou a s rodinou jezdili karavanem po trase Gira d´Italia a Tour de France. Nejen jsme sledovali profesionály, také jsme vyjížděli kopce, přes které jeli. Spousta krásných kopců mne láká, hodně se mi jich líbí, neřekl bych, že se nějakého obávám. Mám velký respekt ke stoupáním jako Mortirolo, Stelvio, Alpe d´Huez, nicméně se těším, až je jednou jako profesionál pojedu.

Na závěr, co Vás zaujalo v letošním cyklistickém roce?

Pro mne osobně byl highlight roku přestup k profesionálům do Hagens Berman Axeon. Když se otočím za rokem světové cyklistiky, napadají mne tři momenty. Nejprve Chris Froome v 19. etapě Gira d´Italia do Bardonecchie, tehdy ukázal, jakým je cyklistou, do něčeho podobného jít, to chtělo velkou odvahu a odhodlání, jel asi 80 kilometrů sám přes velice těžké kopce. Znám je, jel jsem přes ně, vím, jak jsou náročné. Před tou etapou už jsem ho odepisoval, nevěřil mu, ale to, jak jel, tím prokázal, že je nejlepší. Dalším momentem byl mistrovský světový titul Alejandra Valverdeho ve 38 letech. Nikdy předtím na duhový dres nedosáhl, přestože byl šestkrát na stupních vítězů. Fandím mu, titul mu moc přeji, je to sympatický závodník, mnohokrát jsme se s ním bavil a potkali jsme se na soustředění. A ještě Roman Kreuziger, který překvapil šestým místem na mistrovství světa. Měl úspěšnou sezónu, už na jarních klasikách prokázal, že se dokáže připravit na vrcholy sezóny. Jeho aktivity jsou obrovským přínosem pro českou cyklistiku, když budou reprezentanti nadále podporovat cyklistiku v ČR, máme velké naděje do budoucnosti a můžeme mít ambice být mezi nejúspěšnějšími cyklistickými zeměmi.

Cyklisté Hagens Berman Axeon jezdí obvykle velmi aktivně, nebojí se vyrazit dopředu, nuže, uvidíme Vás už v Kolumbii v úniku?

Určitě. Jako tým chceme být vidět, naší strategií je být vpředu, mnohdy to nese ovoce. Nejen v úniku, pokusím se být mezi nejlepšími i v nějakém dojezdu. Česká vlajka bude někde vidět, to mohu zaručit.

Karle, hodně štěstí, krásné Vánoce a děkuji za rozhovor!

Foto: archiv Karla Vacka